9°C
Zalitoval jste někdy, že jste v knize Úsměvy smutných mužů svoji alkoholovou minulost odhalil až na dřeň?
„Ne. Říkat pravdu je mimo souběžného vnitřního klidu nejlepší obranou před pomluvami a domněnkami. Když se mě na to někdo zeptá, popravdě řeknu: »Jasně, pil jsem. Hodně. Mohlo mne to i zabít. « »A?« »Přestal jsem.« Tím, že jsem o tom v té knize napsal a Dan Svátek podle ní natočil drsný, ale pravdivý film, se ta kapitola uzavřela. Jako když vysypete šuplík, uklidíte ho, dáte zpátky a už nemáte proč se k němu vracet.“
Součástí ústavní protialkoholní léčby byl i duchovní rozměr?
„Vím, že anonymní alkoholici se třeba na svých schůzkách pomodlí, ale ke mně víra přišla až tu osudnou noc na silnici, kdy jsem byl úplně na dně.“
Co se stalo?
„Není dne, abych si na tu noc, na ten okamžik, nevzpomněl. Naprosto jasně jsem pocítil, že Stvořitel existuje. Podlomila se mi kolena a od té doby je hodně věcí jinak.“
Můžete být konkrétnější?
„V mém životě nastalo ticho a příjemný klid. Třeba sedím u stolu a k tomu, abych cítil štěstí, nepotřebuju už nic dalšího. Přestal jsem reagovat podrážděně, myslím, že jsem k okolí i svým blízkým daleko vstřícnější, laskavější. Asi jsem spokojený se životem takovým, jaký je. A jsem za všechno vděčnější. Ne že by mne k tomu někdo vedl, prostě to tak cítím. Skoro bych řekl, že se teď ve svém životě cítím nejlíp. Velké vnitřní ticho, klid. A také mě začalo bavit sportovat. Běhám, dokonce se i otužuju.“
Běháte doma na páse a sprchujete se studenou vodou?
„Bydlím na samotě v lese, takže stačí otevřít branku a vyběhnout ven. A jak se otužuju? Koupu se v místním rybníce a v zimě si jen vysekám díru v ledu.“
Nemáte v té ledové vodě strach, že vám třeba selže srdce?
„Ne. To je další zajímavá věc, která mne těší – zmizel strach ze smrti. Nevím, proč to tak je, a ani po tom nechci pátrat, ale kdyby mě chtěl někdo zabít – čímž to nechci přivolávat – mělo to tak být. Kdyby byla možnost uniknout, udělám to, ale kdyby nebyla, nebyl bych v hysterickém záchvatu.“
Jak to?
„Neodcházel bych s pocitem, že jsem někomu zapomněl říct něco důležitého, zapomněl se na něco zeptat nebo jsem udělal někomu něco zlého. Naučil jsem se omlouvat a odpouštět. Líp se mi s tím usíná. V onu osudnou noc jsem si v sobě vmžiku vyřešil i všechny svoje vztahy, hlavně s bývalou ženou, současnou ženou i s rodiči. Kdo chce, může si o tom přečíst v mé knize Dvě slova jako klíč.“
Jaká jsou ta dvě klíčová slova?
„Odpověď je v té knize. Když se ohlédnu zpátky, tak ten, kdo ji začal psát, byl úplně někdo jiný než ten, kdo ji dopsal.“
Kdo tedy byl na jejím začátku a kdo na konci?
„Nemáte jednodušší otázku?“
Zůstala bych u této.
„Předtím to byl stejný člověk, ale projevoval se jinak. Byl sebestřednější, emocionálnější, roztěkanější, bál se smrti, daleko víc pochyboval a stále něco řešil, chtěl... Byl mnohem méně spokojený než ten, kdo ji dopsal, protože ten je spokojený se životem takovým, jaký je. Také se pro mě stalo přirozené se na nikoho nezlobit.“
Jako nebýt kritický?
„Umím říct, že se mi něco nelíbí, ale řeknu to bez emocí. Dřív jsem byl schopen vyletět, dnes se mě už máloco dotkne. A když se párkrát za rok stane něco nepříjemného, první reakce je, že se začnu smát nebo nereaguji hned. Předtím jsem byl často cholerický. Ono vlastně není moc věcí, kvůli kterým bychom se měli rozčilovat, protože když se něco stalo, už s tím stejně nic neuděláme.“
Ještě v něčem jste se, myslíte, změnil?
„Po té noci jsem došel k tomu, že už nechci dělat ani malé zlé věci. Drobnosti. Už nechci být neomalený, cynický, nechci nikoho soudit. Než vyjdu z domu, podívám se vždy na pravou ruku a zopakuji si podle všech prstů – čistota, laskavost, pokora, klid a mír.“
Proměna v pana Dokonalého?
„To ne. Nejsem pan Dokonalý, ale víc si vybírám, jak se zachovám, abych vědomě neudělal ani malou špatnou věc, protože cokoliv uděláte, ochutnáte i z druhé strany. Podle toho se snažím žít. Řada pokušení k člověku přichází dnes a denně a je jen na něm, jak s nimi naloží.“
Na krku máte křížek, jaký význam mu přisoudit?
„Dostal jsem ho od svých rodičů. Pocit, který jsem tu noc zažil, byl tak silný, že jsem chtěl dát veřejně svým blízkým i přátelům najevo svou naprostou sounáležitost s Bohem. Kdybych ho prožil jako Ind, stane se ze mě asi hinduista, kdybych byl Arab, stanu se nejspíš muslimem, ale zažil jsem to jako Čech v této krajině, tak pro mě bylo naprosto přirozené stát se křesťanem.“
Zajímavý postoj.
