zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zuzana Herényiová: Moderní tanec si víc užívám od srdce…

Zuzana Herényiová

autor: Jakub Fulín  

zvětšit obrázek

V čase Vánoc, který pomalu odplynul, se více soustředíme na pohádkové příběhy. Vše je kolem nás magické. Necháme se unášet pohádkovými hrdiny, kteří se musí potýkat s různými překážkami. Moc nás těší, když na to nejsou sami. Cestou za jediným silným cílem, za láskou, je doprovázejí různí pomocníci, ať jsou to lidé, mágové, dobré víly, nebo různí představitelé zvířecí říše. Opomenout nelze ani různé pomůcky – létající koberec, kouzelnou hůlku, čarovný zvoneček a mnoho dalších. A co třeba kouzelná lampa?
V této době nám přišlo vhod setkání se Zuzanou Herényiovou, členkou souboru Laterny magiky a ještě k tomu před další reprízou inscenace Kouzelný cirkus.

Povídání o kouzlech a čárování by bylo na místě, vždyť Laterna magika v dalších představeních jako Zahrada, Cube nebo Malý princ je plná různých projekcí a přeměn tanečníků… Rozhodli jsme se ale trochu víc odhalit zákulisí. Nejdříve jsme se dostali k tématu prvotního impulsu a jejího zapálení pro tanec. Zajímalo nás, zda interpretce moderního tance nechybí role klasického baletu. Došlo i na povídání o tom, co obnáší role tanečního pedagoga a asistenta choreografie. Stranou nezůstala ani neúprosná otázka – věk tanečnice. Vezměme to ale popořádku…

  • Pokud vím, dříve než tanci jste se začala věnovat moderní gymnastice. Jak jste se vlastně dostala k tanci?
    Všechno začalo v Dětském baletném štúdiu Magdalény Thierovej. Tam jsem si odtančila své první taneční krůčky klasického tance, to mi mohlo být tak devět let. Později došlo i na moderní tanečky.
  • Nedá mi to, ale že by se děvčátko v devíti letech rozhodlo jen tak pro taneční kroužek?
    Máte pravdu. Taneční kořeny sahají k mým prarodičům. Babička Augusta Starostová – Herényiová byla první balerína Československa. Dědeček Milan Herényi se rovněž věnoval baletu, později byl uměleckým šéfem baletu v SND. Celá tato větev byla umělecká. Můj táta Gustav pochází z dvojčat (bratr Milan Herényi, akademický malíř – pozn. red.), vystudoval herectví. Nyní pracuje v opeře. S babičkou jsem absolvovala postupně všechny balety – Louskáček, Labutí jezero ad. Tak se ve mně rodily první taneční sny – krása pohybu, příběh, světla a k tomu hudba.
  • Nezmínila jste maminku. Ta asi nebyla od kumštu?
    Mamka je psycholožka. Jako jediná z rodiny mě nechtěla dát na konzervatoř. Pokud se prý budu chtít věnovat umění, tak mi to určitě vyjde. Důležitý je mít základ v obecném vzdělání. A také abych se prý od mládí jako tanečnice neničila. V tomto ohledu měla pravdu. Vystudovala jsem gymnázium, potom na VŠMU pedagogiku klasického tance. Nakonec mě všichni v tanci podporovali.
  • Potvrzujete tím, jak je důležité mít v blízkosti někoho, kdo má nadhled…
    Musím jedině souhlasit. Mamka vždycky byla silným protipólem. Vzpomínám si, že jsem v pokojíčku neměla vždy ideálně uklizeno. Mamka chodila kolem a říkávala: „Kdybych ti tam pohodila hovínko, tak kolem toho budeš chodit bez povšimnutí třeba měsíc.“ Moje odpověď byla jednoznačná: „Nenarodila jsem se pro uklízení, ale pro tanec…“ Mít v rodině psycholožku, to je určitě dobré. Má to něco do sebe.
  • Tak to bývá, když si mladý člověk upevňuje své ego…
    Dnes s odstupem jsem opravdu ráda, že mám vystudovanou taneční pedagogiku. Může to být jeden ze směrů, co dál. Během půl roku jsem měla dva úrazy. Obojí neslučitelné s tancem. Občas mi to už v hlavě naběhne, co budu dělat po skončení taneční kariéry. Přemýšlím o tom daleko intenzivněji.
  • Musíme zmínit, že tanec je k věku tanečnic a tanečníků neúprosný.
    Pedagogický směr mě přitahuje nejvíc. Bavilo by mě předávat dál své zkušenosti. Určitě bych nějakým způsobem ráda zůstala u divadla. Ve výsledku zatím nevím.
  • Když se ohlédneme za Vaším tanečním působením, máte za sebou skvělé projekty se souborem 420PEOPLE, působila jste v Pražském komorním baletu, opomenout nelze Vaše setkání s celou řadou choreografů (R. Letenay, B. Taylor, J. Alegado, Ch. Perrera, P. Mika, J. Kodet, P. Šmok, L. Vaculík, P. Zuska ad.). Do angažmá v Laterně magice vstupujete do patnáctého roku.
    Za všechna ta setkání, včetně mého působení v muzikálových produkcích (např. v muzikálech divadla na Broadwayi: Kleopatra a Angelika – pozn. red.) jsem vděčná. Nikdy jsem nešla po rolích. Tu zkušenost jsem získala v jediném baletu Dáma s kaméliemi (choreografie a režie Libor Vaculík – pozn. red.) ve Státní opeře Praha. To byla má první a poslední role na špičkách. Hodně jsem si to užila, bylo to skutečně skvělé. Klasický a čistý balet pro mě moc není. Tam jsou všechny kroky a figury striktně dané. Moderní tanec pro mě představuje volnost, víc si ho užívám od srdce.
  • Jak jste se vlastně dostala do Laterny magiky?
    To se odvíjelo od mého působení ve Státní opeře Praha. Odtud jsem odešla tančit do muzikálu Cats, kde se mnou spolupracovali kolegové právě z Laterny magiky. Začala jsem tam chodit na tréninky a tehdy mi dala šéfka Eva Horáková nabídku do angažmá. S radostí jsme přijala a vidíte, dnes je to už patnáct let.
  • Laterna magika má představení nasazená několik desítek let…
    Má to své kouzlo. Mezi taková představení patří Kouzelný cirkus. Na scéně je už přes čtyřicet let. Tam je spousta rolí, kterými jsme si prošli všichni. Vystupuje tam Loutka, 1. Múza, 2. Múza, Cikánka. To je má poslední role.
  • Zmínila jste muzikálové produkce. To asi představuje jinou úroveň tance?
    Muzikál mně hodně pomohl. „Čím víc tanců umíš, tím víc jsi tanečnicí…“ Toto heslo mě doprovází celou mou taneční kariéru. A stojím si za tím čím dál víc. Do muzikálů jsem si v podstatě chodila odpočinout, tam se klade důraz na zpěváky, tanečníci tvoří jen doprovod, kulisu… Jak se říká – dělali jsme křoví.
  • Váš první muzikál byl v Praze?
    Kdepak, už v Bratislavě jsem spolupracovala s Jánem Ďurovčíkem. A vyplatilo se. Díky němu jsem se získala roli v divadle Kalich. Důležité je proniknout do komunity muzikálových tanečníků, pak už je to snadné tam působit. Jedině, když chcete sám od sebe odejít. Muzikály už nedělám od doby, co se mi narodil syn.
  • Mateřství je další okamžik v životě tanečnice…
    V podstatě i v těhotenství jsem měla spoustu práce. Tehdy jsem tančila ve 420PEOPLE, musela jsem za sebe zaučovat kolegyně. Do toho jsem dávala tréninky v Laterně magice. Syn Kvído se narodil počátkem července do divadelních prázdnin. Až do porodu jsem byla neustále v procesu. Nakonec jsem spokojená, všechno vyšlo. Na podzim jsem musela začít trénovat a jen jsem musela zhubnout do podoby tanečnice. (Smích.)
  • Zmínila jste, že jste dávala tréninky, také působíte jako asistentka choreografa. Můžeme tuto vaši profesi rozkrýt?
    Úkolem asistenta je udržet výsledný tvar choreografa. Ti vytvoří podobu představení a asistenti to musí s tanečníky do detailu zkoušet a zodpovídají za to, aby to vypadalo jako na samotném začátku. Tanečníci si postupně uzpůsobují kroky podle sebe, podle svého cítění. Potom se dohadujeme, jak to vlastně bylo. Asistent má závěrečné: „A bude to takto…!“
  • Zaznamenává se nějak pohyb? V hudbě jsou partitury a libreta, v činohře to je jasné…, ale tanec? Jak to choreograf předává dál? Vzpomínám na Spartakiádu, kdy byly schematické nákresy.
    Moderní tanec se nedá nijak naznačit. Klasický balet je terminologovaný. Tam jsou prvky jasně dané, a každý je nějak pojmenován. Moderní tanec je spíš o videozáznamu. Osobně si pohyb dobře pamatuji, to je velká výhoda, ale bez videa to nejde.
  • Choreograf tedy svou tvorbu předává přímo tanečníků, tvaruje je přímo na sále?
    Přesně tak to je, tanečníci si to od něho přebírají.
  • Jak to všechno tanečníci přijímají? Každý má své ego, muži i ženy mají rozdílné povahy…
    Budete se divit, ale všichni vzorně poslouchají. V podstatě jsme parta fajn lidí. Všichni máme v sobě nějakou disciplínu, bez ní by žádné divadlo nefungovalo. Asistent je v daném okamžiku přípravy i korepetic rozhodující. Když se sejdeme v šatně, tak jsme s nimi za jedno, všichni jsme si rovní. Podobně je tomu i při tanci. Když zkoušíme, pak musí mít repetitor autoritu. Musíme se mu všichni podvolit, poslouchat. Co se děje mimo sál, to nevím.
  • Určujete tréninky podle typu představení nebo máte daný nějaký systém (z tělesné průpravy znám např. kruhový trénink…).
    Zadávám klasický baletní trénink. Zakladatelem toho systému je ruská primabalerína Agrippina Vaganová (1879 – 1951, působila v Carském baletu, baletní pedagog – pozn. red.). Představuje to proces cvičení u tyče, pak se trénuje na volnosti, skáče se. Těch kombinací a variací je nekonečno. Občas trénujeme nějaké moderny, to je pro nás super, ovšem klasický baletní trénink nás rozcvičí nejvíce.
  • Když už trénujete klasickou baletní průpravu, nebliklo vám občas hlavou: „Měla jsem jít raději na klasiku, nebo zlatý moderní tanec?“
    Občas mě to napadlo. (Dlouhé zamyšlení.) Srdíčkem jsem podle všeho modernista. Jako dítě jsem balet milovala. Pamatuji si, že jsme doma s tatínkem dělali různé figury z představení Labutí jezero. Obula jsem si babiččiny špičky a už jsme tančili doma na chodbě. To bylo ale v dětství, teď se cítím nejvíc tělem i duší zaslíbená modernímu tanci. Nacházím v něm větší volnost.
  • Zmínila jste špičky po babičce. Máte je dosud jako talisman?
    Určitě a několik.
  • Prozradíte, špičky bolí nebo nebolí…
    … ale bolí (Důrazně.) Kdo říká, že ne, tak nemluví pravdu. Dnes už jsou takové vymoženosti, jako např. speciální výplně, odlévání špiček na míru… Kdyby dnešní tanečnice měli tančit v těch historických špičkách, tak by si asi zlámaly nohy. Oni ty špičky jsou stejné jako dřív, jen jsou víc promyšlené, používají se nové materiály. Už se vám tak často nedělají puchýře.
  • Můžete nám prozradit, jak to máte s jednotlivými představeními, projekty, když mají po derniéře?
    V podstatě je z praktických důvodů musíme vypustit, vytěsnit. Jak jsme se zmínili, hodně představení tančíme mnoho let, u nich nemáme už nervozitu, protože je máme skutečně zažitá. I když se reprízují s odstupem, velmi rychle vám znovu naskočí. Na jevišti je skutečně radost být. Máme svou jistotu v provedení i v emocích, pak je nádherné sledovat, jak to diváky v hledišti baví. Každé takové představení si užíváme svým způsobem. Vedle toho máme novější představení, kde si cestou do divadla v tramvaji promýšlíte kroky, nebo spíš jak danou figuru pojmout. Nakonec z toho večer vyleze něco jiného, než jsme plánovali. Všechno se odvíjí od okamžiku dvacáté hodiny. V jakém jsme rozpoložení, co doma, jak jsme na tom se zdravím atd.
  • Vedle toho vašeho zmíněného vnitřku hraje velkou roli v Laterně magice i vnějšek, tedy technologie, projekce, hudba ze záznamu. Např. inscenace Cube znamená pro tanečníka systém pro diváka neviditelných značek, určitě s tím pracujete i v Kouzelném cirkusu….
    Toto všechno je možné se naučit. Video projekce ani zvukový záznam se nemění, to všechno se nechá zvládnout. Samozřejmě pokud se něco nepokazí na začátku představení, pořád je to stejné. Jste naučený, že v určitý okamžik např. podmíněný hudbou nebo jinou jevištní akcí musíte být na určitém místě. Musíte to prostě zvládnout a být v tu chvíli pryč. To všechno je v celku dané. Přiznám se, že pro mě je určitě jednodušší tančit s projekcí než s partnerem. Pro mě je to živá osoba, má také své dny, musíme být spolu v interakci. V daných figurách se musíme na jevišti sejít. To vše je v principu na jevišti jiné. Když jsme zkoušeli Cube, bylo to zdlouhavé, než se vše vyladí, vyžaduje to trpělivost. Všechno je otázka vteřin, ale to se dá zvládnout.
  • Vizuál i hudba je vlastně další vrstva představení, podobně jako světelný designem, kostýmy atd. Máte vůbec v té veškeré technologii prostor pro svou duši, výraz?
    Vždycky. Každé představení je jiné, protože do hudby, nahrávky a vizualizace dává tanečník právě svůj výraz. I když je to absolutně abstraktní, vždy tam je nějaká nálada, provedení podmiňuje vždycky tanečník.
  • Máte tam prostor pro nějaké legrácky?
    Vždycky. Humor do naší práce patří na prvním místě. Samozřejmě to nesmí být na úkor kvality představení. To byste se divil, jak se tanečníci dokáží pobavit. Šklíbíme se na sebe ze zákulisí, dělají se různé blbinky. Všechno se nedá brát toporně vážně. To bychom se zbláznili, uvolnit se je nutné. Když se vrátím ke své mamince: „Důležité je se jen tak z něčeho nepokálet…“.
  • A to jsme nezmínili vaše taneční milníky…
    To není třeba. V moderním tanci si nehrajeme na kastování. V Laterně magice je nás stálých čtrnáct tanečníků a tanečnic a všichni děláme všechno, někdy sóla, jindy company. Záleží, jak se to na kterém představení poskládá. A moje životní jubileum? Moc nad tím nepřemýšlím. Čas plyne všem stejně a svým způsobem spravedlivě, to je ta jediná spravedlnost. Tancování mě naplňuje hodně. I když nás provází naše dny. Někdy dobré, jindy blbé. Ráno přijdu na sál, mohu udělat cokoliv a nepůjde to. Všechno vás bolí, máte tunové nohy. Naštěstí těch lepších dnů je víc.
    Ať vám vydrží co nejdéle.

    www.narodni-divadlo.cz

    6.1.2020 17:01:17 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 18 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Festival Setkání Stretnutie 2024

    Časopis 18 - sekce

    HUDBA

    Naďa - vzpomínkový koncert

    Jana Fabiánová (Zdroj: Ságl Production)

    Desítky umělců – zpěváků, hudebníků a herců – spolu s mnoha přáteli se sešli v pražské Lucerně, ab celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Výtvarné tipy 19. týden

    Věčný Egypt

    Věčný Egypt: Dědictví
    Tisíciletá historie africké země vepsaná do tamní architektury, nekropolí, řemesel i celý článek

    další články...