Tento článek je součástí Special reportu: Rok 2020 v evropské politice: Od azylu po žalobce
Rok 2020 by podle dosavadních plánů měl znamenat revoluci ve vyšetřování dotačních a jiných finančních podvodů napříč Unií. Nejpozději do prosince má totiž oficiálně zahájit svou činnost Úřad evropského veřejného žalobce, o jehož zřízení se mluví už od 90. let. Jeho ambicí je vrátit do unijního rozpočtu rozkradené miliardy z celé Evropy.
Evropská unie – a tedy i členské státy – kvůli finanční trestné činnosti ročně přichází o desítky miliard eur. Ty nejpesimističtější odhady hovoří dokonce o ztrátách ve výši stovek miliard. Třeba podle usnesení Evropského parlamentu z roku 2012 přicházejí státní rozpočty v důsledku korupce každý rok o 120 miliard eur. Finanční škoda v důsledku přeshraničních podvodů s DPH pak podle některých ročně dosahuje částky dalece převyšující 100 miliard eur.
„Náš odhad, který počítá s tím, že kvůli podvodům s DPH každoročně přijdeme o 50 miliard eur, je pouze zlomkem. Skutečné číslo je mnohem vyšší,“ uvedla v roce 2017 česká eurokomisařka Věra Jourová. Finanční ztráta v důsledky podvodů s DPH se podle ní či odborníků z OLAFu může vyšplhat až k 160 miliardám eur každý rok. A to stále nemluvíme o další trestné činnost jako jsou dotační a jiné podvody.
Vyšetřování a trestní stíhání této kriminality doposud není v Unii příliš úspěšné zejména kvůli jejímu přeshraničnímu rozměru. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení končí na hranicích členských zemí a dosavadní formy přeshraničních spolupráce nejsou dostatečně účinné.
To se má ale s vytvořením Úřadu evropského veřejného žalobce (European Public Prosecutor´s Office, EPPO) změnit. Působnost a pravomoci „evropského prokurátora“ by totiž měly sahat napříč celou Unií, respektive státy, které se k projektu připojily v rámci posílené spolupráce. Těch je v současné době 22 včetně České republiky a v budoucnu se mohou připojit i další.
Shodu na vytvoření Úřadu našly členské státy už v červnu roku 2017. Legislativní i organizační problémy se však od té doby značně kupily, což celý proces protáhlo až do roku 2019. Prvním důležitým krokem byla shoda na úrovni Evropského parlamentu před více než dvěma lety.
Následující měsíce však kromě přistoupení Nizozemska k projektu žádný velký krok kupředu nenabídly.
Změna ovšem nastala na konci roku 2018, kdy začala fungovat tzv. výběrová komise. Ta měla za úkol vytvořit užší seznam kandidátů jak na evropského nejvyššího žalobce, tak na posty jednotlivých „národních“ evropských žalobců, kteří budou v Lucemburku zasedat společně s tím nejvyšším.
Do finálního výběru pak na základě rozhodnutí komise postoupili tři kandidáti – Jean-Françoise Bohnert z Francie, Andres Ritter z Německa a Laura Codruţa Kövesiová z Rumunska.
Konečné rozhodnutí o výběru historicky prvního nejvyššího evropského žalobce pak bylo na vládách členských zemí a Evropském parlamentu. Po celý rok 2019 se však zdálo, že Rada se s europoslanci v této věci neshodne.
Mezi evropskými poslanci byla od počátku jasnou favoritkou Rumunka Kövesiová. Členské státy však byly dlouhé měsíce proti. A to včetně rumunské vlády.
Rumunský kabinet během minulého roku naopak poněkud paradoxně lobboval za zvolení francouzského kandidáta. Důvodem bylo, že Kövesiová v pozici rumunské státní zástupkyně nadělala v Bukurešti vrásky mnohým vrcholným politikům. Kandidátka v jednu chvíli dokonce nemohla opustit svou zemi.
Ledy se v tomto ohledu prolomily až po květnových volbách, kdy se obnovila jednání mezi Radou a Evropským parlamentem.
Členské státy nakonec k volbě Rumunky v září svolily a Laura Codruţa Kövesiová se tak od prosince oficiálně stala prvním nejvyšším evropským žalobcem, který má pravomoc vyšetřovat a trestně stíhat trestné činy poškozující finanční zájmy Unie napříč 22 členskými státy. Taková nadnárodní pravomoc v trestních věcech je v rámci evropské integrace naprostou raritou. Doposud si totiž členské státy své pravomoci v trestním právu pečlivě střežily.
Pět členských zemí se ale i nadále odmítá projektu Úřadu evropského veřejného žalobce účastnit. Jedná se o Švédsko, Dánsko, Irsko, Polsko a Maďarska. V případě posledních dvou zemí je přitom třeba mít na paměti, že se jedná o jedny z největších příjemců unijních dotací. V případě Polska jde dokonce o příjemce největšího. A tyto dva státy se zároveň stále odmítají stát součástí Úřadu, který bude mít poprvé v historii přeshraniční pravomoc trestně stíhat mimo jiné i podvody spojené právě s unijními dotacemi.
To však nic nemění na tom, že Úřad se během roku 2020 má stát plně funkčním a práceschopným. Žalobkyně Kövesiová má ale před sebou nelehký úkol. Se svými národními kolegy a jinými pracovníky Úřadu musí během příštích měsíců vytvořit a zajistit přijetí tzv. jednacího řádu Úřadu, bez kterého se vnitřní fungování Úřadu neobejde. Stejně tak bude třeba ujasnit si financování Úřadu. Pokud se vše stihne do prosince, může se nejvyššího evropská žalobkyně pustit do vyšetřování mnohamiliardových podvodů.