RECENZE: Mandrage v rytmu vesnického diska lakují svět na růžovo

„Je to taková malá bitva u Waterloo,“ pěje frontman Vít Starý hned ve druhé písni a ani netuší, jak je nechtěně blízko pravdy. Protože tohle je skutečné Waterloo. Muzikantské, textařské, skladatelské, komplet. V přístupu Mandrage k hudbě je cosi esenciálního, typického pro současnou mizérii na české mainstreamové scéně.

8 fotografií

Tohle by měl být takzvaný nový pop, svěží, čerstvý. Ale proč to zní jako hodně nepříjemná vzpomínka na normalizační hvězdičky typu Jana Cézara, Pavla Horňáka nebo dvojici Jiří Strnad a Petra Zámečníková? 

Proboha, to nemají větší ambici než tvořit zaměnitelnou bezpohlavní hmotu, jejíž jedinou touhou je, aby nikoho nepopudila a mohla se hrát i v rádiích s nejzdechlejší dramaturgií? To jim stačí ke spokojenosti vlezlé melodie, ukníkaný zpěv a bakelitově znějící doprovod, dobrý tak akorát na nějakou vesnickou diskotéku? Pánbůh s námi a zlé pryč.

Na druhé straně si však lze s deskou užít i spoustu legrace, když se zaposloucháte do textů. Tedy, ona je to spíš halabala naházená slovní siláž, ale některé obraty jsou ve své naprosté hovadnosti skutečně kouzelné. Mandrage s bezelstností obecních bláznů vrší klišé na klišé, slova spojují chatrnými konstrukcemi, nelámou si hlavu s přízvuky, rýmy občas kulhají jako válečný invalida a vrchol tvoří říkanky typu „hopsa hejsa bordel v bytě, lásko, sežrat chci tě“. To skoro překonává „památné“ prdění do vany v hitu Šrouby a matice.

Vidím to růžově 15 % autor: Mandrage

„Kristýna, Kristýna, složitá jak čeština“, zpívá se ještě ve skladbě o bordelu v bytě. Nechtěné přiznání: český jazyk, jeho malebnost a košatost opravdu nestojí v jednom šiku s Mandrage. „Já našel jsem si dívku nejvíc, konečně nemusím ani do pražských Dejvic“. Výtečně. Slova jako z mramoru. Napadá mě výrok z filmu Vrchní, prchni!: A nejezdi s tím na Moravu, dostal bys židlou po hlavě.

„Letím, padám, nevím, hledám, mladej blbej, svět je skvělej,“ zní v písni Svět je skvělej. S takovými písněmi rozhodně není a nebude, navíc si člověk vzpomene na rovněž plzeňskou Alici, která před lety zpívala „slepej, mladej, blbej, přišly časy zlý“. Ba, přišly. Vyrojily se spolky typu Mandrage.