Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V loňském roce zemřel jeden z nejúspěšnějších dramatiků americké a světové divadelní komedie Neil Simon (* 1927). Horácké divadlo v Jihlavě nyní po letech uvedlo na svoji Velkou scénu jeho titul. V dámské verzi zařadilo Simonovu slavnou komedii Podivný pár. 
Jen letmo připomeňme, že této verzi předcházela prvotní verze pro pánské obsazení, proslavená filmem s herci Waltherem Matthauem a Jackem Lemmonem (1968). 
V ní autor popisuje nesnesitelný život s Felixem Ungarem (Lemmon), neurotickým alergikem posedlým úklidem a čistotou, kterého manželka vyhodí z domu. Felixe přijme do svého bytu přítel, kliďas a starý mládenec Oscar Madison (Matthau). Jenže Felixovo věčné uklízení a  moralizování brzy znechutí i jeho. 

V dámské verzi se nyní na jevišti HDJ odehrává vlastně identický příběh, pouze pánské večírky s pokrem tady nahrazují dámské jízdy s kafíčkem a hádáním úkolů z karet vědomostní hry. Prostor pro vykreslení odlišně uvažujících postav, pro slovní humor, sebeironii a vytváření vtipných situací zůstává nezmenšen.   
Pořádkumilovnou hospodyňku Florence, zapuzenou manželem, v tomto případě přijme do svého newyorského bytu její kamarádka, rozvedená zprávařka Olivie. U ní se v bytě na dámské jízdy pravidelně schází kvarteto kámošek velmi rozdílného ražení (Renne - Tereza Otavová, Sylvie - Alexandra Palatínusová, Verna – hostující Taťána Schottnerová, Mickey – Svetlana  Hruškociová). 

Na své si v novince Horáckého divadla přijdou fanoušci situační či konverzační komediality a „oddechového“ divadla, které ale vychází ze silného tématu. 
Tím je v tomto případě lidská potřeba lásky, zhoubný vliv samoty a opuštěnosti. A vedle toho zkoumání našeho nitra, naší neschopnosti vymanit se z vlastních stereotypů a vystoupit ze smyčky stále stejných chyb, které nás mnohdy stojí mnoho, ne-li všechno. 
Pro část publika je Podivný pár na jevišti HDJ zejména příležitostí k výbuchům hlasitého smíchu. Jiné diváky inscenace  vcelku úspěšně dostává k sice pobavené, ale přece jen vážnější sebereflexi vlastních nedostatků a dogmatických poloh, s nimiž se tu více, tu méně úspěšně potýkáme v nitru vlastních povah.  

Tvůrci, v čele s renomovaným režisérem Zdeňkem Duškem (* 1967), představení zdařile stupňují. Zábavné momenty přecházejí do krizí a do překvapivé, vlastně víceméně pozitivní pointy. 
Celé představení pak podtrhuje častokrát ověřenou skutečnost, že jsme všichni uvnitř trochu jiní, než jak nás vnímá okolí. Že i zdánliví tvrďáci mohou být ve skutečnosti leckdy zranitelnější, než se může zdát.  

Kotlety a zvonáče
Podivný pár na scéně HDJ tedy není vyložená „řachanda“, přestože se nebrání ani otevřené herecké karikatuře. 
V tom smyslu je řeč především o kreacích Ondřeje Šípka s Petrem Soumarem, kteří si (vybaveni zvonáči, kotletami, kudrlinami, kníry a úsměvně neohrabanou větnou skladbou) očividně užívají své role roztomilých španělských bratří Manola a Jezuse Costazuelových. 

Už samu skutečnost, že režisér Dušek dal dohromady tenhle páreček nejlepších komiků v souboru HDJ, lze brát jako hodně hlasitou pozvánku do hlediště. 
Stejně neomylně ovšem režisér sáhl i po představitelkách postav ústřední dvojice děje. Není ostatně zdaleka první, kdo tenhle herecký souzvuk využil. Že z téhle partneřiny Lenky Schreiberové (Olivie) a Lucie Sobotkové (Florence) opět vyleze to, čemu se divadelním klišé říká herecký koncert, bylo asi vcelku jasné už předem. 

A nebude to zdaleka jen textem Neila Simona či jeho režijním uchopením. Hned v několika hořkosladkých momentech těchto dvou postav totiž člověka napadne, že právě do téhle inscenace vnáší autenticitu a sílu dvojice hereček - dam, které tuze dobře vědí, o čem hrají, které mají takříkajíc „nažito“. 
 

Diskuze k článku