IVAN DAVID

Se jménem Jiřího Jírovce jsem se poprvé setkal jako s autorem originálních a kritických článků na Britských listech. To bylo v době, kdy se Blisty neomezovaly na jediný správný názor. Pak už zůstaly pro kritickou mysl nepoužitelné.

Jiří Jírovec je mi blízký, neboť patří k lidem, kteří si s každou novou informací kladou stejnou otázku: Je to opravdu tak? To není dobrá výbava pro pohodlný život, ale výborná pro život s odvahou k trvalé nejistotě, jak se věci mají. Takový přístup je podmínkou pro vědeckou práci, protože bez trvalého ověřování platnosti premis to zkrátka nejde. K životu s polykači a šiřiteli všeobecně uznaných pravd se takový přístup ale vůbec nehodí. Málokdo chce slyšet, že se možná mýlí. Hledači a pochybovači dovedou lézt pěkně na nervy. Ale bez lidí, kteří kladou nepříjemné otázky, to zkrátka nejde, společnost by zdegenerovala.

Karel Havlíček Borovský napsal epigram nejen o sobě, ale také o Jiřím Jírovcovi:

Chceš-li v strachu, nepokoji žíti,

musíš k tomu vtip a rozum míti.

Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba,

bývej hloupý, kde je toho třeba.

Jiří Jírovec svůj pohled nabízí, ale nevnucuje. Posílá mi své články s poznámkou „přikládám k Vašemu laskavému uvážení článek, odrážející můj pohled na…“ Jiří Jírovec nenabízí domněle nevyvratitelná fakta, ale hypotézy. Jako by říkal: „K tomuto jsem došel, přežvýkej si to sám.“

Tím se dostávám k další důležité vlastnosti Jiřího Jírovce. Přistupuje k diskusi a posouzení předložených tezí nerozhodnut. To je podmínka smysluplné polemiky, bohužel většinou nesplněná.

Od stylu myšlení autora se dostávám k jeho osobnosti. Je naprosto autentický. Nevytahuje se, ani se nehrbí. Každého přijímá jako potenciálně rovnocenného partnera. Možná mu to někdo neuvěří. Já ano. Žádná póza.

Je znát, že mu bylo dáno vyrůstat v prostředí, kde se nejen smělo, ale muselo myslet, a kde bylo třeba se s pravidly chování sžít a dobrovolně je přijmout za své. Bylo možno se sžít i s laskavostí a vřelostí, a předávat je dál.

Toto vše se promítlo i do útlé knížky s názvem Sladký život.

Vím, že autor je bystrý pozorovatel a nepřekvapuje mě, že umí psát nejen drsné polemiky.

I jeho kočky si zasloužily jména a respekt ke své individualitě. A také odstup a zdrženlivost, která autorovi umožňuje navázat hovor se stařenkou i mladou ženou, politikem i bezdomovcem. Vlastně píše více o ženách. Pro muže výzkumníka jsou přece pořád trochu záhadnými bytostmi a o to přitažlivějšími. Tím více, čím těžší je se vcítit. Jen pro blbce jsou všechny stejné.

Jiří Jírovec je nesmiřitelný k nekritičnosti, úsudkové závislosti a podlézavosti. A také k módním vlnám v postojích a účelovém zapomínání na nepohodlná fakta.

Knížečku jsem přečetl během hodinové cesty letadlem. Vyvolala ve mně trochu závisti, protože v úžasných letech šedesátých jsem byl příliš mlád a po roce 1968 jsem sbíral zkušenosti s dozníváním a potom úpadkem. Jiří Jírovec je zažil a viděl dospělýma očima a s hlavou bohatší o zkušenosti. Přesto stejně jako autor znám forbíny Wericha a Horníčka nazpaměť ­ani já nezapomenu na Činoherní klub. Sdílíme Semafor i Járu da Cimrmana, atd. Stálo to za to. Ke všemu jsem žil taky na Vinohradech. Zkušenosti definují každou generaci. Nezáleží, zda sdílejí pasáže z bible nebo zážitky z fotbalové ligy. Proto mám pocit, že výpovědi autora rozumím. Myslím, že mu porozumějí i lidé z jiné doby a jiného místa, i když porozumějí trochu jinak. To nevadí.

Všechno, co napíšeme, je tak trochu o nás samotných. Sladký život stojí za přečtení. Kvůli Jiřímu Jírovcovi a jeho úhlu pohledu na věci a epizody, které by jinak byly možná banální a unikly by pozornosti.

Předneseno ve Slovenském domě v Praze