Paul Adolph Volcker zemřel ve věku 92 let. (Většina článků zamlčuje jeho prostřední jméno, které naopak s hořkou radostí vypichují stavebníci a další lidé, které poškodila jeho politika vysokých úrokových sazeb v raných osmdesátých letech.) Jak už jsem psal v roce 1987, kdy opustil úřad: pokud by byl v kapitalismu udílen řád Hrdiny akumulace, byl by Volcker jedním z prvních oceněných.
Pojďme si připomenout, co má na svědomí, protože všechny ty obdivné nekrology se budou jeho odkaz zcela jistě snažit vylepšit. Vocklera jmenoval předsedou Federálního rezervního systému (americká obdoba centrální banky, zkráceně Fed – pozn. red.) prezident Jimmy Carter na doporučení Davida Rockefellera (vnuk magnáta Johna D. Rockefellera, který měl mj. blízko ke Carterovi – pozn. red.), aby zkrotil inflaci. Carterův poradce a starý známý z domovského státu Georgia Ber Lance se mu snažil vysvětlit, že je to chyba, kvůli níž prohraje nadcházející volby. Lance, na kterého se v dnešní době moc nevzpomíná, měl pravdu. Carter ho ale neposlouchal. Rockefellerův šarm byl neodolatelný.
Z pohledu vládnoucí třídy mělo Volckerovo přiškrcení hned několik pozitivních následků. Recese k smrti vyděsila pracující a milionům obyvatel nahnala strach ze ztráty zaměstnání, takže četnost stávek prudce klesla.
Inflace je komplikovaná záležitost, takže tu nebudu zabíhat do detailů. Pro účely tohoto článku vypíchnu jen pár věcí. Jedním z důvodů, proč v sedmdesátých letech stoupala inflace, byl fakt, že vývozci ropy šponovali ceny – z necelých čtyř dolarů za barel až na deset během první ropné krize v letech 1973 až 1974 a následně z 15 na 30 dolarů během druhé krize v letech 1979 až 1980. Země vyvážející ostatní komodity se snažily svoje ropné kolegy napodobit. Těmito pohyby cen komodit se zrodil nový světový ekonomický řád – globální Sever v něm už nepanoval nad Jihem a Jih se domohl většího dílu světového bohatství.
Úroková sazba jako bič na pracující
Ve Spojených státech byli pracující ve stavu neklidu. Během sedmdesátých let se každoročně konalo téměř 300 velkých stávek – více jich bylo v první polovině dekády, ale podobná míra vydržela až do jejího konce. Mnozí si tehdy stěžovali, že pracující třídě narostl hřebínek. Podle jedné pozoruhodné teorie je inflace znakem patu v třídním konfliktu: pracující se dožadují vyšších mezd, na což zaměstnavatelé reagují zvýšením cen, aby ochránili své zisky. Kdyby vítězili pracující, trpěly by zisky; kdyby naopak zaměstnavatelé, stagnovaly by platy. Nic z toho se v sedmdesátých letech nedělo.
V srpnu 1979, kdy Volcker nastoupil do úřadu, byl index spotřebitelských cen v USA o 12 procent výše než v předešlém roce. Nezaměstnanost nicméně činila 5,8 procenta – nebyla nízká, ale na poměry dekády pod průměrem. Během slyšení před Kongresem o několik měsíců později Volcker prohlásil, že „životní úroveň průměrného Američana se bude muset snížit“, pokud se má inflace dostat pod kontrolu. Sám pak pilně pracoval na tom, aby se tak stalo.
Dosáhl toho tím, že vyhnal úrokovou sazbu na úroveň, která v dosavadních dějinách USA neměla obdoby (což porovnávám s dostupnými daty až do roku 1857). Sazba federálních fondů – tedy sazba, podle níž si banky navzájem půjčují takzvaně přes noc a která nejcitlivěji reflektuje politiku Fedu – poskočila z 10,9 procent v momentě Volckerova nástupu do úřadu na 17,6 procent v dubnu 1980. Toto drastické utažení monetární politiky způsobilo ostrou recesi. Nezaměstnanost stoupla v řádu měsíců o téměř dva procentní body. Pokles ekonomiky byl tak brutální, že se Volcker musel stáhnout. Za kroky Fedu sice zodpovídá celá rada, té ale dominuje její předseda – a Volcker byl obzvlášť silným předsedou. Během léta 1980 sazbu krátce srazil opět pod 10 procent.
