Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.
PR článekÚterý, 17. prosince 2019, 15:00
Opulentní vila na maloměstě, tlumená světla, luxusní schodiště. Ve vzduchu nejasná očekávání i nevyřčená tajemství. Intimní rodinné drama na pozadí rozpadajícího se světa rozehrává rakouský dramatik Ewald Palmetshofer ve své hře Před východem slunce, která je současnou adaptací rané hry Gerharta Hauptmanna. Ačkoliv původní drama vzniklo v 19. století, současná adaptace podtrhuje aktuální stav jakéhosi života v „provizoriu“, ve kterém každá z postav hledá, čeho by se mohla zachytit ve světě, jemuž přestává rozumět, a kde i minulost je jen dalším bolestným odhalováním temných zákoutí lidské duše. V divadle Reduta se s touto hrou utkal režisér a herec Thomas Zielinski.
Kdy jste Vy sám naposledy viděl východ slunce?
Na Krétě, když jsem seděl v autobuse a projížděl řeckým pohořím. Je to velká metafora, do tmy a nejasností přichází jas a světlo. A prostě mi bylo hezky.
Inscenace Před východem slunce je na českých jevištích k vidění vůbec poprvé. Jak jste text objevil? Nebo si text našel Vás? Čím vás oslovil?
Text jsem objevil přes Dušana Davida Pařízka, který mě pozval na svou premiéru této hry do vídeňského Burgtheateru. Text mě oslovil okamžitě, především básnickým jazykem a precizním pojmenováním stavu společností ve střední Evropě. Rozborem jejich polarity.
Hra je plná tajemství, nevyřčených slov, jak jste herci pracovali na jednotlivých postavách?
Výhodou Palmetshoferova textu je, že se jedná o přepis původní hry Gerharta Hauptmanna, kterou jsem dobře znal, a ze které jsem čerpal. Palmetshofer vychází z původních postav, ale posouvá je blíž k dnešní době. Takže odstup hereček a herců nebyl přirozeně tak velký. Tajemství a nevyřčených slov je v našich životech i dnes plno.
Každá z postav postupně zápasí s vlastní minulostí, ať už jde o dědičnou duševní chorobu, nebo politický radikalismus. Drama rodiny se tak postupně přesouvá do obecnější roviny postavení člověka uvnitř společnosti. Která z postav hry je vám osobně nejblíže?
Mám jistou sympatii pro stárnoucího revolucionáře Lotta, kterého skvěle hraje Martin Siničák, ale nejblíže mám k postavě Heleny, kterou ztvárňuje Annette Nesvadbová. Ta se jako jediná pokouší uniknout předurčenému osudu. Bez toho, aby někomu ubližovala, nebo ničila své okolí bezbřehým egoismem.
Podtitul k inscenaci zní „člověk v provizoriu“. Jedna z postav přímo říká: „Lidstvo leží v agónii?“ Je v textu přece jen obsažena i nějaká naděje?
Podle mého názoru konec hry vyznívá nadějně, protože i když my se snažíme, jak můžeme, abychom ničili naši planetu, tak stejně druhý den ráno vyjde slunce.
Odrazila se symbolická rovina hry i ve scénografii?
Ano, je tam takové zajímavé schodiště, které nikam nevede. Víc bych nerad prozrazoval.
Co pro Vás bylo při zkoušení nejtěžší?
Nejtěžší a zároveň nejzajímavější pro mně bylo, že jsem musel z provozních důvodů přeobsadit jednu z hlavních postav. A ve zkráceném čase se nám všem společně podařilo, ale především kolegovi Petrovi Bláhovi postavu vytvořit. To byla taková jízda na horské dráze a centrifuze zároveň. Všichni jsme se třásli hrůzou, ale dopadlo to dobře.
Autor hry Ewald Palmetshofer v jednom ze svých rozhovorů řekl: „Vypadá to, jako bychom stáli na prahu nové epochy, jejíž název a význam ještě neznáme.“ Je to i váš aktuální pocit?
Hluboce s ním souhlasím. Pociťuji podobný posun společnosti jako tehdejší generace zažívaly při industriální revoluci. Digitální revoluce je v plenkách a nikdo z nás neví, jak průmysl 4.0 bude vypadat. My dokážeme horko těžko určovat pravidla spolužití v našem reálném světě, ale jaká budou platit pravidla ve světě virtuálním vůbec nevíme. Kdo je bude tvořit? Kdo je bude soudit?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
