RECENZE: Dají si po čuni. Místo zločinu Ostrava jako skanzen šovinismu

Obě úvodní epizody mají na svědomí režisér Kriminálky Anděl či Případů 1. oddělení Dan Wlodarczyk a scenárista Miroslav Vaic, jenž psal třeba Policii Modrava. Avšak její sousedskou slunečnost střídá sychravá šeď továrních hal či důlních věží, a zatímco šumavští policisté svou šéfovou milují i ctí, Ostrava je líčena jako poslední skanzen mužského šovinismu, kde matku dítěte vidí detektivové neradi v týmu, natož ve vedoucí funkci.

Emancipační nota působí poněkud násilně tím spíše, že hrdinka v podání Pavly Beretové používá více metody psychologa než analytika či ranaře. Podobně trochu „na sílu“ se kreslí kolorit drsného místa, kde si tvrdí chlapi sice občas „dají po čuni“, leč pod hrubými slovy leckteří ukrývají dobrá srdce i duše.

12 fotografií

Typické znaky dějiště se pašují i do případů, takže křehká hrdinka musí třeba chlapsky sfárat. Navíc se využívá blízkosti Polska, odkud pochází její seriálový manžel a současně profesní kolega. Což zosobňuje snad poslední příhraničí, kde ještě nezasahoval Rapl, a zároveň podobný motiv jako v Principu slasti.

Ze všeho nejvíce se však Místo zločinu Ostrava nese ve stylu Specialistů, pouze s menší dávkou konverzačního humoru. Znovu divák zažije veškeré profesní úkony včetně obehraných vět typu: „Prohlédneme si její pokoj, mobil, počítač“ nebo „Tak co pro nás máte, doktore“.

Strukturu Specialistů připomíná rovněž skladba ostravské mordparty, nicméně herecky vcelku ladí. Postava Stanislava Majera ukazuje policejní průkaz s hrdou samolibostí, Karel Dobrý zosobňuje vlídnou rozvahu, Pavel Kříž úsečného machistického protivu. Bohužel tvůrci slibují uvnitř sestavy hrdinů postupný posun od nevraživosti ke zrodu „dvojice, která se profesionálně doplňuje a postupně v sobě nachází dokonce možná víc než kolegiální náklonnost“. Jinými slovy romanci na pracovišti neboli nejspolehlivější způsob, jak žánr krimi ušpinit.

Jednotlivé díly jsou podle ČT inspirovány případy, které policie vyšetřovala na Ostravsku během několika uplynulých let. To je vděčné zaklínadlo, jenže vyžaduje cit pro míru. Například v úvodním dílu, jenž od prvního záběru osamělé školačky dává tušit, že půjde o dětskou pornografii, se předkládá rekordní výskyt úchylných mužů na metr čtvereční: otčím, trenér, učitel, snad každý s výjimkou policistů se třese na holčičky. Ve druhé části, odvíjené od poměrně nudného rozkrádání měděných kabelů, se zase pracuje s násilnou citovou lyrikou pomocí pohádky.

Nicméně na náladě i na akci si tvůrci zakládají, špeluňky působí autenticky, do finále se jde vždycky efektně, ať na ledě s roztleskávačkami, nebo se zásahovým komandem v pusté průmyslové zóně. Zkrátka seriál Místo zločinu Ostrava začíná jako slušný žánrový standard, který nedostatek překvapivých nápadů dohání folklorem.