Pátrání publicisty Vaňury: Nová fakta o vrazích v Česku!
6 fotografií
Občas máme pocit, že jsme nesmrtelní. Krádeže, vraždy a únosy jako by byly něčím, co se týká jen lidí na okraji společnosti. Jenže ona to není tak úplně pravda... Především to je hlavním mottem nové knihy publicisty Miroslava Vaňury (49), který spolu s našimi největšími kriminalistickými esy po letech znovuotevřel legendární kauzy první dekády 21. století a dává čtenářům nahlédnout do zákulisí vyšetřování takových případů, jako byl například Dahlgren nebo heparinový vrah.
Všechny případy jste zrekonstruoval spolu s kriminalisty. Mluví vyšetřovatelé rádi o své práci?
„Ani moc ne.“ (smích) Jak je tedy možné, že vám toho vždycky tolik řeknou? „Já myslím, že oni cítí, že nejdeme po laciné senzaci, ale že nám jde o to ukázat, jaká skutečně jejich práce je.“
Zatím o kriminalistech mluvíme jen v mužském rodě, ale v Legendách jste popsal i případy, jejichž vyšetřování vedla žena. Má něžné pohlaví stejné předpoklady být v tomto ohledu úspěšné?
„Stoprocentně. Já si dokonce myslím, že si ženy s chlapy v ničem nezadají, protože dokážou výborně kombinovat. Policejní práce je asi samozřejmě spíš mužskou záležitostí, už jenom z těch důvodů, o kterých jsme mluvili. Ale když už se do něj dostane ženská, tak je chlapům rovnocennou partnerkou.“
Který z příběhů, jež jste zpracovával pro druhý díl Legend, zasáhl nejvíc vás osobně?
„Dahlgren, jednoznačně. Dodneška jsem nepochopil, jak se to mohlo stát. Sympatická, fungující rodina, která měla hezký dům, všichni pracovali, všichni hráli v kapele, máma s tátou měli skvělý vztah se svými dvěma syny... Co byste tam hledala? Jenže pak přijede ten divnej člověk z Ameriky a všechny do jednoho je zabije.“
Možná proto je to jeden z nejemotivnějších kriminalistických případů. Protože takovou hrůzu zrovna u této zcela obyčejné rodiny nikdo nečekal.
„Možná. Ale hrozná je na tom ještě jedna věc. Po nich nezbyli žádní pozůstalí. Jenom známí a kamarádi. A ti taky zařizovali jejich pohřeb.“
Případ Heparin: Mordy z milosti?
V lékaře a zdravotníky obvykle vkládáme tu největší důvěru. Obzvlášť, když jsme v pozici bezbranného a zranitelného pacienta. A přesně této skutečnosti v průběhu let 2005 a 2006 zneužíval Petr Zelenka, kterého si mnozí pamatují spíše pod děsivou přezdívkou heparinový vrah. Vyrůstal v Jihlavě v poměrně spokojené rodině. V dospívání si splnil svůj dětský sen a stal se zdravotníkem. Do na první pohled milého a usměvavého kluka by nikdo neřekl, čeho je ve skutečnosti schopný. Byl červen roku 2005, když Zelenka svému pacientovi poprvé podal přípravek, který rozhodně nebyl v lékařském rozpisu. „Byl jsem takovej otrávenej, vadili mně lidi, vadili mně pacienti,“ vysvětlil Zelenka své pohnutky při pozdějším rozhovoru s psychologickým znalcem. „Tak jsem zkoušel podat daný lék a snažil se zjistit, co to s pacientem udělá.“ Nejprve experimentoval s preparátem Dolmica. Až s odstupem půl roku vyzkoušel heparin, který se běžně podává v kapačce, jež dávku rozloží do 24 hodin. Pokud se ovšem do organismu pacienta po operaci dostane jednorázově, dojde k prudkému zvýšení nesrážlivosti krve a nemocný de facto vykrvácí. Tak jako zdravotníkova první oběť – senior po operaci, který na ARO v havlíčkobrodské nemocnici zemřel 11. června 2006. Řádění heparinového vraha přežilo 10 pacientů, dalších 7 už takové štěstí nemělo. Svého podřízeného jako první prokoukl primář havlíčkobrodského ARO Pavel Longin, kterému se Zelenka ke svým činům i nepřímo přiznal. „Když jsem mu řekl, jaké mám na něj podezření, zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že jsem si to vymyslel. A on řekl, že ne,“ vzpomínal primář později. Zelenka si teď odpykává doživotní trest. Při výsleších nikdy zcela neobjasnil, proč s pacienty roztáčel onu smrtící ruletu. Zřejmě mu ale dělalo dobře, že svým konáním dostával do nesnází kolegy. „Bral jsem to tak, že se lékaři dostanou do situace, která pro ně bude nepříjemná, budou ji muset řešit, a nebudou vědět jak,“ svěřil se například policejnímu psychologovi. „A pacienty? Ty jsem bral kus od kusu.“
Rozhovor se Zelenkou? Vím, co by říkal!
V rámci své práce se Mirek Vaňura hned několikrát setkal i se samotnými vrahy. Žádnému ruku nepodal – až na jednoho. „Stodola byl absolutně otevřenej. Přiznal, že všechny ty lidi zabil, a popsal mi, co se mu honilo hlavou,“ říká publicista. „A nakonec mi řekl: Teď mě štve, že jsme jich zabili tolik. Bývali bychom nemuseli dostat doživotí.“ Ačkoli Vaňurovo jméno je v kriminalistických kuloárech všem dobře známé, čas od času se stane, že nějaký zločinec rozhovor odmítne. Jako třeba heparinový vrah Petr Zelenka. „Ale víte, že mě to ani nemrzí?“ dodává k tomu. „Já totiž moc dobře vím, co by říkal. Zase by lhal. Jako vždycky při výslechu.“
Vyšetřuje celá rodina
S manželkou Danou tvoří Mirek skvělý tandem. Jako dramaturgyně se podílela na obou řadách Legend kriminalistiky a je rovněž spoluautorkou jejich knižní verze. „Zajímavý je, že se hádáme jenom o práci,“ směje se Mirek. „Nejhorší je to ve střižně. To už ví i pan střihač, takže si jde vždycky ve vhodnou chvíli raději uvařit kafe.“ Díky tomu, že si manželé o práci neustále povídají, ale Mirka děsivé případy nepronásledují i ve spánku. „Když to Daně všechno řeknu a dostanu to ze sebe, není důvod nad tím pak přemýšlet ve volném čase,“ vysvětluje. A prací složek IZS se zabývá i další člen Vaňurovy rodiny – nejstarší syn Ondřej. Pracuje jako rozhlasový novinář a pro Radiožurnál spolu s policisty, záchranáři a hasiči připravuje pořad Když jde o vteřiny.
Celý článek najdete v tištěné verzi Aha!
6 fotografií
