29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: ČSSD vládu do voleb neopustí

12.12.2019

Na to, že střet zájmů premiéra Andreje Babiše je v rozporu s dobrými mravy, už neupozorňuje jen opozice a demonstranti v ulicích, ale i audit vypracovaný pro Evropskou komisi.

Nepřekvapuje, že hnutí ANO zůstává netečné. Bez Babiše by nebylo ničím. O to častěji ale dotaz, zda jim nemravný stav nevadí, dostávají vládní sociální demokraté.

Jejich odpověď se léta nemění. Opakují, že jim Babišovo propojování politické, ekonomické a mediální moci vadí a že by dali přednost jinému premiérovi. Zároveň ale nad etickou a estetickou stránku politiky stavějí konkrétní výkony pro voliče, tedy plnění vlastního programu, s čímž jim babišovci vydatně pomáhají.

Dalším argumentem Lidového domu je, že kdyby Strakovku opustila ČSSD, nastěhovala by se do ní SPD. Tomio Okamura sice opakuje, že o křesla nestojí, ale podporu jeho strany by hnutí ANO mělo, pokud by se odstřihlo od sociálních demokratů. Dalšímu týmu, na kterém při skládání vládní většiny záleží, KSČM, je jedno, jestli to Babiš peče s oranžovými či hnědými. Vyprahlí komunisté chtějí mít vliv na exekutivu a okolnosti je nezajímají.

Přesto jsme ještě před prázdninami od sociálních demokratů slýchali, že červenou linií by pro ně bylo, kdyby výsledná podoba bruselského auditu postavila Českou republiku na pranýř.

Nyní zmírnili. Trvají na tom, aby finanční nesrovnalosti šly na vrub firmy, kterou Babiš zaparkoval do svěřenských fondů, a aby tím, kdo cáluje za premiérovy průšvihy, nebyl daňový poplatník.

Z jednoho úhlu pohledu připomíná ČSSD špalek, na kterém může Babiš štípat dříví. Druhý úhel ale ukazuje partaj, která ze všeho nejmíň dnes potřebuje vnitřní spory. A k těm by úvahy o rozpuštění koalice vedly.

Ještě před několika měsíci se sociální demokraté vášnivě přeli, jestli ve vládě být, či nebýt. V létě s tím udělali přítrž. Vedly je k tomu šachy kolem obsazení resortu kultury. Dlouho vyhrožovali, že pokud se ministrem nestane Michal Šmarda, kabinet opustí. Nepochodili.

Na zadní se postavili prezident Zeman i premiér Babiš. ČSSD dveřmi nepráskla, ministrem udělala Lubomíra Zaorálka a došlo jí, že víckrát už ultimáta dávat nemůže, protože by byla směšná. Výhrůžky demisí lze přirovnat k výhrůžkám sebevraždou. Pro sociální demokraty ta paralela vyznívá obzvlášť hořce.

Sami totiž v kuloárech hovoří o tom, že v opozici by se ztratili. Mají málo poslanců, málo výrazných řečníků, navíc Babiš realizuje převážně levicový program a proti tomu by se obtížně vymezovalo.

Dá se tušit, že strategie ČSSD je jiná. Za prvé působit jako strana, která politiku nedestabilizuje, nýbrž zklidňuje. Za druhé tlačit ANO do kouta věcnými návrhy. Na bankovní daň, vyšší minimální mzdu, vyšší životní minimum či na dostupnější bydlení. Když s nimi neuspěje, vytasí je v předvolební kampani.

Levicovou radikalitu doplňuje kroky, které mají zaujmout středové voliče. K nim patří hájení médií veřejné služby nebo ochota k dialogu s Babišovými kritiky z Milionu chvilek pro demokracii. Třetím bodem strategie ČSSD je minimalizovat předpokládané ztráty v krajských volbách 2020 navazováním spojenectví s nezávislými osobnostmi. Pěkně to předvádí pardubický hejtman Martin Netolický, který poskládal kandidátku s populárními starosty a dalšími regionálními opinion lídry.

V celostátním měřítku to však sociálním demokratům stačit nemusí. Jakkoli to může být nepříjemné, malá strana, kterou se stali, si nesmí dovolit lavírování v pohledu na témata, která nejzřetelněji štěpí společnost. K nim patří spor o Andreje Babiše a o to, zda zemi víc prospívá, nebo škodí. Tvářit se jako ztělesnění odpovědnosti, a zároveň asistovat snižování laťky politické kultury prostě nejde.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus