Touhy po ekologii

První text o výstavě Ekologie touhy finalistů Ceny Oskára Čepana napsal Peter Tajkov. Nazval ho sice subjektivním komentářem, ale v důsledku šlo o rozbor jednotlivých vystavených děl. Druhou recenzi napsala Anežka Bartlová, která se na díla zaměřila ještě víc do detailů a uvádí, že „letošní výstava COČ je jednou z nejvýraznějších výtvarných událostí roku na současné slovenské umělecké scéně“.

Touhy po ekologii

Při předávání letošní Ceny Oskára Čepana (COČ) zaznělo ujištění, že vítězi jsou vlastně všichni finalisté rovným dílem, víckrát, než tomu bylo před dvěma lety, kdy porota tento verdikt poprvé a zatím jedinkrát skutečně vyslovila. Samozřejmě to není tak úplně pravda – nejsou vítězi, ale jsou všichni skvělými umělci a umělkyněmi, díky nimž je letošní výstava COČ jednou z nejvýraznějších výtvarných událostí roku na současné slovenské umělecké scéně. Přesto má letošní, dvacátý čtvrtý ročník jednoho laureáta – košického pedagoga, hudebníka a výtvarného umělce Erika Sikoru. Využiji zde toho, že je po vyhlášení a soutěžní ambice i hierarchizační touhy už došly jistého naplnění, a pokusím se najít skrze díla finalistů linky, které ukazují, že současné (nejen slovenské, vzhledem k tomu, že dva z finalistů žijí převážně mimo Slovensko) umění své místo ve společnosti umí obhájit.

Letos vedení COČ angažovalo zahraničního kurátora, Václava Janoščíka, aby se pokusil o zinscenování pocitu „skutečné“ (nesoutěžní) výstavy, což vzhledem k tomu, že se nemohl podílet na výběru vystavujících – které vybírala odborná mezinárodní porota (letos ve složení Lora Sariaslan, Vjera Borozan, Jaro Varga, Bartholomew Ryan a Reiner Fuchs) –, nebyl jednoduchý úkol. Janoščíkovi se to podařilo s využitím jeho oblíbené strategie jít až za hranici (produkčních, finančních, energetických i imaginačních) možností hostující instituce. Akceleracionistický prvek v kurátorování současného umění nemusí vždy dopadnout dobře (například tehdy, kdy s ním samo umění nepočítá nebo chce cíleně fungovat jinak), tentokrát se tato strategie vyplatila, jak popisuje i recenze Petera Tajkova. Jan Durina, Dávid Koronczi, Milan Mazúr, Erik Sikora i Gabriela Zigová se každopádně museli vypořádat s kurátorským vedením každý po svém.

Performovat souvislosti

Název, který Janoščík finálové přehlídce dal – Ekologie touhy –, se asi nejpřiléhavěji hodí na prezentaci Gabriely Zigové. V samotné výstavě najdeme instalaci Breathe tvořenou na řetízcích zavěšenými žlutými poutky z tramvají, na nichž visí anebo pod nimiž leží mikiny s autorskými potisky. Na nich najdeme nápisy, které evokují myšlenky běžného cestujícího přeplněnou veřejnou dopravou v tepajícím velkoměstě. Zigová žije již několik let v Londýně a reaguje na nedostatek intimity, kterou v metropoli postrádá. Nezbytné kelímky na kafe „to go“ (též s autorskými potisky) a kouřostroj, který má zahustit atmosféru, jsou nakonec stejně povrchními odkazy na dnešní dobu jako „otrávené“ výrazy performerek a performerů, kteří v mikinách a s kelímky v rukou střídavě víří prostorem (zachyceni na videu, jež běží po celou dobu výstavy) a střídavě tuhnou v jakémsi nejasném vyvrcholení. Téma intimity, její ztráty, potřeby a nemožnosti navázání kontaktů ani ve své sociální skupině je důležitým (a nutno dodat nikoliv novým) tématem – pouhá ilustrace ale uvažování o něm nikam neposouvá. Zdá se, že Zigovou inspirovaly slavné skupinové performance Anny Imhof, která však jejich vyznění zakládá na nepříjemném pocitu účastníků, kteří se musí vyrovnat s agresivitou, vulgárností a překračováním hranic vlastní komfortní zóny, což instalace, ale ani vernisážová performance, bohužel nenabídly. Z hlediska formátu performance je však důležité, že autorka nijak nebrání návštěvníkům, aby se zapojili, případně si skupinově sami vyzkoušeli situaci přehrát.

