S textařem a zpěvákem Dominikem Zezulou jsme se sešli pár dní po koncertě post-hudby, který se konal v Paláci Akropolis. Objednal si velkou Poličku, která mu prý připomíná chuť domova. Vaří se totiž kousek od Svitav, kde vyrůstal. Tento týden pro něj byl náročný… pracuje jako dramaturg podcastů, má dvě kapely, hraje v divadle a momentálně připravuje hudbu pro představení, které se bude uvádět v La Fabrice… A protože v nás ještě rezonuje pondělní koncert, první otázka je jasná.

Nebyla kombinace post-hudby a Kittchena v Akropoli trochu moc depresivní?

Chtěli jsme udělat večer „chcípáckýho popu“. Když jsme v roce 2013 vydali desku Artefakty, Kittchen vydal desku Radio. A v Lidovkách tenkrát vyšel článek, kde se psalo, že my i Kittchen skládáme hudbu, která vychází z folku, ale je tak nějak divná a Pavel Klusák to pojmenoval „chcípácký pop“. Od té doby se to ale trochu posunulo. Kuba teď dělá víc ambientní hudbu, my jsme naopak začali na pódiu tancovat. Snad to tak depresivní nebylo, my si to moc užili.

Jak bys tedy definoval hudbu, kterou vytváříte?

Asi pop.

A je to pop?

Definuj pop… Ten žánrový tag je tak široký, že když chceš, tak se do něj vlezeš vždycky. Já nás řadím do electropopu. Což ale taky nic neříká. Je to prostě ode mě trochu folku, od Tomáše trochu RnB.

Je vůbec potřeba hudbu takhle škatulkovat?

Není. Ale je otázka, jestli se ptáš z pohledu člověka, který se hudbě věnuje jako hudební publicista, nebo z pohledu posluchače. Já neškatulkuju podle žánrů, ale podle emocí. Lidi vyhledávají hudbu, která v nich vyvolává podobné stavy.

Ty máš kapel víc: post-hudba, Děti mezi reprákama, Ministerstvo popu a Yöllä. Spojuje je něco, když pominu tvoji osobu?

Snažím se, aby ne. Osobně bych neviděl smysl v tom mít dva nebo víc projektů, kdy by každej dělal prakticky to samý. Já to tak nechci. U post-hudby skladby píšeme společně s Tomášem, Děti mezi reprákama jsou čistě moje věc. A je to na nich slyšet. Jsou víc písničkový, folkový.

Yöllä byla úlet, chtěli jsme si zkusit udělat nějakou noisovou věc, vyzkoušet limity studia a nástrojů. Ministerstvo popu zase mělo vyznít jako pop-rocková rádiová odrhovačka.

Takže Ministerstvo popu už pokračovat nebude? Vzniklo to jen kvůli desce Třídní sraz, kterou jsi vydal v roce 2018?

Já sám nevím. Před rokem jsem vzal prostě nápady, které mám už dlouho a nehodí se ani do elektroniky, ani do potemnělého folku. Jsou to písničky, který si zpíváš ve sprše. Znějí vesele, ale ty texty nakonec tak veselé nejsou.

Inspiroval ses opravdu na třídním srazu?

Ne úplně. Sice jsme vloni sraz po deseti letech měli, ale ne všechny písničky jsou založené na opravdových příbězích. Mimochodem, před Vánocemi vyjde klip.

O kom jsou tedy písničky, které skládáš? Jsi jenom pozorovatel, nebo si do nich projektuješ sebe?

Post-hudba je mnohem víc můj deníček než Děti mezi reprákama. Gramatika švédštiny, Pořád stejný pouště, Smrt Letný – to jsou autobiografické texty. Když píšu pro Děti mezi reprákama, přistupuju k tomu jako ke psaní povídek. Postavy si žijí vlastním životem a já to jenom zaznamenávám.

O Dětech mezi reprákama vznikl i krátký dokument s názvem Pavouk v poštovní schránce.

Jojo, to točil můj tehdejší spolubydlící Štěpán Svoboda jako práci do školy. Ten dokument přibližoval desku Haiku. Ale moc lidí o tom neví, to má asi 1 100 zhlédnutí.

Každopádně jsi tam tvrdil, že nová deska Dětí mezi reprákama se má jmenovat Nadir. Nakonec jste ji ale pojmenovali Prázdniny. Proč?

Tenkrát jsem si říkal, že to je super název, protože jsem měl vymyšleno, jak bude vypadat obal desky. Mělo to být šest arabských písmen – DMR (Děti mezi reprákama) a NDR (Nadir). Vizuálně to vypadá moc hezky. Postupem času se ale do tvoření víc zapojoval klávesák Jirka Libánský a ty songy už nebyly tak monotónně depresivní, takže se ten název přestal hodit. A taky nás už začal pěkně štvát. Je to divný slovo.

Ty tři desky, které Děti mezi reprákama vydaly, měly být trilogie?

