IN MEDIAS RES. Investigativně-analytický web HlídacíPes.org jsme spustili přesně před pěti lety – 10. prosince 2014, symbolicky na Den lidských práv. Za tu dobu jsme publikovali přes 5200 materiálů, vesměs originálních zjištění či analýz, a vydali čtyři tištěné publikace plus jednu knihu. Podle Google Analytics náš web registruje 20 milionů návštěv, 8,7 milionu uživatelů a téměř 28 milionů zobrazení našich stránek. 

V následujícím textu, který vyšel v naší nové knize Šok! Hrůza! Média!, připomínáme dobu, kdy HlídacíPes.org a další nezávislé novinářské projekty vznikly – jako reakce na vpád Andreje Babiše a dalších oligarchů do tuzemských médií. První ukázku Žurnalistika z garáže v zemi ovládané Andrejem Babišem jsme publikovali v pondělí, druhou Jak se sháněly peníze na nezávislou žurnalistiku v úterý. Knihu Šok! hrůza! Média! si můžete pořídit – a zároveň nás tak podpořit do další pětiletky – i v rámci naší probíhající crowdfundingové kampaně. Na nezávislou Žurnalistiku ve veřejném zájmu se nám dosud podařilo sehnat přes 21 milionů korun – z darů, grantů, prodeje reklamy i právě crowdfundingových kampaní.

Idealisté a pragmatici

Novináři v nově vznikajících projektech logicky upřeli svoji pozornost na Andreje Babiše. Na jeho střety zájmů, státní zakázky, evropské dotace i kontroverzní byznysové kroky z minulosti.

Důvod byl jednoduchý. Babišova média o ničem z toho nepsala, televize Nova mu šla na ruku a tituly z vydavatelských domů ovládaných dalšími oligarchy okolo těchto témat jen rozpačitě našlapovaly. Čestnou výjimkou byla Česká televize a částečně Český rozhlas, kteří za to sklízely nevoli všemocného ministra financí a prvního místopředsedy vlády.

Od jara 2014 se v tomto ohledu mnohé změnilo. I proto, že znepokojivá zjištění „prcků“ redakce ve velkých mediálních domech mohly jen těžko ignorovat. I proto, že o nich referovaly ČT a ČRo.

„Hlídání“ a popisování probabišovských úletů v jeho novinách a časopisech zase otupilo největší excesy a poskytlo těm slušnějším novinářům, kteří dostávali peníze od majitele Agrofertu, i argument, proč některé věci nepsat či netisknout. („Zas nám to omlátí o hlavu.“)

Nákup velkých vydavatelských domů tuzemskými velkobyznysmeny s sebou přinesl i velkou polarizaci mezi novináři, kteří se odmítli s tímto stavem smířit a brát výplatu od oligarchů, a těmi, kteří zůstali či se chytli nové příležitosti.

Zatímco redaktoři nově vzniklých projektů získali velkou novinářskou volnost i prostor na do hloubky jdoucí analýzy či investigaci, jejich kolegové se stávali čím dál tím více jen kolečkem ve stroji na politický či byznysový prospěch svých „majitelů“.

Tento smutný osud přitom nepostihl jen české žurnalisty z velkých mediálních domů, jde o celosvětový trend. „Primární novinářskou funkcí se postupně stává obrana zájmů svého zaměstnavatele-firmy, který/á ve většině případů hraje významnou ekonomicko-politickou roli na úrovni národní i nadnárodní. Této privatizaci veřejného zájmu v médiích odolávají částečně jen média veřejné služby, o něž svádí boj řada potenciálních ,vlastníků‘ na politické scéně,“ konstatují Jaromír Volek a Marína Urbániková v knize Čeští novináři v komparativní perspektivě.

Převedeno na české poměry to shrnuje Pavel Šafr v knize Obrana před Babišem, když mluví o motivacích „domácích vydavatelů“, kteří do médií vstoupili od roku 2013: „Podle mých měřítek to vůbec žádní vydavatelé v pravém slova smyslu nejsou. Jedná se ve většině případů o miliardáře východního typu neboli oligarchy, kteří šikovnými tahy a s využitím politických kontaktů získali původně státní majetek. Obchodují obvykle s energiemi, což je u nás oblast, k níž je zapotřebí politického krytí. A často obchodují se státem a potřebují, aby s nimi za Českou republiku jednal někdo, kdo jim bude vycházet vstříc. Média jim slouží právě jen k tomu, aby byli mocnější a silnější a mohli ovlivnit, kdo bude vládnout. Z povahy věci proto nepotřebují média, kterým jde o pravdu a o veřejnost“.

Ve jménu integrovaného newsroomu

Česká novinářská obec se pod tlakem nástupu výše popsaných oligarchů rozdělila na dva tábory. „Idealisty“, kteří se odmítají podvolit tlaku vydavatelů a ohýbat pro čtenáře, diváky či posluchače skutečnost v zájmu svého zaměstnavatele. A „pragmatiky“, kteří jsou přesvědčeni – nebo to zdárně předstírají – že majitel má právo určovat, co a jak se bude psát, točit a vysílat.