Podobným problémem jakéhosi odcizení, které způsobuje přenos ideje bezprostřednosti a zážitku do prostředí výstavní instituce, trpí i jinak skvělá prezentace Jana Duriny. Fotoperformance Cute & Tragic je barevná, krásně zachycená na videu i fotografiích, jež napřímo – ač beze slov – „vypráví“ šamanské příběhy o vtělování se do neúplně lidských entit a o snahách napojit se na to, čemu jsme si zvykli říkat příroda. Durina sám navrhuje a šije masky a kostýmy, které jsou stejně tak děsivé jako krásné, živočišné i pečlivě režírované a přesně balancují na hraně reality, kterou využívá například i magie. Je škoda, že se autor vzdal možnosti diváky vtáhnout a omráčit nemožností odstupu skrze zvolený prezentační formát. Uhrančivé video zachycující autora v převleku v lesním podrostu, jak prožívá jakýsi rituál nebo možná obřad proměny identity, mělo mít lidská měřítka. Nejistota z toho, na co nebo koho se vlastně díváme i energie zachycená fotografií či kamerou, by vyzněly daleko lépe, pokud bychom byli konfrontováni tváří v tvář – tedy nikoliv s videem ve středně velké televizi umístěné na podlaze, ale ve vysokém rozlišení na projekci v lidské velikosti a s pořádným zvukem. Nejde přitom o nutnost spektáklu, ale o to, co je vlastně videoperformance za nástroj: dovoluje nám uvědomit si vlastní bariéry a omezení skrze odcizení zprostředkovaném médiem záznamu. Hezky se to ostatně ukazuje i na profilovém videu, které Durina pojal jako další performance o sobě samém a jež skutečně funguje jako další z jeho finálových děl, instalované právě na velkém promítacím plátně.

Pouta péče a starosti

Je zajímavé, jak protikladně a zároveň i symbioticky k Durinově barevné a skromné instalaci funguje prezentace Milana Mazúra. Velkorysé a pečlivě inscenované prostředí se vstupními kulisami zazděných „dveří“ (zřejmě upozornění na vstup do samostatného světa velké projekce a scenérie z umělých skal) následují dvě obrazovky se záběry orlů krmených „sokolníky“. Hlavní je však téměř půlhodinové video založené na nenarativním vyprávění. To, co zní jako oxymóron, se Mazúrovi podařilo skrze dokonale zvládnuté řemeslo komponování filmového záběru a přesného střihu – tedy hlavní roli jako by hrály technické podmínky.

Mazúr dokáže natočit čisté a esteticky velmi uspokojivé (a jen lehce znepokojivé) záběry italské krajiny, ohňostroje i rave party. Jeho autorský rukopis je založený právě na rafinovaném střihu, který záměrně mate a tvoří atmosféru neustálého očekávání, přičemž nenechává nikdy doříct pointy až do konce, záměrně nám upírá kontext. Delší formát mu nicméně dovoluje nechat diváka uvolnit se, nestresovat se unikajícím sdělením a užívat si poetičnost horizontů. Černobílá Casaria vypráví tímto zvláštním způsobem o tom, jak těžké je uniknout z binarity možností: odejít pryč nebo zůstat na místě? Černý nebo bílá, horké léto nebo nepříjemně ledový vítr a sníh… Jednou z možností, jak přitom zůstat autentický, je pro Mazúra možnost učit se, totiž měnit se postupně skrze opětovné procházení bariéry selhání tam a zpět. Takové prostředí se snaží ve videu poskytnout mladým migrantům italská teta Eva, která jim poskytuje ve svém domě čas a prosto pro rozhodnutí: asimilace nebo stagnace? Nejistotu ztvárňuje zvláštní černý obláček, který se v některých scénách pomalu motá pár metrů nad zemí. Mazúr však video přehltil symbolickými odkazy, jako jsou průjezdy tunelem, i krásnými obrazy, jako zmíněné záběry z rave party, jež začnou brzy být jaksi podezřelé svou chytlavostí a pečlivě budovaná atmosféra nedořečenosti tak postupně zmizí.

