Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Marrákeš, brána do pouště a Vysokého Atlasu. Centrální náměstí se večer mění v obrovský fast food

Cestování

  5:05
Město do červena zbarvené, páté nejnavštěvovanější v Africe, s nejkrásnějším hotelem na světě a rozhodně s jedním z nejživějších náměstí. Do Marrákeše v Maroku jsme vyrazili na novoroční týden a konalo se příjemné překvapení. Překvapení majestátností Atlasu, zahradami jak z pohádek Tisíce a jedné noci, úžasnou chutí čerstvého džusu z marockých pomerančů, vkusností řemeslných výrobků i novou výstavbou.

Šířka uliček medíny akorát tak na jednoho mezka foto: Darina Ivanovová

Naší vstupní branou do Marrákeše bylo letiště Menara. Voní ještě novotou, vzdušná budova terminálu se 72 pyramidami s fotovoltaickými skly byla dostavěna v roce 2008. Z vnějšku jí dominují jen dvě barvy – bílá a zlatá. Všude přítomný motiv arabesek vás nenechá dlouho váhat, v které části světa se nacházíte. 

Budovu nazval newyorský časopis Travel and Leisure „úspěšným příkladem sňatku islámské a moderní architektury“ a zařadil ji mezi 13 nejkrásnějších letišť světa. Letiště jak kdyby chtělo předznamenat estetičnost jen 6 kilometrů vzdáleného centra města. I na jeho nesčetných tržištích jen stěží naleznete nevkusný řemeslný výrobek, ať už jde o věci z kůže, koberce nebo keramiku. Výjimku tvoří suvenýrové magnety, pro které by měla být zavedena speciální kategorie globálního kýče.

Zahrady hotelu La Mamounia
V labyrintu Ait Ben Haddou

Bydleli jsme v samotné medíně (marrákešská je zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO), opevněném srdci každého severoafrického starého města, jež je tvořeno změtí křivolakých, často krytých uliček, u kterých si nikdy nemůžete být jisti, kam vyústí a zda vůbec někam vyústí, neboť většina z nich je slepá. Na konci jedné slepé uličky byl i náš rijád – typický marocký dům o dvou patrech s vnitřním nádvořím, pavlačovým ochozem a střešní terasou. Jak pravil pan domácí, nebyli jsme zde prvními československými hosty - exkurz do dějin českého samostatného státu jsem vzdala ve chvíli, kdy nám oznámil, že poslední naše krajany z Krakova uvítal předminulý měsíc.

Všude po městě se domluvíte francouzsky, ač úředními jazyky Maroka jsou arabština a berberština, francouzština je prý povinná ve škole (neověřený zdrojem této informace je místní taxikář).

Večer se život záhadnou gravitací stahuje k Djemaa El Fna, centrálnímu obrovskému náměstí, které už po staletí slouží jako kabaret, meeting point i obrovský fast food v jednom. S padajícím šerem se rozezní náměstí bubnováním a píšťalami, jsou tu doma muzikanti, zaříkávači hadů, věštci, břišní tanečnice, holubář se svými okřídlenci, kejklíři s nebohými opičkami na vodítku, tatérky s hennou, stejně jako prodavač zubních protéz, zubař, prodavači fezů a Senegalci kroužící prostorem se svým artiklem etno triček a slunečních brýlích zapíchnutých do velkých polystyrénových desek. A všemu vévodí desítky stánků s jídlem, které jsou pro snadnější orientaci označeny čísly a ke každému náleží pár výřečných naháněčů zákazníků. 

Zahrady hotelu La Mamounia

Jí se kolektivně u dlouhých stolů na lavicích, na dezert je možné poodejít ke stánkům se sušeným ovocem a vše spláchnout typickým (pro mě přeslazeným) čajem z máty nebo verbeny (považované dříve za magickou rostlinu s afrodiziakálními účinky). Stejně tak je možné si nechat udělat čerstvý džus u stánků s pyramidami citrusů, ty právě v lednu dozrávají. Chuť je božsky nezaměnitelná a za českou cenu freshe tady pořídíte minimálně trojnásobné množství. U mě s přehledem zvítězila šťáva z granátových jablek, logicky je to ta nejdražší… Neradno se zastavovat na jakékoliv zvolání trhovců vaším směrem, jste neúprosně lapeni a jen tak nevyváznete. 

Stejně tak je jakýmsi radarovým čidlem odhalen sebeskrytější pokus o fotku a vymáhán bakšiš za to, že se někdo stal objektem vhodným zaznamenání, jedno, zda na mobil nebo na foťák. Co komu vypadne na náměstí z ruky, to tam i zůstane, minimálně do brzkých ranních hodin, kdy je náměstí vysmýčeno a spláchnuto vodou. S ránem je náměstí ospale poklidné a pusté, vévodí mu taxíky a mikrobusy, které rozváží turistické ovečky na jednodenní až třídenní výlety.

