Jaroslav Vyleťal: Vliv kolaborantů na chod protektorátu byl omezen. Poroučeli nacisté

Jiří Letov (Sommer) byl důstojníkem československé armády. V roce 1938 působil na ministerstvu národní obrany v oddělení branné výchovy jako přednosta propagačního oddělení. Po zrušení armády v létě 1939 byl na nucené dovolené. Od 4. října 1939 byl na protektorátním ministerstvu vnitra v oddělení tisk a kinematografie. V červnu 1941 měl na starosti sokolský referát, tedy převody zabaveného majetku Sokola. Od 16. dubna 1942 Letov přešel na oddělení V/4 a měl na starosti občanské legitimace, policejní hlášení a správu kárných táborů. Sám Letov to, nijak sympaticky, popsal v roce 1948 takto: „Jak bylo prokázáno v očistném řízení, byl jsem v dubnu 1942 pověřen svými českými představenými v ministerstvu vnitra vedením agendy hlášení pobytu a občanských legitimací po odcházejícím štábním kapitánu Stuchlíkovi. K této agendě byl přidělen dozor nad oběma kárnými pracovními tábory. Byly to tábory pro povaleče, které spravovaly zemské úřady. Tábory stejného druhu se nyní zřizují i u nás. O tyto tábory jsem neměl zájem, dozor byl jen papírový, nikdy jsem v těchto táborech nebyl.“ Oněmi „tábory stejného druhu, které se nyní (tedy po únoru 1948) zřizují i u nás“, byly totiž komunistické tábory nucené práce. Když se Letov ocitl v dubnu 1942 na novém oddělení V/4, vcházelo právě v platnost nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o povinnosti opatřiti si osobní průkazku ze dne 18. března 1942, které bylo vydáno na základě vyhlášky říšského ministerstva vnitra k nařízení o osobních průkazkách ze dne 3. března 1942 a bylo realizováno předpisem protektorátního ministerstva vnitra Kennkarten – osobní průkazy D 1130-24-/3-42-V/4. Průkazy se neměly vydávat Židům a Cikánům. „Cikány shora uvedených ročníků jest sice třeba podchytiti, s vydáním osobní průkazky jest třeba vyčkati až do udělení dalšího pokynu. Žádost cikána označiti v rohu velkým Z.“ Již tehdy bylo Němci rozhodnuto, co s Romy bude a proto bylo „třeba Cikány podchytiti a s vydáním osobní průkazky vyčkati až do udělení dalšího pokynu“. Oním dalším pokynem byl výnos o potírání cikánského zlořádu, vydaný generálním velitelem neuniformované protektorátní policie. Tímto velitelem byl tehdy SS-Standartenführer Horst Böhme. Odstavec čtyři tohoto výnosu uváděl „4) zadržení cikánů a cikánských míšenců, kteří nejsou v pevné a produktivní práci, spolu se všemi rodinnými příslušníky, a dodání jich do cikánského tábora“. Jiří Letov po válce situaci popsal takto: „V létě 1942 některá oddělení ministerstva vnitra byla podřízena nově se vytvořivšímu generálnímu veliteli neuniformované policie. Mezi nimi i oddělení, ve kterém jsem sloužil. V té době byly kárné tábory zrušeny a místo nich nahnáni německou kriminální policií cikáni….V tomto táboře až do jeho likvidace jsem byl asi 2 krát nebo 3 krát….“

Někdo je oslavován, na jiné se zapomnělo

Po první návštěvě cikánského tábora dne 25. září 1942 Jiří Letov uvedl, že tábor je přeplněn, není zařízen na zimní ubytování a hrozí epidemie. Prosbu velitele cikánského tábora Janovského, aby v táboře byla ponechána dezinfekční autokolona, přesto Letov u Němců neprosadil. Sám Letov si své starosti ulehčil na úkor velitele cikánského tábora Janovského, když mu odvelel pět zkušených četníků do nového tábora v Hradišťku. Přitom tzv. cikánský tábor v Letech měl nedostatek strážního personálu a Janovský marně žádal o jeho navýšení. Protože Letov dříve spravoval sokolský referát, musel vědět, že Němci Sokolu zabavili kromě jiného 1016 sokoloven a 16 zimních chat. V těchto chatách a v menších sokolovnách, které bylo možno vytopit, mohly být romské děti z Let ubytovány. Toto však prosadit nedokázal. Jiří Letov, stejně jako jeho němečtí nadřízení, se k větší aktivitě rozhoupali až v prosinci 1942, když vypukl břišní (a poté v lednu 1943 skvrnitý) tyfus. Teprve 4. ledna 1943 dovolil Heinrich Ullrich, zdravotní rada zemského úřadu v Praze, vyslání dezinfekční autokolony do tábora. A to jen na čtrnáct dní. Nakonec musela zůstat až do konce. Tábor byl uzavřen, byla vyhlášena karanténa a strážní personál byl navýšen. Bylo zahájeno očkování, do tábora byly vyslány tři zdravotní sestry a dva lékaři, byla zlepšena strava i hygiena. Do března 1943 byly epidemie zlikvidovány. Jiří Letov nebyl jediný, kdo se snažil utrpení internovaných zmírnit. Zcela zapomenut je MUDr. Bohumil Stejskal, epidemiolog z Bulovky, který byl v táboře pět měsíců. Zapomenuty jsou tři zdravotní sestry: Marie Císařovská, Marie Hašková a Barbora Šufová. Po třech týdnech péče o malé děti samy onemocněly tyfem a byly odvezeny do nemocnice v Písku. Zapomenut je i dezinfektor Antonín Havrda. U jejich hrobů se žádná zahraniční televize, jako tomu bylo v roce 1997 u hrobu Jiřího Letova, kdy se konal vzpomínkový akt ke stému výročí jeho narození, zatím neobjevila, novináři o nich nepíší. Kromě Letovových dětí se vzpomínkové akce tehdy zúčastnili Markus Pape, Fedor Gál, Lubomír Zubák, Petr Uhl a další. Pokud byste ovšem něco o zmíněných zdravotních sestrách nebo o dezinfektorovi věděli, napište mi na taborlety@seznam.cz.

