Pamětník triumfu s dvacítkami Blatný: Zlato zase dlouho nebude

To ale neznamená, že by si jí nevážil. Právě naopak.

„Je strašně cenná, a bude ještě cennější. Nadlouho jsme poslední, kdo ji má,“ říká o týmu, v němž se na turnaji v roce 2001 v Rusku sešel i s Martinem Eratem a Tomášem Plekancem, současnými oporami Komety.

Jsou vzpomínky pořád živé?
Jsou nostalgické, vybavím si je ale dost přesně. Třeba strašně těžké čtvrtfinále, v němž jsme po dvou třetinách prohrávali se Švýcarskem. My jsme to ale z 2:3 otočili na 4:3. Tehdy jsme neprohráli ani jeden zápas a troufnu si říct, že jsme se k zlatu neprobránili jako kluci rok před námi. V roce 2001 jsme byli nejlepší. My jsme tam dominovali.

Semifinále jste ale vyhráli „jen“ 1:0.
A já ten zápas rozhodl. Mám to před očima: stál jsem na pravém křídle, buly bylo na pravé straně. Nedorost ho vyhrál na Kleslu, ten mi to posunul a já jsem švihem vymetl to jediné místo ve vinglu, které tam gólman měl.

Životní gól?
Z pohledu týmu asi ano. Byly góly, kterých si cením osobně, ale týmový byl nejdůležitější tento. V mých devatenácti letech.

Otevřel vám v kariéře hodně dveří?
Dva měsíce po tom mistrovství jsem podepsal smlouvu do NHL. Díky tomu, že se mi na turnaji dařilo a dal jsem za sedm zápasů pět gólů, měl agent lepší pozici na vyjednávání. Dostal jsem v NHL lepší peníze, než kdybych na těch dvacítkách nebyl.

Motali se kolem vás manažeři z NHL během mistrovství? Hráli jste s úmyslem prodat se?
Já jsem byl už draftovaný Atlantou, takže jsem mohl podepsat jen s ní a kromě toho jsem hrál s radostí, bavilo mě to, chtěl jsem vyhrát. Až pak došlo na jednání o peníze. První nabídku jsem nechtěl akceptovat, zlato mi otevřelo cestu k lepším podmínkám. Ještě pár let poté, co jsme ho vyhráli, se to připomínalo. Pak už tolik ne a před pěti lety, kdy jsem končil, už to nezajímalo vůbec nikoho. (úsměv)

Jak vzpomínáte na Erata a Plekance? Byli už tehdy osobnostmi zlatého týmu?
Nebyli.

Plekanec byl ještě pořád ve fázi kariéry, kdy moc neřešil jídelníček?
Nedávno jsem ho potkal a je hubenější než tehdy na dvacítkách. Vypadá skvěle. On byl ale tehdy o tok mladší než my, měl místo ve třetí pětce a hra stála na prvních dvou. Naše první lajna, kde jsem hrál s Nedorostem a Brendlem, dala možná sedmdesát procent gólů.

Erat s vámi ale na led pak chodil, ne?
Trenér Holík ho ke mně a Nedorostovi dával na závěry utkání. Martin byl tehdy dobrý hráč, ale ne tak dominantní, jak jsme ho poznali později, kdy mu to vyneslo skvělou kariéru v NHL. Tehdy měl větší slovo Michal Sivek, kapitán, vyhrál zlato už rok před tím. I my s Brendlem jsme měli svoje slovo. (úsměv)

Bylo na Eratovi vidět, že začíná mít vůdčí sklony?
V té době jsme byli všichni ucha a Erat byl taky ucho. Co platilo už tehdy, tak že byl skvělý bruslař. To mu vydrželo a když se na něho dívám, je pořád stejně rychlý jako zamlada. Dívá se na něho hezky a jezdí mu to. Já jsem byl těžkopádný, on bruslil. Díky tomu Martin může hrát ještě pět let.

Chodil k vám vyztužit první útok s konkrétními úkoly?
Trenér Holík ho měl rád. Erat byl poctivý kluk, dobře bruslil a nic nevypustil. U Pavla Brendla se pan Holík obával, že na modré někde propadne.

Jak jste se svérázným Holíkem vycházel?
Měl jsem z něho respekt. Dokázala s ním být sranda, ale taky si pamatuju, jak jsme porazili Kazachstán 9:1 a já jsem po druhé třetině zůstal sedět. Po zápase jsme spolu jeli výtahem, pan Holík se na mě obrátil a říká: dneska se ti moc nechtělo, co? Už jsem se viděl ve čtvrté pětce, šly na mě mdloby. Na další zápas jsem ale byl zpátky v první pětce, pan Holík to použil jako varování. A já šlapal dál.