Profesionálně dotažené detaily, kvalitní technické zpracování i relativně rozsáhlou a členitou instalaci připravil také Dávid Koronczi. Kurátor, grafik a výtvarník se představil instalací DP.OCH – Dočasná platforma. O chlebe, tedy jakousi pobídkou k vhledu do mnohovrstevnatého tématu produkce základní obživy. Proces přípravy jídla je pro Koroncziho příležitostí mluvit o prolínání živočišného, rostlinného a lidského světa, a to na zcela banální úrovni mouky, vody a kvasnic, jež dohromady s lidským úsilím a péčí jsou zpracovány do základní potraviny. Koronczi sám napekl mnoho chlebů, sestavil z některých instalaci, jiné rozdává při doprovodných diskusích. Nejpoutavější částí instalace však není stěna se zavěšenými chlebovými plackami na pozadí inspirovaném košickým umění veřejného prostoru (z ne zcela pochopitelného důvodu), ale rapové video, kde sám autor deklamuje, že chléb je zásadní součástí rodiny (využívá přitom mj. fonetické blízkosti slov „crew“ a „krv“). Autor vychází z poznámky inspirativní filozofky Donny Haraway proklamující spojenectví napříč živočišnými druhy, totiž o blízkosti slov company (společenství) – companions (kumpáni) a latinského spojení com panis – tedy spolu s chlebem. Vše doplňuje ještě pozdní obraz Antona Jasusche, prominentního autora tzv. košické moderny, s názvem O chlieb (1956–58), na němž vidíme ženu (matku?), která žehná pecen, čímž jej za přihlížejícího davu v pozadí klade z dosahu dcery. Tématu produkce pečiva a vůbec problémům současného stravování jako odrazu krize extenzivního hospodaření (nejen zemědělství) se Koronczi věnuje v textu brožurky, která je součástí jeho finálového projektu. Vysvětluje koncepci „světa poníženého na špajzku“, odkud si kdokoliv cokoliv bere, doplňuje ji pak neviditelná ruka nutričních poradců. V závěru pak načrtává svou vizi udržitelného stravování, což doplňují různé historické exkurzy.

Nelze si nevzpomenout na souběžně probíhající finálovou výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde Marie Lukáčová též rapuje o hojnosti a parazitech, kteří jsou (nechtěnou ale neodlučitelnou) součástí naší společnosti, bydlí s námi, spí s námi, a jedí to co my – anebo přímo krev naši anebo našich čtyřnohých kamarádů. Nabízí se otázka, proč najednou nacházíme tolik hudebních a specificky rapových videí v galeriích současného umění? Domnívám se, že to je jednak užitečností, kdy je poutavým způsobem možné předat i složité a poetickou zkratkou zjednodušené pohledy na složitý svět, druhým důvodem pak je zažitá spojitost mezi rapem a emancipačními snahami (sub)kultury. (Na otázku, zda se tím náhodou původní emancipační potenciál spíše nevyprazdňuje, zde není bohužel prostor.)

Kouzlo kamene

I Erik Sikora se věnuje tématu vlastnoruční produkce a magii spojené s proměnou energie a materiálu v práci a její výsledek, neboli principu DIY. V půl roce před finálovou výstavou na svůj youtube kanál Džumelec nahrával krátká videa, jejichž tresť je k vidění na výstavě v Košicích, tentokrát ovšem komentovaná autorem do podoby videoperformance Mimomešťan o podstatných problémech života na venkově. Jedním z nich je budování identity krajiny: Sikora žije ve Vyšném Klátově, vesničce, kam v roce 2010 dopadl zbytek meteoritu, odborně však nazývaného „košický“. To zakládá jednu z úvah o vztahu Vyšného Klátova a vesmíru jako centra a periferie naší lidské pozornosti. Košice tu pak hrají roli vzdáleného a nepřítomného příbuzného a kameny se ukazují jako Sikorovo dlouhodobé téma. Sikora se dále – po vzoru kutilských pořadů – věnuje svým zlepšovákům, které se ukáží být naprosto zásadním, kouzelným a život obohacujícím zlepšovákem, který „člověk z města“ nikdy nedocení.

Humor, s nímž Sikora komentuje nejen tyto, ale v podstatě veškeré své mimo-městské postřehy, je natolik odzbrojující, že přesvědčil i porotu. Nebyly to ale jen vtipy – Sikorův projev je totiž nesmírně silnou a očistnou performance, jejíž trapnost je zkombinovaná s chytrým humorem a citlivými postřehy o světě, životním prostředí i zbytku společnosti podaná navíc srozumitelnou podobou, přístupnou i pro děti. A znám jen skutečně málo současného umění, které dokáže mluvit o složitých věcech tak, aby to pochopila i nejmladší generace. Instalaci Sikora zaplnil ve videu účinkující bezpečnou trampolínou, dunajským štěrkem a zázračnou nopovou fólií, nábytkem z europalet anebo sudy na vodu – tedy klasickými proprietami z každé zahrádky. Zpřítomňuje tak v galerii pocit, že s nadcházejícím klimatickým rozvratem se budeme muset vyrovnávat nejen psychicky, ale i fyzicky, a že je dobré být připraven. Pro mnohé návštěvníky se pak přehnaná doslovnost a ilustrativnost instalace – co vidíme na videu je i na místě – po chvilce stane součástí posilujícího momentu končícího vřelým smíchem.


Jan Durina, Dávid Koronczi, Milan Mazúr, Erik Sikora, Gabriela Zigová / Ekológia túžby / Cena Oskára Čepana 2019 / kurátor: Václav Janoščík / Východoslovenská galéria / Košice / 8. 11. 2019 – 1. 3. 2020

Fotoreport tu.

Foto: Leontína Berková

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.