Ekonomika se zotavila, ale míra inflace klesala jen mírně, a tak Volcker znovu vyrazil na tažení. V lednu 1981 úrokovou sazbu vytlačil na její nejvyšší úroveň, 19 procent, poté ji nechal během jara trochu opadnout, načež ji během června a července znovu zvýšil na 19 procent. Ekonomika se opět propadla do nejhoršího stavu od třicátých let (teprve v letech 2008–2009 byl tento propad překonán). Míra bankrotů vystřelila vzhůru a nezaměstnanost v listopadu 1981 překonala 8 procent, v březnu 1982 9 procent a v září 10 procent. Míra inflace, která se snižovala už v roce 1980, ale ne tak, aby to Volckerovi stačilo, začala v druhé půli roku 1981 padat výrazněji.
Je třeba zamést s Mexikem
Když se inflace dostala pod 6 procent, Volcker v srpnu 1982 polevil. Ani ne tak proto, že by americká pracující třída trpěla a odvětví citlivá na úrokové sazby jako stavebnictví a výrobní průmysl se propadala, ale proto, že Mexiko bylo podle jeho slov před „výbuchem“. Stejně jako řada dalších zemí v Latinské Americe se Mexiko v sedmdesátých letech hluboce zadlužilo a nárůst úrokové sazby ho přiváděl na mizinu. V obavě, že mexický státní bankrot by s sebou strhl celý bankovní systém, začal Volcker tlačit úrokovou sazbu dolů a v srpnu 1982 dal jasně najevo, že období extrémního monetárního škrcení je u konce. Inflace ale i nadále klesala, v roce 1983 se dostala pod 3 procenta.
Z pohledu vládnoucí třídy mělo toto přiškrcení hned několik pozitivních následků. Recese k smrti vyděsila pracující a milionům obyvatel nahnala strach ze ztráty zaměstnání. Tyto pocity ještě umocnil Reaganův vyhazov stávkujících leteckých dispečerů v srpnu 1981. Vůdce stávky byl odveden v řetězech, což byl výjev, který vydal za tisíce slov. Množství stávek kleslo z 300 ročně v sedmdesátých letech na 80 během devadesátých let a poté až na dnešních 23. Akciový trh se probral přesně ve chvíli, kdy dal Volcker najevo, že úroková sazba začne padat. Investoři začali slavit vítězství vlastníků v třídním boji – a oslava trvá dodnes. Strach, který v srdcích amerických pracujících zasel Volcker a Reagan, přetrvává i po čtyřiceti letech: ničeho se nedožadujte, nebo skončíte na ulici.
Toto vítězství v třídním boji mělo i mezinárodní rozměr. Hrozbu mexického bankrotu proměnil kapitál ve skvělou příležitost k restrukturalizaci světové ekonomiky podle svých představ. Pokud chtěly země Latinské Ameriky a další zadlužené státy získat nové půjčky a zajistit si shovívavost u těch z minulých dob, musely se plně otevřít zahraničnímu kapitálu a obchodu a omezit regulace a dotace – nezbylo jim než přijmout celý tento balíček hyperkapitalismu, pro který se později ujalo označení neoliberalismus. Někdejší volání po novém světovém ekonomickém řádu, který by dal více prostoru globálnímu Jihu, nahradila po necelé dekádě ještě intenzivnější převaha bohatých zemí, které začaly těm chudším diktovat podmínky i v takových věcech, jako je cena potravin. A stejně jako na domácí úrovni byl v jádru této transformace Volcker.
RIP Paul Volcker, hrdina akumulace.
Autor je publicista a zakladatel Left Business Observer.
Z anglického originálu RIP, Paul Adolph Volcker, zveřejněného na autorově webu, přeložil Matěj Schneider.