Díla obou mistrů, doplněná tvorbou významných současníků, nejsou – jak bývá obvyklé – řazena chronologicky. Více než 60 objektů je v pěti sálech rozděleno do osmi okruhů podle emočních jevů, jako například Údiv a úžas, Hrůza a děs či Láska. O tom, proč se tak rozhodla a jak tematika výstavy Caravaggio & Bernini přesahuje do současnosti, vyprávěla kurátorka výstavy Gudrun Swobodová.
  |
LN: Oba hlavní aktéři výstavy, Caravaggio a Bernini, se osobně pravděpodobně neznali. Jak těžké bylo z kurátorského hlediska tyto dva umělce propojit?
Kdyby se od sebe měli umělci učit pouze díky osobnímu setkání, nikdy by nemohly nastat jevy jako renesance, tedy znovuzrození antiky. Nebylo by srozumitelné, proč pro Augusta Rodina hrálo velkou roli dílo Michelangela, když oba žili v úplně jiné době a jiném prostředí. Pro dějiny umění ale nejsou nejpodstatnější osobnosti, ale samotná umělecká díla. Bernini jistě Caravaggiova díla znal, jelikož byla v tehdejším Římě, stejně jako dnes, nepřehlédnutelná. Snad se nám podaří ukázat, že toho oba umělci mají společného více, než jsme si doposud mysleli.
LN: Obě jména určitě přilákají mnoho návštěvníků, výstava však ze dvou třetin sestává z děl jiných umělců. Proč jste se rozhodla vystavit skoro třicet jiných autorů?
Caravaggio i Bernini jsou nepochybně protagonisty celé výstavy, rozhodně jsme je ale nechtěli zobrazit jako dva izolované génie. Chtěli jsme je představit v jejich kunsthistorickém kontextu: tedy v raném 17. století v Římě. Už jen počet vystavených významných děl Caravaggia (10) a Berniniho (16) je sám o sobě mimořádný. A kdo by si pak stěžoval, že kromě nich uvidí i další vynikající díla předních, v Římě tvořících umělců? Například děsivě krásné znázornění Vraždění neviňátek od Guida Reniho téměř nikdy neopouští Národní galerii v Boloni, groteskní hlavy z Berniniho kočáru nebo Extáze sv. Marie Magdaleny od Artemisie Gentileschi zase ještě nikdy nebyly představeny veřejnosti.
LN: Před odchodem má návštěvníky výstavy rozveselit Bakchus od Nicolase Poussina. Máte obdobný důvod pro zařazení Mladíka od Francesca Mochiho na začátek expozice?
Mochiho busta jako by se obracela k příchozím. Tato mramorová hlava s androgynním obličejem a kadeřemi je pozoruhodné krásy. Každý, koho tím ohromí, si o to snáz povšimne, že i sám Mladík má úžasem otevřená ústa. Návštěvníci jsou tímto způsobem nejen přivítáni, ale i rovnou vtaženi do první sekce výstavy – Údivu a úžasu.
LN: Proč jste se rozhodla díla řadit právě podle jednotlivých emocí?
Je to nasnadě. Mimořádný zájem o afekty, jak se dříve emocím říkalo, patří k charakteristickým znakům 17. století nejen ve výtvarném umění, ale i v hudbě, básnictví či filozofii. Je vlastně skoro zarážející, že se podobná výstava dosud neuskutečnila.
LN: Jak přiřazování děl k jednotlivým emocím probíhalo? Například model slona od Berniniho by mohl patřit hned ke třem různým kategoriím.
Umělecká díla nebyla tvořena proto, aby se kategorizovala, takže bylo od začátku jasné, že některá díla bude možné přiřadit k vícero sekcím. Na jednotlivé okruhy lze pohlížet v několika rovinách. U některých děl označují emoci samotnou, jindy emocionálně zabarvené poznání, někdy zase emocionální účinek děl na jejich pozorovatele. Tato mnohovrstevnost pro nás byla důležitá: nejde pouze o samotné emoce, ale spíše o otázku jejich znázornění.
LN: Dobové traktáty, z nichž jste čerpala při koncepci expozice, jste se rozhodla nevystavit.
Zkoumáním těchto knih byste se nic nového nedozvěděli, museli byste si ty texty přečíst. A kunsthistorická výstava by neměla být o čtení, ale o bedlivém pozorování a prohlížení. Četba má ideálně přijít až po samotné návštěvě – kdo se chce s tématem výstavy seznámit blíže, může si přečíst katalog s příspěvky mezinárodních expertů.
LN: Podobná výstava by byla v Itálii těžko představitelná. Co dělá Vídeň vhodnou hostitelkou?
V Itálii jsou rozsáhlé výstavy často řazeny monograficky: koncentrují se na jediného umělce, díla jsou řazena chronologicky. U Caravaggia se často zabývali otázkou autorství jeho obrazů a jinými, spíše technickými aspekty. Proto si troufám tvrdit, že by se v Itálii tak komplexní otázce jako znázorňování emocí neodvažovali věnovat. Naproti tomu ve Vídni máme díky intenzivnímu studiu Abyho Warburga v 90. letech – asi nejvýznamnějšího kunsthistorika, zabývajícího se emocemi – povědomí o tom, že dějiny umění nelze redukovat pouze na otázky datace, autorství a techniky, ale že k nejpalčivějším otázkám evropského umění patří právě znázornění extrémních duševních stavů. Kromě toho má Uměleckohistorické muzeum i nejvýznamnější sbírku Caravaggiových děl mimo Itálii.
LN: Na výstavě chcete najít spojitost i se současností. O jaké průsečíky vám v tomto kontextu šlo?
Žijeme v době, v níž emoce hrají velmi výraznou roli – a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Důkladná znalost znázornění emocí a toho, jak je vzbudit, nám může pomoci ke kritickému povědomí a určitému odstupu k současnosti.
VSTUP POUZE S „MÍSTENKOU“ ■ Gudrun Swobodová získala v roce 2002 doktorát z Vídeňské univerzity, věnovala se práci o švýcarském spisovateli a pastoru Johannu Kasparu Lavaterovi. |
