Slyšte, lidé! – Vydavatelství Slnko Records v roce 2019

Bazén je šesté album skupiny Korben Dallas, kterou tvoří zpěvák a kytarista Juraj Benetin, bubeník Ozo Guttler, baskytarista Lukáš Fila a nově také kytarista Ľubo Petruška, dříve stálý host skupiny. Na novém albu kapela spolupracovala s britským producentem a skladatelem Eddiem Stevensem, známým mimo jiné z alb Jany Kirschner.

Dvěma různými kapelami se ve studiu obklopil písničkář, herec a básník Martin Geišberg při natáčení svého nového alba Na modrej planéte. Je to jednak skupina Balkansambel, která používá jako východisko postupy balkánských dechovek, a dále Geišbergův vlastní komorní projekt Sandonoriko, tedy jeho spolupráce s pianistou Danielem Špinerem. Jednotliví členové obou těles se na albu střídají a v dobrém překřikují a přitom nepotlačí to hlavní, tedy Geišbergovo slovní sdělení. A to je důležité – mimo jiné proto, že album Na modrej planéte má silný ekologický apel.

Nové album písničkáře Nanyho Hudáka se jmenuje Sen Fiction a jde o Hudákovu už šestou položku v diskografii. V tomto případě jde o písničkářskou nahrávku s výraznou rolí akustické kytary a klavíru, ale důležité jsou i bohatší aranže se smyčcovými a dechovými nástroji.

Skladatelka a zpěvačka Katarína Máliková slavila úspěchy ve světě se svým minulým albem Pustvopol z roku 2016. Máliková se svým ansámblem zvítězila u mezinárodní poroty na konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě a zabodovala také v hitparádě World Music Charts Europe – v obrovské konkurenci nahrávek z celého světa skončila v hlasování evropských odborníků na 23. místě v celoročním pořadí. Na svém novém albu Postalgia Máliková opouští vody world music, a tedy inspirace slovenským folklorem, a posouvá se do pro ni dříve neprobádaných vod elektronické hudby. A talentované autorce se opět daří i za hranicemi Slovenska. Americké rádio KEXP si vybralo píseň Vodník jako skladbu dne, píseň Ústa pak odvysílalo britské BBC Radio 6.

Jedním z velkých objevů labelu Slnko Records je písničkář Milan André, který se narodil v Kanadě, ale po matce má slovenské kořeny a na Slovensku se také nedávno usadil. Jeho první album Who Am I? vznikalo na cestách mezi Kanadou, Londýnem a Slovenskem a André se na něm snaží vyrovnat s vlastním dětstvím, se svými vztahy a s hledáním vlastní identity. Vedle slovanských kořenů má totiž Milan také afroamerické předky. Jeho na první poslech spíše nenápadné písně rozhodně neznějí, jako když se Středoevropan pokouší napodobit zaoceánské vzory. André samozřejmě připomene řadu známějších melancholických anglosaských kolegů, ale jeho skladby rozhodně mají šanci uvíznout ve vaší paměti.

Kytarista skupiny Longital Daniel Salontay se loni přihlásil s instrumentálním sólovým albem Startalker. Pásmo věnované životu Milana Rastislava Štefánika vznikalo poměrně komplikovaným způsobem. Začalo to prací na – nakonec nerealizované – filmové hudbě, pokračovalo jako na nikom jiném nezávislá tvorba a končilo jako hudba k divadelnímu představení o vztahu Masaryka a Štefánika. Právě až spolupráce s dramatikem Peterem Pavlacem a režisérem Patrikem Lančaričem nasměrovala Daniela Salontaye ke konečné podobě skladeb. Právě faktu, že se nakonec jedná o scénickou hudbu, přizpůsobil skladatel své vyjadřovací prostředky. I když využívá nejrůznější zvuky od arabské loutny a kytary hrané klasicky i smyčcem až po elektroniku, volí pro každou část alba maximálně tři barvy. Důležitější než rytmus i melodie jsou hudební plochy, rozlehlé a pomalé scenérie, uměřeně přerušované staccatem piana nebo elektronikou. V obsáhlém rozhovoru, který vznikal zčásti pro Proglas a zčásti pro magazín UNI, Salontay vysvětlil: „Když komponuji instrumentální hudbu, která je inspirovaná něčím konkrétním – a to se v mém případě stává poměrně zřídka –, snažím se vytvořit si nejprve vizuální představu. V případě Štefánika, jeho života a míst, kde se vyskytoval, to byl doslova jeden obraz za druhým.“