Zpětně to tak vnímám. Tvořil jsem je v době, kdy jsme si s post-hudbou dávali pauzu. Nikdo mi do toho nekecal, ale teď mám pocit, že tím ty první dvě desky dost trpí. Udělal bych je úplně jinak.

Jak?

Všechny songy fungují na stejném principu. Jsou to jen rozložené akordy, nic zajímavého. Když ty alba posloucháš, přijde ti, že rychle prokoukneš jejich triky a pak už je to v podstatě nuda. V té době jsem ale na nějaký aranže a produkci kašlal programově, na Újezdu je všechno hraný na akustickou kytaru, na Haiku zase všechno na klavír.

Teď ale pracuješ na nové desce. Jaká bude?

Doufám, že bude rafinovanější. Píšu ji jinak než ty předešlé, posluchač si ji bude muset pustit od začátku do konce. Dokonce tam budou vyloženě optimistické písničky. Snad vyjde příští rok. 

Kde se ve tvých písničkách bere tolik melancholie?

Mám nějaké zkušenosti s různými typy psychických problémů, ale nemyslím si, že jsou ty songy nutně o tom. Když je ti fakt blbě, dokážeš jenom koukat do zdi. Dva dny. Fakt nemůžeš nic tvořit. Takže si myslím, že je to do značné míry i estetická volba. A za to asi můžou kapely, na kterých jsem jako songwriter vyrůstal. Low, Red House Painters, Arab Strap, Smog… Přijde mi, že je v takovém typu hudby víc skrytých emocí, víc způsobů, jak se se skladbou ztotožnit. Já prostě nechci skládat odrhovačky.

Jak vzniklo mrr mrr?

Ilustrátor Michal Peichl vytvořil booklet pro album Artefakty. Na stránce, kde mělo být poděkování, nakreslil nějakou kočičku, u které bylo napsáno: „Tady bude thanks list, mrr mrr.“ Smáli jsme se tomu asi dvacet minut, bylo to úplně hloupý, ale od té doby mrr mrr píšeme všude. 

Co jsi podle Spotify letos nejvíc poslouchal?

The Magnetic Fields.

Kromě hudby jsi taky napsal sbírku básní Hory jsou daleko, ale my jsme tady. Jak se liší psaní poezie a písňových textů?

Písňové texty jsou mnohem víc mechanické, počítáš slabiky, přízvuky… Jenomže dobrá báseň se mechanicky udělat nedá. Paradoxně spoustu lidí, kteří píšou dobré písňové texty, by nikdy nenapsali dobrou báseň. Hudebně to dává smysl, když si to pak ale přečteš, tak už moc ne.

Když jsem tenkrát psal knížku, měl jsem úzkosti a potřeboval jsem vypadnout – někam, kde mi nikdo nerozumí. Dojel jsem do Katovic, byly zrovna Velikonoce a prostě jsem psal, co mě napadlo. Tvořil jsem v podstatě obrazy. Kdybych takhle dělal písničky, nikoho by to nebavilo, všechny by byly stejné.

chci lístek někam kde mě nikdo nezná
řekl jsem paní v okýnku
a paní v okýnku řekla
třináct sedmdesát

Letos jsem začal psát další knížku. Ale nevím, kdy ji dokončím, ta první mi trvala šest let.

Jaký pocit byl v Polsku ten nejhezčí? Otevřená večerka o velikonoční neděli?

V tu chvíli jo. Všechno bylo zavřené. A já sháněl cigarety. A jídlo.

jak může existovat něco tak
bezvýznamnýho
jako tohle město

kluk a holka
oba kolem dvaceti
našli o velikonoční neděli
v polsku
otevřenou večerku

v tu chvíli to pro ně
byl ten nejhezčí pocit

ten úplně nejhezčí pocit
ze všech

Lžou všichni lidi?

Určitě ne. Jestli narážíš na písničku Až se venku oteplí, kde stojí „přitom každý člověk lže a kdo říká, že ne, ten lže za tři“, nepsal jsem to, protože bych si to myslel sám, ale protože takový pocit měl hlavní protagonista té skladby, který byl zrovna ve stavu deziluze. 

Jsou lidi zodpovědní za ty, které ovládnou?

Jo. Lidi, co ovládnou druhý, jsou pak za ně zodpovědný. Song Dostihy, 2013.

Inspiroval ses tu Malým princem?

Spíš Tracyho tygrem. Když už někoho zaujmeš natolik, že k tobě začne třeba něco cítit, přijímáš tím za něj i jistou míru odpovědnosti a měl by ses podle toho chovat.

Je, nebo není se na co těšit?

To, když se na něco těšíš, je indikátor, jestli jsi v pohodě. Název té desky je symbolické vyjádření stavu, kdy v tomhle světě žiješ, ale nepřipadáš si jeho součástí. Důvod, proč se tak jmenuje naše poslední album, je ale do jisté míry i marketing. Dá se to dobře nacpat do headlinů.

Takže je, nebo není se na co těšit?

Teď jo. Těším se, až v lednu přijde opravdová zima. Takovej ten suchej mráz, kdy to křupe pod nohama.