Na šest set stran se vměstnaly dějiny fotbalu, které sepsal sportovní publicista Milan Macho. Jeho kniha Fotbal – historie od počátku do současnosti z nakladatelství Euromedia Group obsáhla nejen světové fenomény v čele s legendami Di Stéfanem, Puskásem, Platinim či Messim a Ronaldem, ale i ty české. Včetně posledního hitu, pražské Slavie. „Trenér Jindřich Trpišovský fantasticky přinutil české fotbalisty pracovat. Ale musím říct, že z Ligy mistrů jsem zklamaný,“ říká Macho.
Historií fotbalu se zabýváte dlouho, mohl jste objevit ještě něco nového nebo najít odlišný pohled?
„Musím předeslat, že i když jsem napsal hodně knížek o dějinách fotbalu, určitě se nepovažuju za fotbalového historika, chraň bůh. Celý život se cítím jako novinář, publicista, teď už trochu jako spisovatel. Ale historie mě vždy bavila a rád jsem se k ní vracel, už jako kluk. Jako první knížku o sportu jsem četl monografii Když chytal Plánička. Celý život jsem si schovával výstřižky a materiály, ze kterých jsem pak čerpal. Rozhodně tedy nejsem historik vědátorského typu. A myslím, že to může být výhoda, nepopisoval jsem historii den ode dne suchou řečí faktů a čísel. Hledal jsem něco živějšího, hlasy trenérů, hráčů, jejich profily, tím pádem je kniha podle mě čtivější. Navazoval jsem na své předchozí publikace, nemohu říct, že by mě něco překvapilo. Ale k některým tématům jsem se vracel a říkal si: Vidíš, ono to bylo takhle. A docela jsem se bavil.“
Je pro vás nějaké období, téma srdeční záležitostí?
„Vždy jsem měl rád dobu, kdy začínaly evropské poháry. To jsem byl ještě kluk, moc rád se k nim vracím. Mám doma videokazety starých finále Poháru mistrů evropských zemí, když Real Madrid s Di Stéfanem vyhrál prvních pět ročníků. Nezapomenutelné je pro mě utkání, ve kterém Real porazila Benfica, poprvé jsem viděl bláznivého Eusébia, který lítal po hřišti s balonem přilepeným na noze a nikdo mu ho nemohl vzít. Byl pro mě zjevením. Ze začátku byl Pohár mistrů zesměšňovaný, v novinách psali, že se z pohárů zblázníme – a to je jich dnes ještě víc, než tenkrát předpovídali. Ale je to naprostý fenomén.“
Narazil jste zpětně na někoho, kdo by si zasloužil větší ocenění?
„Musel bych se zase vracet k Di Stéfanům a Puskásům. Osud Ference Puskáse je taky strašně zajímavý. Hrál v Maďarsku za Honvéd, po masakru v Budapešti, kdy Rusové potřeli tanky povstání a pozabíjeli spoustu lidí, hráči zůstali v cizině a už se nikdy nevrátili. Je to nevšední příběh obrovského talentu, vypadalo to, že Maďaři v roce 1954 vyhrají mistrovství světa, a nakonec prohráli ve finále. Ale byli suverénně nejlepší, Puskás byl obrovskou hvězdou – a najednou konec. Emigrovali, toulali se po Evropě a chvíli to trvalo, než mohli někde zakotvit. Je obdivuhodné, jak se Puskás znovu chytil v Realu a dával pořád nádherné góly. Je to jedna z největších postav fotbalu. A je i mnoho výborných českých hráčů, stále trošku nedoceněný je František Veselý.“
Od jeho nečekané smrti uplynulo deset let. Čím byl podle vás výjimečný?
„Byl naprosto oddaný fotbalu. Fanatik, který kromě fotbalu neznal skoro nic, všechno mu podřídil. Nekouřil, nepil, absolutně dodržoval životosprávu profesionála, svědomitě trénoval. Od pánaboha měl dánu neskutečnou rychlost, ale kopat se musel naučit. Byli i jiní skvělí hráči jako Andrej Kvašňák a další, ale vždy jste na nich něco našli. Franta Veselý byl fotbalista tělem a duší, nesmírně zajímavá osobnost. Jinak jsem měl strašně rád Tondu Panenku . To byl hráč nadaný od boha, taky měl fotbal v krvi a i on mu dával hodně.“
Pelé , Maradona , Messi , Ronaldo ...