Ještě jednu hořkou pilulku museli skousnout ti, kteří dali přednost jistotě velkých vydavatelství. Práce ve velkém mediálním domě s sebou v posledních minimálně deseti letech nese negativum jménem „newsroom“, přesněji „velký newsroom“.

Velká recese z roku 2008 spolu s předcházejícím nástupem internetu a zpráv „zdarma“ zasadily mediálnímu byznysu celosvětově tvrdou ránu. Příjmy tradičních vydavatelských domů vždy stály na dvou nohou – na prodeji inzertní plochy a na prodaných výtiscích.

Nástup internetu dlouhodobě snižoval příjmy za prodej obsahu, velká recese ze dne na den srazila inzerci o desítky procent. Vydavatelé se ocitli obrazně řečeno v situaci, kdy je naráz snajpeři zasáhli do obou nohou, na kterých stál jejich byznys. Přitom potřebovali rychle postupovat vpřed a čelit nové technologické výzvě zhmotněné ve světě Googlem a v tuzemsku Seznamem. Tyto vyhledávače netvořily žádný novinářský obsah, inkasovaly však drtivou většinu reklamních příjmů za jeho konzumaci. A náklady nesli vydavatelé.

Jak z toho ven? Začalo se šetřit. Ve velkém. A co je na médiích nejdražší? Novináři. Čím jsou lepší, tím jsou i dražší. Začalo se s propuštěním. Ve světě i v Česku. A s integrací redakcí do „velkého newroomu“, kde se stíral rozdíl mezi články pro web, noviny, týdeníky či měsíčníky. „Ideálem se stal novinář 20 x 20 x 20. Tedy věk 20 let, 20 článků týdně a 20 tisíc za ně měsíčně,“ říká s nadsázkou Ondřej Neumann.

(…)

Jejich nejskvělejší hodina

Ale zpět k novinářům – idealistům. Druhý díl své monumentální série Druhá světová válka s podtitulem Jejich nejskvělejší hodina Winston Churchill anotuje větou „jak britský lid hájil pevnost sám, dokud ti, kteří až do té doby byli napůl slepí, nebyli napůl připraveni“.

Zaměňme „britský lid“ za „idealistické“ žurnalisty a poměrně výstižně to vyjadřuje úsilí, nasazení i osamělost „prcků“ – mediálních projektů, které založili a zhusta i ze svého financovali svobodomyslní novináři, kteří odmítli hrát s Andrejem Babišem a dalšími hru na „normální situaci“.

Tito „idealisté“ šli do ekonomické nejistoty v situaci, kdy i nejštědřejší donátoři „dobra“ – a spolu s nimi i drtivá většina významných byznysmenů – žili v přesvědčení, že „Andrej to myslí dobře a je třeba mu dát šanci“. A těm, kteří se veřejně přihlásili k podpoře nezávislých projektů bylo otevřeně vyhrožováno odvetou ze strany státního aparátu (viz. Jan Klenor a pohrůžka kontrolou finančního úřadu v souvislosti s podporou Echo24.cz).

„Já bych vás rád podpořil, nebo zadal inzerci. Vím, že je to špatně. Politik nemůže vlastnit média. To je jasné. Ale když se k tomu otevřeně přihlásím, tak mě Andrej rozšlápne. Nechci skončit jako pan XY,“ slýchali v různých obměnách z úst prozíravějších českých podnikatelů Balšínek, Čásenský, Neumann či Šafr.

Variantou byly hovory a přesvědčování managementu velkých firem či finančních ústavů se zahraničními majiteli.

Manažer: „Zahraniční matka mi nikdy neschválí peníze pro politický projekt.“

Novinář: „My nejsme politický, ale novinářský projekt.“

Manažer: „Píšete o Babišovi a on se vzteká.“

Novinář: „Jsme novináři. Není to politika. Je to o svobodě slova.“

Manažer: „Striktně po celém světě nepodporujeme politické projekty. Nezlobte se. To jim nevysvětlím. Kdybyste se starali o malé děti, menšiny, nebo přírodu. To by byla jiná…“

V roce 2014 i 2015 si klíčovou roli nezávislé žurnalistiky pro udržení svobodné společnosti uvědomovali jen ti nejprozíravější. Navíc i známá novinářská jména pracující v prvních měsících pro Andreje Babiše pomáhala vytvářet dojem, že se neděje nic zvláštní, že vše je „v normě“.

Jak přibývalo odhalení a analýz z klávesnic autorů HlídacíPes.org, Reportéru, Echo.24 či Forum24.cz, ale i investigativců v České televizi a Českém rozhlasu, o Babišově střetu zájmů, o statních zakázkách a eurodotacích pro Agrofert, o zneužívání médií, o proruské a pročínské aktivitě Miloše Zemana, o hybridní válce vedené proti Západu Kremlem, o fake-news, o dezinformačních webech, o zneužívání bezpečnostních složek k politickému boji, o snaze ovládnout „zkrotit“ veřejnoprávní média a později o atacích na nezávislou justici, začala se karta obracet.

Faktor Lukačovič

Zlomová byla druhá polovina roku 2016. Vznikl Nadační fond nezávislé žurnalistiky – iniciativa skupiny podnikatelů, kteří se rozhodli pravidelně formou vypisovaných grantů podporovat nezávislé investigativní novináře a šířit povědomí o klíčové roli svobodné žurnalistiky pro demokratickou společnost. Vyššími obnosy přispěly desítky žen a mužů, nižšími částkami pak stovky dalších.

V okruhu zakladatelů Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky se též zrodila myšlenka podpořit vznik úplně nového zpravodajského webu doplněného i tištěným deníkem. Jeho vzorem se stal slovenský Denník N, jehož vydavatel poskytl know-how a drží 25,5 procenta akcií. Investoři mají 51 procent, zbytek akcií se má podle plánu rozdělit mezi klíčové zaměstnance. Vzniklý web DenikN.cz odstartoval na výročí vzniku republiky 28. října 2018. Je založený na placeném obsahu, na začátku roku 2019 internet doplnil i tištěný deník.

Na rozdíl od „prcků“, kteří začínali s půjčkami a vlastními úsporami, dostal nový DeníkN „do kolébky“ desítky milionů korun. S tím, že je nemusí nikdy vrátit.

„Pro nás je to filantropický projekt, naše role je čistě porodní. My vkládáme do toho projektu peníze, aby vůbec vznikl. Závazek nás všech, co se na tom podílíme, je, že poté, co se Deník N postaví na vlastní nohy, vložíme jej do trustu, či nějaké skutečně nezávislé entity, která nás definitivně oddělí od vlastnictví. A budoucí výnosy, protože věříme, že Deník N bude úspěšný, a bude vydělávat i peníze, kromě toho, že bude dělat kvalitní žurnalistickou práci, tak ty peníze z trustu budou určeny znovu na nezávislou žurnalistiku. Takže skutečně je to filantropický projekt, neočekáváme peníze zpátky,“ vysvětluje jeden z klíčových investorů, šéf firmy Eurowag a miliardář Martin Vohánka.

O dva roky dříve než Deník N – v říjnu 2016 – odstartoval majitel Seznamu Ivo Lukačovič projekt Seznam/Zprávy.  I když ze strany Lukačoviče nešlo o idealismus, ale primárně o byznysový krok, sehrál jeho vstup do medií pozitivní roli i při podstatném rozšíření dopadu usilování „prcků“.

Počátkem roku 2017 vyhledávač Seznam totiž spustil rubriku „Další zajímavé články z internetu“, službu později nazval Newsfeed. Díky tomu se zjištění HlídacíPes.org, Reportéru či analýzy a komentáře Forum24 a Echo24 dostaly na homepage Seznam.cz. (Výměnou za až 70 procentní podíl Seznamu na inzertním výnosu z prokliků přes homepage Seznamu.)

Na jaře 2014 započatý odpor „prcků“ pro miliardářskému mediálnímu kartelu v tu chvíli přinesl kýžené ovoce. „Velkým klukům“ ovládajícím vydavatelské domy s více než miliardovým ročním obratem se nepodařilo ovládnout tuzemskou mediální scénu. Více než zdatně jim totiž na internetu – platformě, kde hledá informace nejvíce lidí – dnes konkurují „garážové projekty“ za jednotky či nižší desítky milionů ročně.

O tom svědčí i pořadí nejnavštěvovanějších zpravodajských webů ze srpna 2018.

web/reální uživatelé/majitel

• novinky.cz – rubrika Zpravodajství/3, 488.341/Zdeněk Porybný+Ivo Lukačovič
• idnes.cz – Zprávy/3, 115.819/Andrej Babiš
• aktualně.cz – Zpravy/2, 450.199/Zdeněk Bakala
• blesk.cz – Zprávy/2, 297.441/CNC/Daniel Křetínský
• denik.cz – Zpravodajství Deník/2, 138.525/Penta – Marek Dospiva
• nova.cz – TN.CZ Zpravodajství/1, 861.794/AT&T/Warner Media (chce koupit PPF Petra Kellnera)
• seznam.cz – tv.seznam.cz/1,627.995/Ivo Lukačovič
• echo24.cz/1, 288.610/Dalibor Balšínek
• eurozprávy.cz/1, 212.677/INCORP a.s
• lidovky.cz – Zpravodajství/1, 177.344/Andrej Babiš
• Forum24.cz/1, 051.013/Pavel Šafr

Zdroj: NetMonitor, SPIR, Gemius. V přehledu jsou uvedeny servery zařazené ve výzkumu NetMonitor do kategorie „zpravodajství“

Ano, nejpozději od srpna 2018 platí, že „prckové“ definitivně přestali být prcky. …