Částečná ztráta paměti. Anamnéza Jiřího Sozanského tvoří monumentální celek

Sochař a malíř Jiří Sozanský se od počátků své tvorby zabývá mezními situacemi, v nichž se mnohdy projeví pravá povaha lidí a ve kterých sami poznají, jestli jsou dostatečně silní, aby obstáli. Všímá si situací spojených s válečnými konflikty, s útiskem větší či menší skupiny obyvatel, s útrapami lidí strádajících pod totalitními režimy, ať už šlo o nacismus, nebo komunismus.

Na výstavě Amnézie připomíná tragické příběhy výjimečných osobností, které svou uměleckou, vědeckou či politickou činností a mimořádnou odvahou tvořili a stále tvoří dějiny a svým obdivuhodným jednáním ovlivňují celkový vývoj společnosti. Výstavní projekt kontrastuje svou strohou přísností se zdobným secesním interiérem efektních reprezentačních sálů. Architekt Josef Pleskot připravil „stavbu“ připomínající labyrint, v němž se odehrává několik tragických a zároveň pro český národ tak důležitých příběhů malířů, básníků, vědců a politiků.

Sozanský navázal na řady svých předešlých projektů, aby připomněl ty, kdo své postoje v různých dobách zaplatili životem. Ve svých obrazech, sochách i kresbách vyjádřil obdiv ke statečnosti, jež může být osudná. Přesto však tyto osobnosti působí jako symboly a příklady pro ostatní, i když samozřejmě každý nemůže být hrdina. Můžeme však být pyšní na umělce, vědce a politiky, kteří se nikdy nevzdali a hájily své ideály. K nim rozhodně patřil Josef Čapek, jenž se spolu se svým bratrem Karlem vždy hlásil k principům demokracie a který zemřel v posledních dnech války v nacistickém koncentračním táboře.

Pak tu Sozanský citáty i vlastními obrazy připomíná další osobnosti, které zahynuly za nacistické i komunistické diktatury, ať už to byli levicoví intelektuálové jako Záviš Kalandra, který byl v inscenovaném komunistickém procesu popraven za své dogmatům odporující myšlenky, nebo katolický básník Jan Zahradníček, jenž se rovněž znelíbil režimu a strávil řadu let ve vězení.

Sozanský svou tvorbou reaguje i na příběh totalitním režimem k smrti odsouzené doktorky Milady Horákové nebo na obdivuhodné činy Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří obětovali své životy, aby vyburcovali českou společnost, postupně rezignující na odpor proti sovětské okupaci. Připomíná také čelného představitele undergroundu Ivana Martina Jirouse, který byl pro své postoje v období takzvané normalizace opakovaně vězněn. A přirozeně je závěr expozice věnován Václavu Havlovi, který svými životními názory, teoretickými úvahami i divadelními hrami vždy pouhou silou slova dlouhodobě a nakonec účinně protestoval proti pošlapávání lidských práv. Výstava tvoří monumentální celek, v němž se expresivní a přitom přesně komponované obrazy, kresby a objekty doplňují s dobře vybranými výroky uvedených osobností.

K výstavě vyšel obsáhlý katalog s mnoha reprodukcemi, texty teoretiků, kteří se dílem Jiřího Sozanského zabývají, a také myšlenkami těch, kdo se stali předmětem tohoto působivého a pro naši dobu zvlášť důležitého výstavního projektu.