Jak se díváte na srovnávání, kdo je nejlepším fotbalistou historie? Přistoupíte na tuhle hru?
„Je to zajímavá hra. Pokud srovnáváte současné hráče Ronalda a Messiho, je to zábavné. Jsou úplně rozdílní. Ronaldo je přímočarý ďábel, obrovsky rychlý. To Messi taky, ale je daleko větší hračička, dává jiné góly. Ronaldo je vysoký, dá spoustu gólů i hlavou, umí je krásně střílet. Messi je techničtější. Jednoho z nich vlastně musíte mít jako hráče radši. A já se raději dívám na Messiho. Ten mě baví ze všech nejvíc, je geniální. Jinak mě mrzí, že éru Pelého jsem sledoval zpovzdálí, pouze v televizi. A v ní ani tolik jeho zápasů nebylo, spíš těžím z toho, co o něm řekli jeho vrstevníci nebo mí starší kolegové. I Pelé byl geniální. A vynikající byl Maradona, bez debat. Pelé, Maradona, Messi, Ronaldo... Ještě tam patří Cruijff, Platini , to byli asi největší hráči – z těch, které jsem viděl na vlastní oči. Bicana jsem viděl hrát až jako starého pána, jednou jsem proti němu i nastoupil za tým novinářů.“
Kdo má největší smůlu, že žije ve stínu Lionela Messiho a Cristiana Ronalda?
„Byli tu Xavi a Iniesta, s Messim nositelé stylu tiki-taka založeného na rychlých přihrávkách. Když odešel Xavi a pak Iniesta, už Barcelona nebyla tak silná, i když pořád vyhrává. Nebo když se díváte na Liverpool, je to jeden úžasný fotbalista vedle druhého. Třeba derby s Evertonem, které vyhráli 5:2, to byl nádherný fotbal. Možná jsou ve stínu těch dvou hráči jako Luka Modrič , který je strašně pracovitý, Benzema , Kane... A zajímavou postavou je Neymar. Před mnoha lety, když začal hrát, se mi moc líbil, byl vynikající. Ale musím říct, že v poslední době ho nemusím, ničím příjemným mě nepřekvapuje. Když jsem ho teď viděl v Lize mistrů, patnáct minut hraje výborně, a pak zapadne do průměru. Nevím, čím to je. V Barceloně s Messim a Suárezem hrál skvěle. Strašně mu ublížilo, že z ní odešel, asi se tam cítil až jako druhý třetí. Udělal podle mě chybu.“
Fotbal má pověst konzervativního sportu, je zavádění videa hotovou revolucí?
„Jsem rád, že je. V paměti bych našel spoustu zápasů, které rozhodčí naprosto ovlivnili. Některé jejich výkony byly zločiny. Samozřejmě video přináší problémy, někdy se s ním neumí ještě tak dobře pracovat, něco bude chtít vylepšit v komunikaci. V principu jsem ale pro. Video revoluční je, bezpochyby. Podstatné je, že v principu by už neměli rozhodčí zápasy ovlivňovat. Speciálně v českém fotbale. U nás to ve strašném množství zápasů udělali. A už nebudou moct.“
Nebo by spíš neměli.
„Neměli... Pokud se bude s videem dobře pracovat, je to krok dopředu. Stejně tak si myslím, že UEFA udělala dobře s Ligou národů. O něco se hraje. Než se dívat na výměny celých jedenáctek po přestávce v přátelských zápasech...“
Brückner něco nevysvětlil
Jak jste se při psaní knihy vyrovnával s českou optikou?