Nacisty utrpení nezajímalo

Jiří Letov měl po zrušení cikánských táborů na starosti pracovně výchovné tábory (AEL), tábor pro mladistvé v Mladkově a internační tábor ve Svatobořicích. O tyto tábory se on i jeho podřízení starali, takže z padesáti tisíc lidí, kteří jimi prošli, zemřelo cca 50 osob. Chci ale upozornit, že stejně malou úmrtnost měl v kárném a sběrném táboře v Letech i sám velitel Janovský. Ze 737 káranců mu za dva roky zemřelo šest mužů. Je pravdou, že Janovský okrádal Romy v cikánském táboře o cukr a tím napomohl jejich podvýživě a zvýšené úmrtnosti. I on však žádal, i když marně, o pomoc (dezinfekční autokolona, stavba stálé odvšivovací stanice, prádelna, nová studna, stavby nových baráků, navýšení personálu atd.). Něco z toho se realizovalo, ale pozdě. Pozdě proto, že na klíčových pozicích, které měly vliv na chod tábora v Letech, byli nacističtí Němci. Blíže o celé situaci píšu ZDE.

Bude sloužit za každého režimu

Dne 11. června 1945 byl Letov zajištěn orgány obranného zpravodajství. Jeho bývalí podřízení ho při výslechu obvinili z toho, že se nezúčastnil květnového povstání v Praze, z úsluh Němcům, úzké spolupráce s nimi a z toho, že měl podíl nebo alespoň trpěl nelidské zacházení s Romy v táboře v Letech u Písku. Ve vazbě byl do 19. září 1945. Veřejný žalobce od Mimořádného lidového soudu v Praze podle rozhodnutí ze dne 17. listopadu od dalšího řízení podle retribučního dekretu proti němu upustil. Po šestiměsíční zdravotní dovolené se Letov vrátil na ministerstvo vnitra. Po 25. únoru 1948 si podal přihlášku do KSČ. Tím potvrdil charakteristiku, které se mu dostalo v roce 1945 od kapitána Lodra: „důstojník, vlastně úředník, který bude sloužit za kariéru za každého režimu a jako takový se do naší nové demokratické a protifašistické armády naprosto nehodí“. Důvěru nového režimu si však nezískal a byl roku 1950 propuštěn. Poté pracoval v Praze na různých civilních úřednických místech. Vcelku prožil „úspěšný“ život úředníka, který ufinancoval byt v Praze, dovolenou v Krkonoších i Tatrách, chatu na Sázavě, dvě děti na studiích, manželku i služku. Jeho bývalí kolegové z armády i vnitra takové štěstí neměli. Někteří zemřeli v německých koncentrácích, někteří padli v boji proti Němcům, někteří byli hned po roce 1945 vyhozeni z armády a od vnitra a Dr. Toman nakonec skončil v komunistickém Jáchymově.

Viděl prý Němku s kameny v břiše

Markus Pape nyní vydal o Jiřím Letovovi knihu Sólo Jiřího Letova: Život a činnost důstojníka generálního štábu a experta na lágry podle archivních dokumentů a jeho deníků. Letova překvapivě přirovnává k Němci Oskaru Schindlerovi. O tom, jaká byla historie tzv. cikánského tábora v Letech, jsem psal ZDE. Pape ve své knize upozaďuje Letovovy spolupracovníky i podřízené a glorifikuje zásluhy Letova. Činí tak prostřednictvím výběru archivních dokumentů a citací z jeho deníku. Stojí mj. za zmínku, že ve zmiňované knize Pape na straně 178 cituje výpověď syna Jiřího Letova z 16. dubna 1997, kterému prý jeho otec v bouřlivých květnových dnech roku 1945 řekl: „Viděl jsem Němku s rozpáraným břichem a v něm kameny. To je konec našeho národa.“ Zaráží mě, že si Jiří Letov něco tak šokujícího nezaznamenal do svého deníku, který si poctivě vedl. Přitom si zaznamenával i banality, například to, že služka nezatopila.