Marrákeš je totiž startovním místem k výletům do Vysokého Atlasu a dál za něj do Zagory, vstupu do kamenité pouště, nebo do pouštních dun u Merzougy. Nocování v pouštních stanech jsme odpískali, teplota v noci padala pod nulu a romantický efekt „břicho spálené ohněm a záda zmražená“ mě už dávno nepřitahuje. Západním směrem od Marrákeše se dá na jeden den vyrazit do přístavního města Essaoiura na pobřeží Atlantiku, architektura se v něm nese výhradně v bílo-modré barevnosti. Místní ho nazývají městem umělců a atmosféra je tu po hektické Marrákeši duševním balzámem. 

Výhledy Z Vysokého Atlasu

Pro mě zůstane navěky městem, kde jsem jedla na Silvestra ty nejchutnější a nejčerstvější grilované sardinky v malém bistru U Zaka. Po naší objednávce mladý majitel odběhl pro ryby, před bistrem na ulici usedl na stoličku, před sebou na zemi rozdmýchal improvizovaný gril a za pár minut servíroval. Před branami medíny je dlouhatánská písčitá pláž a město je marockou Mekkou surfařů.

Absolvovali jsme přejezd přes Vysoký Atlas cestou přes Ait Ben Haddou do marockého Hollywoodu – Ourzazate. Silnice se horsky klikatí až do průsmyku ve výšce, která o víc než půl kilometru trumfuje Sněžku. Míjíme kasby -opevněné hliněné pevnosti v horských vesnicích, jakési rodinné hrady, malá políčka v údolích i na stráních. Svodidla chybí, silnice je občas prašná, právě se pracuje na jejím rozšíření. „No, a co až budete nahoře, to teprve budou panorámata“ , slovy paní Homolkové. A opravdu výhledy jsou na ukroucení hlavy. Dokonce i koulovat se můžeme, v průsmyku leží sníh. Pak klesáme do ikonického místa Ait Ben Haddou, což je ksar (shluk hliněných staveb s dekorací z nepálených cihel, který je ohraničený vysokými zdmi) na stezce karavan ze Sahary do Marrákeše. Tenhle ksar leží u slané řeky v mělkém údolí a zcela určitě jste ho viděli. 

Zahrál si totiž v mnoha filmových trhácích od Lawrence z Arábie, přes Kleopatru, Gladiátora, Smrt na Nilu až po Hru o trůny. I když už se stal výhradně turistickou atrakcí, zachovává si své kouzlo. Na cestě k blízkému městu Ourzazate vyrostly rozsáhlé filmové ateliéry, prý jedny z největších na světě, mají i své návštěvnické centrum. Ourzazate nás uvítá obrovskou filmovou klapkou na kruhové křižovatce, je úhledné, čisté, zjevně netrpí nedostatkem financí, oproti Marrákeši však, třeba se mýlím, ospalý Zapadákov.

Marocká keramika

A tak tedy zpět do pulzující Marrákeše - doporučuju k návštěvě místní zahrady, ať už Jardin Secret v medíně, která dostává svému jménu, protože v uličce vchod do ní snadno přeběhnete, nebo Jardins Majorelle, pojmenované po francouzském malíři a zachráněné Yves Saint Laurentem a Pierrem Bergé, kteří zahrady koupili, aby tak zabránili jejich likvidaci při připravované výstavbě hotelového komplexu. Ostatně popel slavného YSL byl rozprášen právě tady, v růžové zahradě blízko jejich vily. Zahrady jsou kontrapunktem čilému ruchu na soucích - tržištích, oázami klidu a zároveň botanickými zahradami s orientálními altánky, zurčícími fontánkami a občas i nějakým tím baldachýnem vlajícím ve vánku. 

Podobný, takřka snový svět nabízí i slovutný hotel La Mamounia, který pravidelně obsazuje první příčky anket o nejkrásnější hotel světa. Byl založen ve dvacátých letech minulého století a jeho atmosféry si užívali Churchill, Roosevelt, Hitchcock i The Rolling Stones. Hotel obklopují zahrady s pomerančovníky, růžovými keři, kaktusy a 200 olivovníky, z nichž některé pamatují víc než půl tisíciletí. Hotel můžete navštívit, i když nejste jeho hosty, mezi jedenáctou hodinou dopoledne a čtvrtou odpolední. Dejte si ve venkovní kavárně s výhledem do zahrad čaj či kávu a pak už jen čekejte, odkud se vynoří Hercule Poirot. 

Autor: