Pokud bych měl začít největšími klady, tak na prvním místě bude nutné uvést herecký výkon Elišky Křenkové. Už ve svých předchozích projektech ukázala, že ke každé roli přistupuje velice zodpovědně. Tentokrát dokázala najít k postavě Míši, kterou rodiče Sebastiana záhy překřtí na Miu, ideální balanc, takže po celou dobu jdeme s ní. Díky té její mladické naivitě (má jí být kolem dvaceti roků) navíc máme pocit, že na ni musíme dávat pozor. A občas pomáhá i subjektivní zkušenost. V tom smyslu, že například nikdy přece není příjemné, když se před vámi dva lidé baví evidentně o vás řečí, které nerozumíte.
Ten v podstatě rámec, kdy Mia všechno vypráví těm dvěma, byl spíše kontraproduktivní, neboť se tím tvůrci v čele s režisérem Michalem Hogenauerem (bývalým programovým ředitelem Febiofestu) okradli o napětí. Navíc to mnohdy vypadá, že jim to, co vidíme, zároveň neříká, ale pouze na to myslí. Ovšem v závěru příběh díky dobré scenáristické práci docela umě postupně vygraduje a pointa nepůsobí nijak směšně, protože je film velice solidně natočený. Také proto, že s výjimkou těch některých dlouhých záběrů nechává – na rozdíl od Problémů prvního světa Anny Kopecké, jež na Febiofestu zastávala stejný post jako Hogenauer – jakékoli artovější postupy stranou.
Vztah mezi Miou a Sebastianem zaznamená vcelku pozoruhodný vývoj. Zprvu se zdá, že se jedná o takového malého fracka bohatých rodičů, které jejich velké peníze změnily, a proto mají takové ty zbohatlické manýry a názory (např. když tvrdí, že „rodina není demokracie“), ctí podivná pravidla a kamarádí se s ujetými lidmi. Takže když kupříkladu řeknou, že předchozí au-pair vyměnili, protože si se Sebastianem nerozuměli, nabízí se otázka, jestli neměli spíše vyměnit Sebastiana. Tohle zamyšlení jest opravdu na místě, nicméně postupně si k sobě s Miou najdou cestu. Ona ho nechá sedět v autě vepředu a vyrazí si na vejlet k moři, přestože tím u jeho rodičů dost riskuje. A že se nechce nechat pohladit a je jí nepříjemné, když za ní leze do koupelny, když se sprchuje? To se přece dá pochopit. S nočním buděním a seřezáváním rákoskou, po kterém si vždycky podají ruce na důkaz toho, že jejich přátelství neutrpělo žádnou újmu, už je to, pravda, složitější.
Tiché doteky rozhodně nejsou komerční počin, ale zároveň si jistě zaslouží svoje místo v běžné distribuci. Ze zahraniční tvorby připomenou například snímky My či Slunovrat, což ve výsledku vlastně není dobré vysvědčení. Z české mají nejblíže ke snímkům od Olma Omerzu, kterému se ne náhodou děkuje v závěrečných titulcích. Ani ne kvůli účasti Elišky Křenkové, jako spíše kvůli využití barevné palety (viz Rodinný film), podobnému tempu i rytmu a některým záběrům, které děj nikam neposouvají a vlastně ani z lyrického pohledu nejsou ničím přínosné.
FOTO: Aerofilms