Egon Wiener: Vzkaz Ypsilonce | Schody | Hlemýždí bohatství

Rubrika: Literatura – Fejetony

Vzkaz Ypsilonce

Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci. Tenkrát režisér Schmid řekl, že vlastně nešlo o hru v pravém slova smyslu, ale o autorskou inscenaci, postavenou na tvořivé práci kolektivu, na oné metodě, která libereckou scénu Ypsilonku tolik proslavila.
Hra, jako monolit postavený slavné postavě, kvádr, ze kterého herci odtrhávali – odebírali kus po kuse stavební materiál. Nešlo o konvenční hru, klišé kamenného divadla, ale podle vzoru lidových scén o skladbu obrazů a tvořivosti herce a kolektivu, včetně choreografa, výtvarníka, hudebníka... Výslednému obrazu jsme přihlíželi tak říkajíc s otevřenou pusou.
Snad takhle nějak pracoval sám renesanční básník, jehož kulaté výročí narození liberecký kolektiv tehdy oslavil za podpory překladatele antické a italské literatury, Václava Bahníka. Učitele, který svou prací ovlivnil nás, čtenáře a žáky natolik, že právě jemu můžeme poděkovat za nový pohled celé kulturní veřejnosti druhé poloviny minulého století na antickou a italskou literaturu, na ony slavné osobnosti, které ji tvořily.
Má se za to, že všichni tři oslavenci – Michelangello, Ypsilonka a profesor Bahník vystoupili na onen pomyslný kvádr kamene, odkud vidí a jsou viděni. Jim vděčíme za tvořivé myšlení, za epochu renesance a osvícení, které mezi nás přinesli. 

Schody

Ne, nemyslím ty, co vedou do nebe, ale schody u nás doma, v paneláku, které, když přijde tvůj čas, nikdo za tebe neumyje. Ač je to práce na chvilku, dost ponižuje. Jít a sehnout se,a v pokleku, jak někde ve Vatikánu, máchat si ruce v kbelíku. Dělat že nic. Sousedce galantně podržet dveře od výtahu. Pak vzít do ruky mokrý hadr a máchat si čisté rukávy. Zdvihnout rohožku, vyklepat. „Špína se zametá, pak až to mokrý…“ slyším. Zase mokrý hadr, vyždímat na schody přiložit. Jednou do měsíce a připadám si u toho jako trouba.
Nejde to nějak zefektnit? Nejsem si vědom, že by šlo. Pokaždé tápu, hledám zlom. Přivázat hadr k tyči, něco, co jsem viděl v jiném domě. Snad jsem si i něco takového koupil. Ale už ta představa, sestavit to monstrum, mě děsí, natož tím matlat schody, chodbu. Zůstanu u dvou rukou a silných paží. Pokaždé, když přistupuji k této již tradiční zábavě (pro sousedy), představuji si vězně na Špilberku, v Alcatrazu na pevnosti If blízko Marseille a já, budoucí hrabě Monte Christo.
Než se mi tohle všechno v hlavě promítne v hlavě – končím. Schody se blýskají, jak matka říkala psovi genitálie. A já, hrdý na svou práci, čekám. Čekám, zda někdo přes ně nepůjde, abych skromně pravil:“ Právě jsem je domyl. Jsou krásně čisté.“ Tři týdny mám svatý pokoj. Ať myjí druzí.
Schody tu jsou od toho, aby se špinily. Mě je to fuk, kýbl a hadr vezmu do ruky za 3 týdny. Žel, jde to pořád dokola, už druhý týden chodím zvysoka, abych je nezašpinil. Třetí se hrůzou potím, že jsou jako do chlíva. A na konci se opakuje to, co jsem si zažil před třemi týdny.
Mám snahu nevnímat, je nebo jen to pozitivní z nich, jak zabránit choleře, tyfu, malárii. Umýt schody, ruce, osprchovat se. Odmočit. Po úkonu se zotavit přiměřeným počtem hodin kdekoliv, nejlépe v přírodě. A tak to jde v cyklech, po letech, nějak si už tak zvykám. Chřadnu, stárnu na duchu i na těle. A schody? Těm je to šumafuk, jsou chladné, bezpohlavní a netečné.