„Stvořitel vesmíru je podle mě stejně jenom jeden, i když k němu vedou různé cesty. Dokonce si myslím, že Stvořitele ani tak nezajímá, co proklamujeme nahlas – kdo jsme a k jakému se hlásíme náboženství, ale jak se chováme v každodenním životě, jestli jsme k druhým lidem laskaví, umíme s nimi soucítit, umíme odpouštět a zda nelžeme, nepomlouváme, nekrademe, neubližujeme a nejsme nevěrní. A samozřejmě jestli nevztáhneme ruku na druhou lidskou bytost.“
Ještě rád cestujete?
„Vracím se už jenom do pralesa na ostrov Siberut, který mně učaroval. Nejen jednoduchostí života kmene Mentawai a naprostou originalitou jejich kultury. Mám mezi nimi přátele. Rozumím trochu jejich zvykům, jazyku a mám rád ten zvláštní klid, který z nich vyzařuje. A miluji deštný tropický prales. Jinak puzení k cestám v podstatě ustalo, stejně jako po dopsání knihy Dvě slova jako klíč zmizelo i jakékoliv puzení k psaní. Prostě zmizela touha a chuť psát.“
Přesto by měla příští rok vyjít vaše další kniha.
„Knížku o tichu jsem psal úplně jinak – najednou to byla větší hra a volnost. Ani jsem se nezabýval tím, jestli to bude něco přelomového, hlubokého, krásného… Stačilo mi, že je mi hezky. Ticho v duši. Když u toho lidé budou cítit podobný pocit, tak mě to potěší.“
Dříve jste při psaní rád poslouchal hudbu. Teď je ticho?
„Mám rád hudbu, kde je ticho velmi podstatná složka, třeba zenovou flétnu šakuhači. Jsou tam důležité několikasekundové pomlky, a kdo tu muziku nezná, má pocit, že se porouchal přehrávač. Často si to pouštím večer a hraju si u toho třeba na kalimbu. Při psaní knížky o tichu jsem ale poslouchal hlavně ticho za okolním světem.“
Můžete být konkrétnější?
„Bylo to stejné, jako když jsem seděl uprostřed rušného indonéského města a vnímal ticho třeba i na tržišti, kde na vás stále někdo pokřikuje a člověk má tendenci klopit oči. Ale proč vlastně? Tak jsem si to užíval, i když jsem asi v tom hlučném tichu a samotě všem zamávat nestihnul. Krásné je také naslouchat oceánu. Sedět na pobřeží a dívat se hodiny do vln. Nebo poslouchat vítr v horách. Obyčejný déšť. Vnímat tlukot srdce.“
Přestal jste se honit za materiálními věcmi?
„Není to nic okázalého, jen nespatřuju štěstí v tom mít nejnovější výkřiky toho, co je na trhu, či mít největší auto a dům. Samozřejmě chci, aby mobil a auto fungovaly, ale je mi šumák, jak moderní a cool ty věci jsou. V 21. století nám můžou sloužit, což je prima, ale neměly by nás prostřednictvím hypoték a leasingů svazovat.“
Co vás dnes napadne, když vidíte opilého člověka na ulici?
„Vím, jak mu je, a když požádá o pomoc, pár drobných mu dám. Jestli si za to koupí pití nebo něco jiného, neřeším.“
Proč ne?
„Je to jeho věc, jeho rozhodnutí – buď člověk chce pomoct, nebo ne. A ta dvacka mě nezabije. Myslím, že je správné ji dát, pokud k nám byl osud laskavější než k němu. Ale cítím, že stále platí: Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. Píšou to ve všech moudrých knihách. Různými slovy, ale podstata zůstává stejná.“
Které moudré knihy máte na nočním stolku?
„Teď je tam Bible, Bhagavadgíta a kniha o tajemství hlubším než hlubina sama – Tao te ťing. Nečtu je kontinuálně, ale různě po stranách, listuji v nich a nechám se unášet jejich hloubkou a pravdou. Často je otevřu na libovolné stránce a narazím na pasáž, která mi odpovídá na to, co právě zažívám.“
Když se ještě vrátíme k alkoholu. Je podle vás problém, že k pití jsme dost benevolentní?
„Je to součást našeho životního stylu, a naopak jste divní, když nepijete. Laciné pivo i víno jsou ve velkém balení levnější než některé nealko nápoje. Když se v Česku sejdou lidé z práce, kamarádi i širší rodina, automaticky se hned otvírá flaška.“
Lidé se tím běžně uvolňují a relaxují.
„Stejně jim ale může pomoci meditace, která je možná kdekoliv – při chůzi i při pohledu z okna. Nemusí to být jen na vnitřní povel, teď jdu meditovat… Je dobré v ní přebývat, jak jen to je možné. Relaxovat ve volných chvílích i bez alkoholu. Nechat odpočinout tělo i duši. Uvolnit se. Jen být. Člověk nemusí pořád mluvit, neustále mít zapnutý počítač, rádio či televizi a pořád se o něco snažit. Je úlevné si přiznat, že to je normální součást bytí, jen tak být, podobně jako stromy, ptáci nebo srnky.“
Prostě chvíli nedělat nic?
„Ano. Nebudeme jednou skládat účty z množství vykonané práce a stavu prachů na kontě. Život nejsou branné závody pracovní zdatnosti. To na smrtelné posteli lidé v hospicích stoprocentně neřeší. Jak mi říkala jedna kamarádka, co pracuje v nemocnici, umírající trápí především neuzavřené vztahy. Komu nestihli odpustit, komu se omluvit či co v těch vztazích nestihli napravit.“
Vracíte se v myšlenkách často do minulosti?
„K čemu se vracet? Teď píšu příští minulost. A to je jediný čas, kdy se jí chci zabývat. Když ji žiju.“