„Knihu jsem psal z českého pohledu. Šampionátům, kde byl československý či český tým, jsem věnoval víc místa. A pokud jde o objektivitu, vždy jsem byl docela kritik českého fotbalu. A myslím, že jsem kritický i k tomu, jak reprezentace hrála třeba na mistrovství světa 1982 ve Španělsku, ale i k Brücknerovu mužstvu na EURO 2008. V roce 2004 to bylo neoddiskutovatelně skvělé. Karla Brücknera uznávám jako velkého odborníka, ale některé důvody, proč to pak tak skončilo, zůstaly nevysvětleny. Asi se všechno nedá svést na jednu chybu Petra Čecha v zápase s Tureckem. Některé věci Karel Brückner nevysvětlil. Což je ale podobný případ jako Pavel Vrba na posledním evropském šampionátu. Řekl bych, že to bylo ještě drastičtější...“ (směje se)
Stačil jste ještě zohlednit návrat Slavie do Evropy. A to navrch přišla účast v Lize mistrů...
„Trenér Jindřich Trpišovský fantasticky přinutil české fotbalisty pracovat – a to není legrace. Všechna čest, smekám. Ale musím říct, že z Ligy mistrů jsem zklamaný. Nejvíc mi vadí, že Slavia do ní šla bez kloudného útočníka a tím se podle mě připravila minimálně o postup do Evropské ligy. To považuju za velkou chybu. Mrzí mě, že prohazardovala letní přestupní termín a do Champions League vstoupila slabší. Ne herně, ale personálně. Nemusí mít kanonýra, který dá gól dva v každém zápase, ale koncového útočníka, který ve vápně po centru přetlačí obránce a občas se trefí. Jestli spoléhali na Milana Škodu a Stanislava Tecla, tak se šeredně zmýlili. Je jasné, že Škoda už minulou sezonu hrál málo, nestačí. A Tecl byl po zranění. Slávisti asi předpokládali, že se do toho dostane, ale to se mu vůbec nepovedlo. A Júsuf se na hřiště téměř ani nedostává. Byla to zkrátka trošku nezodpovědnost vůči jménu Slavie.“
Když Jindřicha Trpišovského porovnáte s jinými trenéry, je výjimečný v tom, jak umí skloubit všechny potřebné dovednosti?
„Nemohu mluvit o jeho tréninkových metodách, ale jak naučil hráče pracovat a jak bojují, jezdí na hřišti, to je velké umění. Na druhé straně každý zkušený trenér vám řekne, že jestli je něco snadné, tak připravit mužstvo fyzicky. Ale to, co Trpišovský dokázal, je trochu víc. Nejen že je mužstvo fyzicky připravené, ono je i nezlomné. V Lize mistrů prohrávali, ale hráli dobrý fotbal, měli gólové šance, i když je nedávali. Ale šli do toho. To je fantastické. V tom spočívá kouzlo Trpišovského a asi i jeho lidí v realizačním týmu. Ale pokud zůstane ve Slavii, teprve teď ukáže, jaký je trenér.“
Proč myslíte?
„Na jaře bude velmi těžké hráče znovu namotivovat, hrají jenom domácí ligu, mají velký náskok. Věřím, že ji dojedou úspěšně a získají titul, ale hlavně se vše ukáže pak, směrem k další sezoně. Něco ve Slavii se musí po herní stránce změnit. Je trochu stroj, který se může unavit, chybí tam někdo, kdo by vyčuhoval, rozhodoval zápasy. Myslel jsem si, že to může být Stanciu. Ale stal se z něho tuctový hráč v poli, který výborně přihraje, umí kopnout balon na padesát metrů. Předpokládal jsem, že právě on bude dávat góly z patnácti dvaceti metrů. Jenže hraje tak hluboko v poli, že se k tomu málokdy dostane. Navíc jsem měl pocit, že je v takové křeči, že když příležitost má, míč letí úplně pryč. Chtělo by to mužstvo vyšperkovat dvěma třemi osobnostmi. A malinko se bojím, jestli to trenér Trpišovský chce. Proč nezískal Komličenka? Říká, že by to možná nefungovalo. Proč? Od toho je trenér, aby to fungovalo, aby ho přinutil...“
Jak vám vychází Slavia v konfrontaci s jinými tuzemskými týmy, které hrály Ligu mistrů?
„Sparta i Plzeň se do skupin dostaly také a sehrávaly tam docela důstojnou roli. Dokonce když se člověk podívá na výsledky, obě mužstva udělala víc bodů a byla úspěšnější co do výsledků. Slavia je ale v podstatě na začátku, doufejme, že to hned neskončí. Jinak Plzeň pro český fotbal udělala v posledních letech hrozně moc. Na její hru se pěkně dívalo, v éře Pavla Horvátha , Václava Pilaře či Petra Jiráčka hrála krásný fotbal, její zápasy byly zážitkem. Teď je to s ní horší, jsem překvapený, že tam Pavel Vrba končí. Myslím, že lepšího trenéra neseženou. Už to zkusili, když byl pryč, několik se jich tam vystřídalo. Je možné, že to mezi ním a vedením nefunguje. Ale je otázkou, jestli by to nespravilo, kdyby se trochu obměnil hráčský kádr.“
Ukázka z knihy Fotbal – od počátku do současnosti
Kdy byl fotbal nejkrásnější?
„Žijeme v období, kdy chce být každý fotbalový adept Lionelem Messim nebo Cristianem Ronaldem. Je úžasné, že v tvrdé a fyzicky náročné podobě fotbalu takové dvě osobnosti vyrostly a svým nenapodobitelným uměním nás povznášejí. Jsou lepší než Pelé nebo Maradona? Naivní otázka. To nikdo objektivně nerozsoudí.
Jak by asi uspěl Josef Bican, ještě o dvě desetiletí starší hráč než Pelé, v současném fotbale? Kdo to rozsoudí? Za tři čtvrtě století, které lidstvo dělí od Bicanova fotbalového kralování, se všechno změnilo. Současný útočník má na to, aby vystřelil, jen zlomek z času, jenž byl dopřáván Bicanově generaci. Naopak o dnešním stavu hřišť, kvalitě míčů a kopaček tehdejší kanonýři ani nesnili.
Milan Macho |
|
■ Narodil se 11. listopadu 1947 v Praze (72 let) ■ Publicista a spisovatel, byl šéfredaktorem časopisů Stadión a Hattrick či sportovním redaktorem Svobodného slova a MF Dnes. ■ Je autorem mnoha knih s fotbalovou tematikou, mj. Václav Ježek: Trénoval jsem mistry, Fotbal – vášeň 20. století, Zlatá kniha fotbalu, Sparta-Slavia, rivalové navěky či Fotbalový poklad Messi a také beletristické tituly Fotbal v drápech smrti a Kopačky a zlatokopky. |
Ve filmových archivech se zachovaly leda několikasekundové útržky hry, ale ty mnoho nevypovídají. „Málokdo zná Pepiho tak dobře jako já,“ řekl mi před časem Ota Hemele, Bicanův dlouholetý spoluhráč ze Slavie. „Byl výjimečný nejen v zápasech. Začínalo to už v tréninku, i při něm chtěl vyhrávat. A když my jsme ve volném čase zašli na skleničku vína, on zamířil raději do lázní na masáž nebo do bahna. Velikáni jako on by se přizpůsobili nárokům fotbalu v každé době.“
Podobně vyzněl i názor Mária Buzka, odborného asistenta na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze, bývalého ligového hráče a trenéra. „Bican měl na svou dobu velice dobré vrozené předpoklady. Základní požadavky na fotbalistu se časem příliš nemění, pouze se zvyšuje kvalita, rozvíjí se talent. To je otázka prostředí, píle, schopnosti trenéra připravit hráče a vyždímat z něho maximum,“ soudil Buzek.
K rozvoji obrovského Bicanova talentu ovšem v jeho časech přispívaly hlavně uliční plácky. Kvalifikovaní trenéři neexistovali, kdežto dnešní trénink stojí na vědeckých poznatcích z různých oborů. Kdyby byli a kdyby existovala taková publicita jako dnes, možná by z Bicana udělali ještě větší fotbalovou modlu.“
