Meloman uvažuje o podstatě diskuzí o hudbě i jiných věcech, intelektuálech a Pražském výběru.
Na sociálních sítích lze diskutovat nad čímkoli, s kýmkoli a jakkoli. Nejzábavnější jsou diskuse o umění, hudbu nevyjímaje. I tady platí, že co Čech, to znalec. A čím méně mám naposloucháno, tím větším jsem znalcem. A těch argumentačních faulů!
Samozřejmě, že každý má jiný vkus. Moje babička vždycky říkávala, že někdo rád Kmocha, někdo zase Gotta; ona milovala operu. Když jí po Únoru 48 sebrali krámek se šicími stroji, skončila ve fabrice, kde zbytek života letovala spoje a zkazila si zrak. Byla jedinou dělnicí, jež nepodepsala žádost pracujícího lidu o co nejpřísnější trest pro Miladu Horákovou a další záškodnické spiklence proti republice. A byla jedinou dělnicí, která poslouchala operu, to dekadentní umění šlechty a buržoů. Když se bránila Bedřichem Smetanou, jehož přece miluje profesor Nejedlý, byla označena za intelektuálku, která se nad obyčejný dělný lid vyvyšuje. Ve stejné roli byl i můj táta, její syn, když se po návratu z pracovního tábora stal dělníkem. Ten poslouchal jazz. A to byl vůbec nejzávažnější prohřešek. Když se bránil tím, že tutéž muziku zakazovali předtím nacisté, bylo mu řečeno, že tenhle imperialistický nástroj, snad dokonce horší než atomová bomba, skončí na hnojišti spolu s ním. I když táta asi skončí spíše na šibenici. Že to se stává po právu všem intelektuálům, kteří jako nositelé úpadku opovrhují pracujícím lidem a rodnou stranou, matkou pokroku…
A dnes je slovo intelektuál opět nadávkou, něčím opovrženíhodným. Začalo to druhým českým prezidentem, ten současný dehonestaci završil. A to nejen verbálně. Na sociálních sítích se dnes každá diskuse rozpoltí na dva nesmiřitelné názory, a to takovým způsobem, že nezbývá žádný prostor mezi tím. Nezáleží ani na tématu, vše se vyhrotí, od vhodné zálivky na salát po migrační krizi, od Kmocha po Gotta. Každý, kdo se snaží myslet vlastní hlavou, každý, kdo má načteno, naposloucháno, prožito, kdo se vymezuje vůči aktuálnímu společenskému a politickému směřování, je označen nálepkou intelektuál a potupen. Jeho názor je opět směšným pomýlením nebo dobře placenou západní propagandou.
Kultura by si na sebe měla vydělat. Když to nedokáže, když se neobejde bez dotací, tak je to důkaz toho, že takovou kulturu lid nechce. Hotovo. Tečka. Punctum. Hlásají to ti samí, kterým nevadí dotace jinde, dokonce zneužívané. Naopak. Ten, kdo je využívá podvodně, je bojovníkem proti diktátu neomarxistické, popřípadě fašistické Evropské unie. Když namítnu, že je to hloupý názor, dotyční se odvolávají na demokracii, tudíž právo říkat si co chtějí. Když začnu vysvětlovat, že podstatou demokracie je něco jiného, dostanu nálepku intelektuála, tj. člověka, který se jen válí v knihách, nikdy pořádně nemakal a hraje si na něco víc, než jsou ostatní. Tohle mne obvzlášť baví. Přiznám se, že se vždycky těším, až jim sdělím, že jsem makal třináct let na šachtě. Mimo jiné…
A co je to vlastně to umění? Ačkoli mezi umělci na to neexistuje jednotný názor, každý Čech už to přece dávno ví! Umělecké dílo by mělo být srozumitelné, mělo by přinášet radost, pohladit, prostě zpříjemňovat život. Vždycky si pak vybavím tato slova Miroslava Horníčka: „Umění tu není proto, aby sladilo chvíle našeho volna a dávalo své tvůrčí potvrzení našim pocitům, našemu vkusu. Umění je tu proto, aby narušovalo zvyky, návyky a zlozvyky našich smyslů. A jejich lenost.“ Nikdy nezapomenu na jedno letní odpoledne v Kytlicích, v mém rodném kraji, kde měl chalupu. Bylo mi patnáct let. Ředitel sklářského muzea v Novém Boru byl jeho kamarád a já byl tehdy v kroužku mladých archeologů, který se podílel na průzkumech zaniklých skláren v Lužických horách. Naslouchal jsem jejich hovorům, mnohdy o „zlatou mříž“, a také o Martinů, Janáčkovi, Stravinskému, Šostakovičovi. A pocítil vzrušující chvění, posléze mrazení v zádech a na kůži mi naskakoval tzv. presidentský exém (rozuměj: husí kůže). Dnes vím, že tomuto mimořádnému zážitku při poslechu hudby se vědecky říká „frisson“. A s trochou nadsázky „kožní orgasmus“…
Diskuse o hudbě, neb jsem melomanem, miluju nade vše. Nedávno se rozproudila debata o Pražském výběru. Stalo se tak v souvislosti se zprávou, že vyšla kniha Vabank 1989-1991 Michaela Kocába. Pominu rétoriku ve stylu Nová vlna se starým obsahem, což je obzvlášť pikantní, když jde o text z roku 1983 a stále setrvává v mysli českého občana. Vlastně se není čemu divit, tohle je ještě v kontextu narůstajícího stesku po „zlatých časech za komunistů“ aspoň úsměvné. Ale když jeden z diskutujících hudbu Pražského výběru označil jako „šroubovanou“, stálo to za oponenturu. Dotyčný pokračoval (cituju): „Příliš šroubovaný je dle mého názoru veškeré umění pro umění. Kdy se ve své podstatě celá píseň změnila na sport – kdo dál, výš, hloubš, rychleji a autor i hudebníci zapomněli, že je budou poslouchat lidé. Jamy, sessions, koncerty Jethro Tull, Stromboli a podobně se mi prostě nelíbí.“ Samozřejmě jsem se ozval, argumentoval jazzem, experimentální hudbou, progresivitou, srovnával hudbu s výtvarným a filmovým uměním. Ano, ironizoval jsem tu část jeho názoru, kdy se zmiňuje o lidech; ptal jsem se ho, zda k nim patřím, když právě tahle hudba mne zajímá a baví. A odpověď? Dala by se rozebírat ze všech stran; co je to názor, pravda, notabene co pravda obecná, odbornost, demokracie, společnost, urážka, slušnost atd. Opět cituju: „Předpokládám, že jste člověk, jenž má plná ústa demokracie a rozdělení společnosti a podobně. Je ale úžasné, jak jste ihned měl potřebu urážet názor, který vám nevyhovuje, je jiný. Přestože je jasně napsáno, že jde o názor a ne obecnou pravdu, odborný článek. Ale předpokládám, že se považujete za slušného člověka a za demokracii byste dýchal…“
Pak už jsem jen reagoval takto: