Letošní podzim přinesl nespočet všemožných počinů k 17. listopadu, nezřídka účelových, formálních, rychlokvašených, a tedy plytkých, banalizujících, zavádějících a ve svém celku paralyzujících. Vzpomínkovou knihu Věry Dvořákové, která vyšla v tomto období, nakladatelství Triáda (završující mimochodem právě dvacet pět let práce, mimořádné setrvale vysokou úrovní) jako příspěvek ke kulatému společenskému výročí neanoncovalo, a přesto ji lze právě tak v hlubším smyslu chápat a brát vážně – i proto, že nenápadně, ale inspirativně odpovídá na některé otázky, které jsou v české společnosti pořád aktuální.



Autorka, která se narodila v roce 1927 a zemřela letos ve věku devadesáti dvou let, není žádnou celebritou, zato patřila k osobnostem, které svůj život dokázaly – vzdor tomu, že jeho značná část byla vyměřena k naplnění v Čechách a totalitě – prožít s neokázalou důsledností, prokazující pevný charakter, a vykonat při tom hodně dobrého, také nemálo zásadní práce. Její kniha vypovídá nejen o osobním příběhu a profesním působení vlastním – to je zmiňováno se sympatickou a dnes již nevšední zdrženlivostí a čtenář se o něm mnohé dozví až z bibliografie autorčina díla, převážně překladatelského (mj. Bloy, Bourdieu, Claudel, Foucault, Le Goff, Lévinas, Proust, Ricoeur, Saint-Exupéry, Teilhard de Chardin), ale i publicistického, která svazek uzavírá a tvoří jeho svébytnou část. Věra Dvořáková svědčí i o působení a osudech druhých, svého muže, jímž byl signatář Charty 77 Ladislav Dvořák, jeden z nejlepších českých básníků a spisovatelů druhé poloviny 20. století (je příznačné, že ani většina dnešních „standardních“ literárněhistorických přehledů a příruček mu nevěnuje přiměřený prostor), a také o okruhu jejich přátel, umělců a humanitně zaměřených intelektuálů; s některými z nich je pojilo studium na Filosofické fakultě Karlovy university a zkušenost, že z něj byli na konci čtyřicátých let při politických prověrkách vyloučeni, pokud se ho rovnou nerozhodli za daných podmínek ukončit sami. V tomto směru je kniha důležitým pramenem k poznání opravdu nezávislého kulturního a uměleckého života v Čechách od čtyřicátých let do roku 1989 (ocenit tu zasluhuje i její jmenný rejstřík) a kromě jiného ukazuje, nakolik právě takoví lidé, jako byla Věra Dvořáková a její blízcí, dokázali soustavně, vytrvale a plodně udržovat kontinuitu podstatných kulturních, duchovních a etických hodnot – ona a někteří další dokonce v celém dlouhém období komunistické totality, a nikoli pouze v nějakém jeho úseku. Tuto knihu by si ale měl přečíst také – a možná především – každý, kdo se zajímá o dnes často skloňovanou každodennost života v totalitním systému, nebo se jí přímo zaklíná, nezřídka s cílem obejít či relativizovat určitá nepohodlná fakta. Vzpomínky Věry Dvořákové totiž pojednávají do značné míry právě o ní a přesvědčivě ukazují, jak se důsledky rozhodnutí ze sféry zásadních politických a etických otázek nakonec vždycky naplňují i v každodenním běhu konkrétního lidského osudu.

Dvořákovi patřili k těm, kdo byli před zásadní rozhodnutí tohoto druhu postaveni hned dvakrát, po roce 1948 i o dvacet let později – volili tedy v podstatě pro celý svůj dospělý život (tak Ladislav Dvořák, který se, podobně jako někteří z jejich souputníků, listopadu 1989 nedožil), nebo pro jeho značnou a takříkajíc nejproduktivnější část. „Když Rudolf Slánský koncem roku 48 oznámil plán na omezení počtu vysokoškolských studentů, bylo jasné, že se na univerzitě chystá čistka. [...] Všichni jsme tušili, že hlavním bude požadavek státotvorného postoje, přitakání režimu. Až dosud jsme studovali svobodně, svobodně si volili témata, přednášky, svobodně mysleli, mluvili. Teď jsme měli být poprvé přinuceni ke ztrátě integrity a schizofrenii, jaká se pak stala na čtyřicet let běžným životním stylem. To bylo prostě nemyslitelné.“ O dvacet roků později se po několika relativně klidnějších a nadějnějších letech zas znovu „za leccos [...] začínalo platit různými ústupky. Nastávala doba podobného rozhodování a zvažování hodnot, jakou jsme my starší zažili už jednou“. Věra Dvořáková odkrývá nejen to, proč pro ni a její blízké bylo jiné rozhodnutí, než jaké zvolili, „nemyslitelné“, přesně pojmenovává i důvody rozhodnutí opačných: „Nemusela to být vždycky jen otázka strachu nebo obavy o kariéru (i když!...). Přitakávat falešnému optimismu bylo zkrátka pohodlnější a příjemnější než se obtěžovat myšlenkami na křivdy, popravy, koncentráky a zničené životy.“ „Valná většina českých občanů“ zvolila postoj „nic nevědět a ničemu nenaslouchat, aby si mohli jaktžakž klidně žít“. Je bohužel zřejmé, že tato strategie není věcí minulosti – a že se k ní i od roku 1989 (Jan Lopatka ji už na začátku devadesátých let pojmenoval heslem „urvat, co se dá, a na vše zapomenout“) podnes uchylují dokonce i mnozí, kteří se právě za totality dokázali k těžkým a nepříjemným stránkám skutečnosti stavět jinak.

Daň za neschopnost „nic nevědět“ a „ničemu nenaslouchat“ neznamenala u lidí, jako byla Věra Dvořáková a její muž, provaz ani vězení (to na rozdíl od některých jejich blízkých, tato hrozba pro ně tedy nebyla ničím vzdáleným) – spočívala v nepohodlném, napořád nejistém a materiálně dlouho hodně skromném životě, ve výpovědích z práce, znemožnování studia dětem, výsleších a možnosti horších postihů, a také v tom, že od samých začátků nemohli oficiálně publikovat a vůbec se oficiálně věnovat vlastním profesím, na něž čas a síly sbírali po vyčerpávající, někdy i dělnické práci, která jim zajišťovala obživu, a realizovali je za velmi nekomfortních okolností. („Život mě naučil nepotřebovat“ nějaké „specifické podmínky. [...] Překládala jsem doma při dohlížení na hrnce,“ konstatovala Věra Dvořáková v rozhovoru pro knihu Slovo za slovem, 2012). Hodnotit úroveň sociálních a společenských podmínek, v nichž takoví příslušníci skutečné, nikoli pouze domnělé elity národa v období komunistické totality žili a často i vychovávali děti (v případě Dvořákových tři), lze relativně. Jistě se v té době a v lidských dějinách vůbec za nepřizpůsobivost, odpor a důslednost platilo i nesrovnatelně tvrději – na druhou stranu by způsob života, který zvolily osobnosti, o nichž je tu řeč, byl i pro většinu dnešních zdejších intelektuálů a umělců asi nemyslitelný a považovali by ho za neúměrnou a patrně také nesmyslnou „oběť“, a to nejen kvůli svému pohodlí a profesní cestě, ale někdy právě i dětem, které patří v tomto směru k tradičním zaklínadlům. Věra Dvořáková a její muž přitom vůbec nenáleželi k těm, pro které stojí práce, tvorba a vyšší společenské cíle jednoznačně na prvním místě – svou knihu příznačně dedikovala svým dětem, na jejím konci je její fotografie s širokým potomstvem a ze vzpomínek zřetelně vyplývá, za jak podstatnou hodnotu s manželem považovali právě rodinu a vše, co je s touto sférou bytí provázáno: „Leckdy mě napadalo a dodnes napadá, nejsou-li některé momenty života, jako je rození dětí, úmrtí blízkých nebo i pokrevní vztahy v rodině, přece jen jaksi závažnější stránkou života než politické dění. Ale nejsem si úplně jistá, že je to v určitých vyhraněných situacích relevantní myšlenka.“ Důležitá je ovšem i vzpomínka, ukazující, že pro děti často bývají podstatné úplně jiné věci než materiální komfort, byť sama autorka si už od útlého věku na základě vlastních zkušeností uvědomovala, „jak velmi neromantickou záležitostí je bída“: když se ale Dvořákovým v šedesátých letech podařilo získat podstatně lepší bydlení než dosud, jejich děti z toho tak velkou radost jako oni neměly a rodiče se od nich zpětně dozvěděli, že se jim po hmotně velmi neutěšeném místě, do něhož se narodily, stýskalo natolik, že „tiše někdy vystoupaly po točitém dřeveněm schodišti k [...] bývalému bytu a naslouchaly za dveřmi, co se tam asi děje“. Sama Věra Dvořáková o svém a manželově vztahu k materiálním otázkám s věcností sobě vlastní píše: „Možná díky tomu, že ani z domova nebyl žádný z nás dvou zvyklý na nějaký luxus, a hlavně, že jsme byli mladí a nejspíš i dost lehkomyslní, uměli jsme všechny ty potíže celkem rychle házet za hlavu a radost ze života nám to nezkazilo. (Ačkoli někde v podvědomí se ty starosti přece jen asi ukládaly, protože když už jsme dávno bydleli jinde, byt u Medvídků mě občas strašil ve snech.)“

Nic v knize nenapovídá tomu, že by Dvořákovi a jejich souputníci a přátelé žili nějaký utrápený a zahořklý, natož nenaplněný život, což ovšem neznamená, že nebyl často těžký, úmorný a nikoli bez vážných starostí a smutků. Zdá se, že zásadní tu byla vědomost zvolené cesty a s tím i důstojnost a hrdost, od oné první určující „karierní“ a politické volby: „Že jsme opuštění zglajchšaltované almy mater pojali jako své osobní rozhodnutí a nedali si u prověrek vnutit novořeč, která z nás měla udělat poslušné poddané, měla jednu velkou výhodu: po vyloučení jsme necítili – říkám to za sebe, ale myslím, že to mohu vztáhnout i na většinu ostatních z naší skupinky – hořkost ani ublíženost, zachovali jsme si pocit vnitřní svobody. Starosti a problémy, jež pak zákonitě následovaly, jsme brali jako její předpokládaný následek.“

Důležitý je i použitý plurál, protože sdílení zvoleného postoje, byť s nemnohými, bylo podstatné a přátelství, z nichž většina se osvědčila na celý život, dokázala vyvažovat předpokládané negativní důsledky stejně silně jako schopnost uchovat si mimo oficiální sféru a po zaměstnání nutném k obživě prostor pro nejvlastnější profesní a tvůrčí činnost – přičemž tvorba, práce a přátelství tu byly často úzce provázány. Kniha má jako motto citát z Brodova Života plného bojů: „Kde jste dnes, bratři, s nimiž jsem celá ta léta s duší tak podivuhodně plnou a nemaje žádných jiných přání, žil v nevýslovných radostech. Žil v radostech a tak dlouhý čas jako pak už nikdy.“ Autorka průběžně vzpomíná na častá a nejednou velmi veselá setkávání, která se mnohdy uskutečňovala právě u nich doma - a jako opravdová dáma nezdůrazňuje, že se tak v daných kontextech nejednou vystavovali zvýšenému riziku zájmu StB i že se hostitelské role, z níž vždy vyplývá určitá služba, ujímali i v časech, kdy sami opravdu neměli nazbyt a navíc je mnoho sil stály práce, jimiž se museli živit.

Úměrné velké radosti a posile, kterou pevná a podnětná přátelství přinášela, byly smutky a ztráty dané odchody některých z nejbližších. Z nich největší pro Věru Dvořákovou znamenala smrt jejího muže v roce 1983, šest let před zhroucením komunistického režimu v Čechách. Hutné řádky o okolnostech jeho pohřbu, který byl, podobně jako jiná poslední rozloučení se „zrádci a zaprodanci“, mařen zásahy „pánů vnitráků“, naléhavě připomínají tísnivou a bezútěšnou normalizační atmosféru, v níž se v těchto případech soukromé obzvlášť intenzivně prolínalo s veřejným. Pak „čtrnáct dní po Láďově pohřbu přišlo parte se zprávou o úmrtí Petra Kopty, a tak se při posledním rozloučením s ním znovu sešla skoro stejná parta lidí, chartisté a přátelé pořád z téhož okruhu, a podobně za rok v červenci při pohřbu dr. Bedřich Fučíka. Tehdy se k loučení dostavil ještě i Honza Zábrana, přepadlý, zřejmě už sám těžce nemocný. Hned nato v září jsme se přišli rozloučit i s ním. A zdá se mi, že tak nějak to pak chodilo po celý konec osmdesátých let, přátelská setkání se odehrávala skoro častěji na pohřbech než v domácnostech při skleničce vína. Několik let po Bedřichu Fučíkovi odešla i jeho manželka, [...], odešel prof. Václav Černý, osobnosti, jejichž působení, vliv a renomé sahaly ještě i do časů první republiky.“ Bylo těch loučení podstatně víc a znamenala odchody posilujících učitelů a vzorů a vedle toho často smrti, jež je možno považovat za velmi předčasné – Ladislav Dvořák zemřel v šedesáti třech letech, Petr Kopta v padesáti šesti letech, Jan Zábrana v padesáti třech letech, před nimi, už v předcházející dekádě, Emanuel Frynta v padesáti dvou letech atd. atd. „Ruská okupace, po ní následující nástup Husáka a beznadějná nehybnost ,normalizačního ovzduší‘ těžko mohly nekonformním tvůrčím lidem přidat na chuti do života.“ Tím víc si lze ovšem vážit životů naplňovaných totalitě navzdory, o nichž Věra Dvořáková především vypráví – pro její způsob pohledu je charakteristické, že drtivou většinu těch, kteří se chovali opatrnicky, zbaběle a nebo vůči lidem, jako byla ona a její blízcí, přímo nepřátelsky, buď vůbec nezmiňuje, a nebo přímo neidentifikuje, čímž je přinejmenším za sebe odkazuje do světa nevýznamnosti a zapomnění.

Ze záložky se dozvídáme, že kniha vznikla na výzvu nakladatelství a autorka své vzpomínky nejprve namluvila a pak na základě zvukového záznamu několik let pracovala na jejich psané podobě. Výsledek vedle dobré vydavatelské, redakční, editorské a bibliografické práce týmu spolupracovníků představuje Věru Dvořákovou jako výbornou stylistku a vypravěčku, nikoli však fabulátorku – příznačná je pro ni věcnost a střídmost. Také schopnost reflexe a sebereflexe, analytičnosti, ale i empatie. Ovládá umění lapidární evokace („Bylo to těsně po vypálení Lidic. Jely jsme tenkrát s Andulou [Hrubínovou, životní přítelkyní, později předčasně zemřelou] do školy, bylo nám patnáct a po svém zvyku jsme se bavily a smály, div jsme smíchy nepadly, až k nám přišel průvodčí a řekl jen: ,Holčičky, podívejte se do novin.‘ Snad nikdy jsem pak už nezažila takovou hanbu.“), stručné formulace (například proč s mužem nepodepsali Dva tisíce slov – „obroda komunismu nebyla prostě vůbec naším tématem, viděli jsme to jako nedomyšlenou chiméru“), nepovrchní úvahy, prosté intelektuálského exhibování i plytkého mudrlantství (o činu Jana Palacha – „Vlastně se za tím rýsovalo stejné dilema jako za Mnichova: buďto rozumný ústup od předem ztraceného, možná sebezničujícího boje, nebo hrdinství, které ovšem zvedá laťku, takže je pak možné se k něčemu vztahovat.“). Autorka ale umí i něco neříct (tak se jí například „příčí popisovat“ vlak s vězni vracejícími se z koncentračních táborů, ač pro ni představoval zásadní zkušenost) a umí také elegantně nezamlčet, ale jen velmi jemně naznačit svůj zdrženlivější vztah k některým, na něž vzpomíná a jichž si pro mnohé i váží (Jiřina Hauková). Stejně tak ale sama dokáže provokovat k nesouhlasu (autorku těchto řádků třeba tím, jak vstřícně interpretuje chování Bohumila Hrabala za normalizace, či jak bezvýhradně obdivný pohled má na Václava Havla). A je zdá se velmi poctivá vůči sobě samé, na čemž nic nemění skutečnost, že sebekritičnost tu zpravidla patrně není na místě: píše třeba nejen o tom, že pro samizdat překládala i proto, aby „si tím trochu kompenzovala maličký mindrák z toho, že nepodepsala Chartu“, ale také konstatuje, že v určité situaci „se rozhodně neprojevila jako sloup rodiny“ a „místo, aby druhé podržela [...] prostě podlehla těm nejčernějším myšlenkám.“

Poctivý je i samotný charakter celého jejího knižního vzpomínání. Má výmluvný název – Co si pamatuju – a uvádí je historka, konkrétně dokládající nespolehlivost autorčiny paměti, té paměti, která je ovšem nejvlastnějším zdrojem celého jejího následujícího textu. Je si té nespolehlivosti vědoma, neskrývá ji, právě naopak – v knize se často vyskytují obraty typu „myslím si“, „zdá se mi“ –, nepoužívá ji ale ani jako alibismus a zároveň také nic nenasvědčuje tomu, že by ověřitelná fakta při své práci na textu ověřovala, a to, co si skutečně pamatuje, pak následně korigovala či doplňovala. Cennost těchto vzpomínek tím zpochybněna není, právě naopak: jejich autorka stejně jako její redaktoří ví, že přesnost a hodnota osobní paměti tkví v něčem jiném než přesnost a hodnota historické studie, dokázala pro to, co si pamatuje, nalézt odpovídající, poutavý a přitom přirozený výraz, a tak to podstatné z její životní zkušenosti zůstává v knize věrohodné, podnětné a živé.


Věra Dvořáková, foto Karel Cudlín/Revolver Revue, 2018