Hlemýždí bohatství

Je tomu 40 let, co jsem si jako student vydělával brigádami. Jinak to ani nešlo. Rodiče nám přispívali, ale gramofonové desky, časopisy, vstupné na zábavy nějaké to občerstvení jsme si museli hradit sami. Jedna z možností, jak si přivydělat, byl sběr hlemýžďů. Jejich výskyt byl na severu Čech zcela běžný. Dá se říct, v některých lokalitách patřil k nejbohatším v Česku. Bylo to dáno i klimatickými podmínkami, častým střídáním sucha a deště. Pamatuji se, jak tehdy drůbežáři z Příšovic dělali bombastickou reklamu výkupu hlemýžďů plakáty a letáčky ve školách a organizacích: Sběr hlemýžďů – vedlejší příjem rodiny.
Dnes už nejsem tak přesvědčen, že jsem pomohl přestavět rodinný rozpočet, ale ony 3 Kč za 1 kg živých a zdravých hlemýžďů tehdy přece jen trochu pomohly. A tak spousta z nás procházela křoviska, rumiště, remízky a příkopy a sbírala šneky na to, co jsme považovali za nezbytné. Na knihy, na nový fotoaparát, popřípadě i na cestu s Cestovní kanceláří mládeže někam k moři. Tři 3 koruny za kilo nebylo ani tehdy moc peněz a ty potvůrky ještě většinou bývaly v dobré fyzické kondici a utíkaly. Ani jim nevadilo, kam lezou a kde se schovávají. Vím, že jsme našli ukryté v botách, v kredenci v hrncích, mezi brambory v košíku na chodbě, na WC, na jednom jsem uklouzl a parádně zaneřádil schody před domem. Na to, že nesměli být menší než 3 cm, byli pohybliví a aktivní až běda. Při šlápnutí na ně ulita tak divně praskla a nebyl to příjemný zvuk.
Skončilo to tím, když se mamince vysypala v divadle černá kabelka a z ní se vykulil hlemýžď (velikost 3 cm) a na stole šatnářky začal prchat… Tehdy šly všechny zbytky hlemýžďů do popelnice před domem. A to zase zaujalo pošťačku, sousedku od naproti tak, že chtěla volat hasiče (tenkrát se hasiči volali ke všemu), aby zjistili, co že to v té popelnici tak divně pod tím harampádím zní. To kilo víc než třícentimetrových hlemýžďů hledalo cestu zpět do přírody a mně se hluboko v popelnici ztrácela jistota tří korun. Má matka měla ovšem oči ostříží a nebyla hloupá. Ženským řekla, že do popelnice hodila ryby, a ty že ještě chvíli budou vyvádět. Prý táta přinesl domů mřenky, víc kostí než masa a tak je na truc hodila tam, kam patří. Jó, to byl dřív život na vesnici…
A já? Dál jsem šetřil sběrem žaludů a kaštanů. Jednoduché počty. Kilo za kilo a žádné šnečí utíkání. Bylo to víc než za hlemýždě, ale já už jsem myslel na to, jestli někdo někde psal, že vykupuje živé hady a žáby a přemýšlel nad případnými klady a zápory náhlého zbohatnutí. A hlavně, co na to domácí cenzor, má nekompromisní maminka, jak se zachová, až se v kuchyni potká se zmijí a ve vaně s ropuchou? No, logicky jsem došel k přesvědčení, že nejlepší bude na LVT prodávat nanuky. Co kus to šedesát haléřů s tím, že občas nebudu mít drobné zpátky… Nevíte, proč jsem nezbohatl? Já to vím. To proto, že sluníčko svítilo tolik, že mnoho nanuků se rozteklo dřív, než jsem je výhodně prodal.
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 12. 2010.