Simona Petrejová (48)
(sociální pracovnice z neziskové organizace Náruč, která pomáhá lidem s duševním onemocněním nebo mentálním postižením)
Pracovní auto sdílí s kolegyněmi, využívají ho denně, obvykle na kratší úseky. „Jako sociální služba často navštěvujeme klienty, doprovázíme je, když potřebují něco vyřídit, zároveň jezdíme na různá pracovní setkání. V poslední době také navštěvujeme lidi hospitalizované v psychiatrických léčebnách,“ popisuje náplň své práce Simona Petrejová.
V regionu okolo řeky Berounky už není síť veřejné dopravy tak hustá jako v bezprostředním okolí Prahy, takže auto je tu nezbytností. Ford Tourneo Courier dostala neziskovka jako dar od Konta bariéry a společnosti Globus.
„Okolí Dobřichovic je opravdu nádherné, takže žádná cesta se nám zatím neomrzela. Jezdíme obvykle mimo hlavní komunikace,“ vypráví sociální pracovnice. I proto je navigace jejím dobrým kamarádem, bez něhož za volant nesedá. Při delších cestách po dálnici na pracovní setkání či odborné konference ocení i tempomat.
Oblíbila si vyšší prostorné automobily, sama by si nejradši pořídila nějaký crossover značky Nissan. Simona Petrejová upřednostňuje plynulou jízdu a věří, že kdyby všichni řidiči jeli v klidu, zipovali, věnovali pozornost řízení a nikoli mobilu, nebylo by na silnicích tolik kolon. Nedávno ji ve vedlejší obci na velmi úzké silnici překvapil kamion, který nezvládl vytočit zatáčku ve svém pruhu – nechybělo moc a havárie byla na světě...
Jinak ale české šoféry považuje za dobré. „Cením si situací, kdy si s řidičem jiného vozu úsměvem či gestem dáme přednost, poděkujeme, dáme najevo, že o sobě víme,“ říká s tím, že díky mnoha rokům za volantem se z ní stala zkušená a obezřetná řidička, schopná předvídat různé situace.
„Pamatuji časy, kdy mě před každou jízdou přepadala nejistota, nyní se za volantem cítím v klidu a při náročném dni je to často právě ta chvíle odpočinku, která mi pomůže zkoncentrovat se a nabrat novou sílu,“ vysvětluje. Když ale jede o víkendu někam s rodinou, je raději spolujezdcem než šoférem.