Jiný kytarista, Andrej Šeban, si na svém rozsáhlém projektu, trojalbu Triplet, vyzkoušel koncept oproštění se od konkrétní harmonie, melodie a rytmu a otevření se pro volný experiment. Pracuje se stereo-efekty, elektronikou, ale také s živými nástroji a vokálem, ovšem bez textu. „Nechal jsem se unášet proudem invence a vyhýbám se jakkoli vázanému rytmu. Při natáčení usem odložil stranou všechno, co o hudbě vím, a přistupoval jsem k ní jako dítě, které objevuje zvuky a pocity, které mu hudba přináší. Vidím v ní vlastně obrazy a umím si z ní dešifrovat příběh bez toho, abych se zamýšlel nad konkrétními akordy nebo tóny,“ vysvětluje Šeban. Výsledkem jeho snažení je nahrávka ještě experimentálnější nahrávka, než byl například jeho dadaisticky projekt SpaceBoys a album PolyMusic z roku 2005.

Pod jménem Blanch se skrývá další objev na slovenské scéně. Jedná se o čtyřčlennou skupinu, v jejímž čele stojí zpěvačka, skladatelka a kytaristka Bianca Macková. Ta líčí: „Skládání písní pro mne bylo ventilací negativních pocitů, které jsem ze sebe v určitém období potřebovala dostat. Píseň ale vždy skládám tak, aby nemluvila jen o jednom konkrétním zážitku, ale aby si v ní každý našel něco svého.“ Album, které skupina loni vydala, se jmenuje Delusion. 

Na albu Mauna spojili tři členové skupiny Longital, Shina, Daniel Salontay a Marián Slávka, různé žánry, projekty, hudební světy a inspirace, kterými si v minulosti prošli, ať už jako kapela, nebo ve svých dalších projektech. Smyčce, orchestrální aranžmá, sbory, klavír, ale také zvukové experimenty, elektroniky a prvky klasické hudby. To vše na albu, věnovaném tichu, najdeme. Ticho jako téma se v různých variacích objevuje v textech písní, ticho postřehneme i mezi tóny, třebaže se základní trio obklopilo hosty a některé písně jsou zvukově vlastně bohaté. Hutnější zvuk totiž nutně neznamená příliš košaté aranžmá. Kapela ve spolupráci s producentem Ondřejem Ježkem vsází na minimalistické doprovodné plochy, které jen zlehka dokreslují hlas zpěvačky Shiny. Vyzdvihnout je třeba jednoduché klavírní motivy Mariána Slávky nebo naléhavou trubku hostujícího Oskara Töröka.

Po pěti letech vydala nové album zpěvačka Katarína Koščová. Tedy přesněji jde o její společné autorské album s Danielem Špinerem, pianistou a hráčem na akordeon, kterého jsme dnes už zmínili v souvislosti se spoluprací s Martinem Gaišbergem. I když jsou na obalu alba Koščová a Špiner uvedeni jako duo, na albu se podíleli i další hudebníci: kytarista a bandžista Peter Tomko, akordeonista Peter Katina, klarinetista Adrián Harvan a také smyčcové kvarteto. Už z tohoto výčtu je zřejmé, že Koščová zůstává i tentokrát věrná akustickému zvuku. Nahrávka Hranica dažďa je opět komorní a křehká, produkovaná tak, aby co nejvíc vynikl zpěvaččin silný hlas. Texty jsou tak silné, že by obstály i bez hudby, nicméně Koščová je vynikající zpěvačka, jejíž hlas zaujme v různých polohách.

Skupina Živé kvety na svém albu Salto na rozlúčku vsadila především na akustické nástroje včetně houslí a také banjo, ukulele, mandolína nebo klarinet. Na druhou stranu nechybí ani práce se syntezátory a samozřejmě elektrickými kytarami. Ještě důležitější než volba nástrojů jsou ale nekompromisní společenské výpovědi, které zpěvačka a textařka Lucia Piussi už tradičně dokáže vyjádřit lehkým poetickým jazykem s neotřelými obrazy. A ještě jeden detail je zajímavý. Album produkovali Robert Pospiš a Martin Sillay, kteří jsou jinak spojeni s jiným předním slovenským vydavatelstvím Real Music House.