Říkal jste, že s ním bývala i legrace.
Díky Holíkovi hráli kluci z Ameriky, protože si na svazu dupnul, že je chce. A byla z toho dvě zlata. Taky už to ale byl pán v letech. Stalo se, že mu zazvonil mobil během tréninku nebo porady u videa, a trvalo, než si toho všiml. Pak dotyčného seřval, že mu volá, a zase se pohroužil do sebe.

Jak jste se s Brendlem, který také rád zakončoval, dělili o střelecké pozice?
Každý jsme měli svoji stranu, navíc my jsme byli na jedné notě a mezi sebou jsme měli skvělého bruslaře Venouška Nedorosta, o rok mladšího kluka. Je pravda, že jsme mu tehdy oznámili, že bude napadat, a když se ptal, kdo bude bránit, tak jsme mu bránění přidělili taky. (směje se) Řekli jsme mu, že my budeme chodit po prknech, on nám to bude dávat a o víc se už pak nemusí starat. Proč to komplikovat? Chtěli jsme vyhrát, užít si to a mít radost.

Je vám smutno, když se díváte na mistrovství světa dvacítek teď?
Jsem realista a když se podívám reálnýma očima na situaci, tak jen Němci měli šest individuálně lepších kluků než my. My nemáme individuální kvalitu. Jde hrát srdcem, zadaří se, jako když jsme před dvěma lety postoupili do semifinále, protože se gólman postavil na hlavu a vychytal Finy. Ale to jde jednou za deset let. Pak přijde realita.

Proč to tehdy šlo a teď to nejde?
Dobrá otázka. Kdybych znal odpověď, byl bych šéfem na svazu. Není na to jednoduchý recept, kromě toho, že byla jiná doba. Neměli jsme mobily, měli jsme hokej. Vždyť já tehdy ani nevěděl, co to je NHL.

Vás do ní vytáhla Atlanta, tehdy začínající organizace. Byla to dobrá volba?
Týmy, co začínají nebo jsou v přestavbě, mají strašně moc dobrých mladých hráčů. Není snadné se tam prosadit. Ale co, já si nestěžuju, kariéra byla skvělá. Patnáct let jsem hrál v nejlepších ligách světa, dodnes mi slouží zdraví, nic mě nebolí, hokej si můžu dvakrát týdně zahrát pro radost. Dopadlo to dobře.

Jak se z vás stal hráč do NHL v 90. letech v Brně, kde byl tehdy mužský hokej ve velkém útlumu?
Byl, ale já byl v juniorech a nevnímal jsem to tak. Trénovali nás pan Oslizlo a pan Otoupalík, vybavuji si tu dobu v dobrém. Plácali jsme se někde uprostřed tabulky, mně se dařilo, měl jsem dobré spoluhráče. Když se na to dívám zpětně, tak ve všech věkových kategoriích, kde jsem byl, jsem vyčníval. Extraliga v Brně nebyla, ale já jsem odcházel do Ameriky a to byl zlom. Pak přišly i zlaté dvacítky.

Kdo vám z Ameriky hodil laso?
Za mým otcem tehdy přišel pan Jiřík, už nebožtík, který měl v Americe spolupracovníky. A že má zájem mě zastupovat. Samozřejmě já jsem nebyl plnoletý, podepsal to otec. Pamatuji si to jako dnes. Řekl mi, že i kdybych měl v Americe být jenom jeden rok a kdyžtak se pak vrátit, tak aspoň se tam naučím anglicky.

Vy jste tam ale zůstal.
Dostal jsem se do Seattlu. Jasně, je tam 300 dnů v roce sychravo, mrholí, ale co už. Byl jsem zvyklý z Brna, že se na nás chodili dívat rodiče, tam jsme přijeli do Calgary a přišlo na nás 15 tisíc lidí. Hrálo se 70 zápasů v sezoně. Z amatérismu jsem byl hozený do totální profesionality, nic tam nebyl problém. Strašně se mi tam líbilo. Tehdy mě to nastartovalo.

Co vy a hokej dnes?
Dvakrát týdně si ho jdu zahrát. Mám to rád. A nechci prohrát! To je velký rozdíl mezi mojí a současnou generací. Já chci vyhrát, i když se jdu sklouznout mezi hobíky.