Pes prokoukne člověka raz dva. Nejen že chápe povely nebo gesta. Reaguje i na pohled a vyčte naši náladu z hlasu a výrazu tváře. Je to výsledek společného soužití, které trvá možná už 40 000 roků.
Po celou tu dobu jsme si šlechtili psy tak, jak nám to vyhovovalo. Vybírali jsme jedince, kteří pro nás měli největší pochopení, s kterými jsme nejsnáze komunikovali. Psi mají schopnost „přečíst“ člověka uloženou v genech.
Tomu, jak umí pes „číst“ člověka se věnují vědci už dlouho. Tým vedený Juliane Bräuerovou z Max Planck Institute for the Science of Human History v Jeně se rozhodl prozkoumat vztah člověka a psa z opačného úhlu pohledu. Vědce zajímalo, jak člověk chápe chování psa. Výsledky jejich experimentů zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.
Čtyři různé emoce
Vědci předkládali dětským i dospělým dobrovolníkům fotografie psů, šimpanzů a lidí. Fotografie byly vybrané tak, aby z nich bylo jasné, v jakém rozpoložení se člověk nebo zvíře nachází. Nabízely se tu čtyři různé emoce – radost, smutek, zlost a strach.
Některé psí emoce sice strefily i děti, ale celkově platilo, že mnohem úspěšnější byli ve „čtení“ psa dospělí dobrovolníci. Kupodivu v tom nedominovali vlastníci psů nad těmi, kdo psa doma neměli. Ale na druhé straně byli v „čtení“ psích emocí úspěšnější dospělí lidé z rodin, kde vládne pozitivní vztah k psům.
Bez ohledu na věk a vztah k psům byli dobrovolníci schopni se stoprocentní jistotou odhadnout u psů radost a zlost. Šlo jim to dokonce lépe, než když měly odhadnout tyto emoce u šimpanzů. S odhalením psího strachu a smutku měly problémy především malé děti.
Juliane Bräuerová a její spolupracovníci z toho vyvozují, že člověk nedostává „čtení“ psů do vínku a musí se ho učit. Důležitým předpokladem pro zvládnutí této dovednosti se ukazuje rodinné prostředí.
