RECENZE: Citová výchova podle Xaviera Dolana. Matthias a Maxime mají široký divácký záběr

Frankofonní Kanaďan Xavier Dolan natočil do svých třiceti let sedm filmů, pět z nich vzal do programu festival v Cannes a každý si z nejslavnější filmové přehlídky odnesl nějakou cenu (pro titul Tom na farmě platí to samé z Benátek). Na jednu stranu jeho osmý celovečerní snímek, letošní novinka Matthias a Maxime, představuje malý návrat režisérské hvězdy, po první anglicky mluvené odbočce Život a smrt Johna F. Donovana, na niž by asi i on radši zapomněl. Zároveň fakt, že snímek opět soutěžil v Cannes, ale tentokrát tam nic nevyhrál, zní jako malé zklamání. Tak jako tak, příběh party kamarádů, z nichž dva řeší, zda k sobě necítí i něco víc, představuje pro Dolana určitý přechod k dospělosti.

Ne že by v prvním filmu, který měl premiéru po režisérových třicátinách, chyběl citlivý mladý muž s problematickým vztahem s nezodpovědnou matkou v podání Anne Dorvalové, zaměření na osobní citové komplikace, spousta dialogů či chytlavé hudební hity využité k okamžitému vytvoření nálady. Ten důležitější z titulních hrdinů, Maxime, nicméně dokáže svou nespokojenost řešit rozumným útěkem za prací do Austrálie. A pomalu se odvažuje přiznat si, co pro něj změnil polibek, který si se svým nejlepším kamarádem Matthiasem vyměnil pro krátký studentský film. Matthias, který má stálou práci i přítelkyni, působí serióznějším dojmem, nově objevené pocity vůči Maxovi stále odmítá. Právě z těchto míjení a obav vzniká intimní filmový příběh o složitosti přátelství a lásky.

K jeho fungování je klíčové, že Dolan do hlavních rolí obsadil sám sebe a své opravdové dlouholeté kamarády z Montrealu. Jejich vzájemné interakce, často založené na malých konfliktech vycházejících z odkládání potřebné konfrontace, vypadají a znějí přirozeně ve všech detailech. Dolan herec k tomu lépe než Dolan režisér ukáže křehká citová hnutí a touhy své postavy a vždy přesně zahraje, co jeho Max zrovna prožívá. Film působí dospěleji také tím, že jeho tvůrce, který se kromě režie a hlavní role postaral i o scénář, střih, produkci a kostýmy, ubral na velkých emotivních výlevech a manýrismu, jež se jeho dílům často vyčítají. Někdy se i tady uchýlil k ne zcela fungující zkratce, jako když svého fotogenického Maxe opatřil kožním onemocněním ve snaze dále vysvětlit jeho vztahové nejistoty. Svým důrazem na autenticitu v dialozích i v obraze nicméně Matthias a Maxime připomíná o něco víc americké nezávislé upovídané vztahové filmy 90. let než Dolanovu předchozí filmografii. Jako by byl mladý Québečan víc v klidu a dovolil si mluvit o sladkobolných citech a problémech s hledáním identity s větší upřímností, uvolněností i humorem.

Nuceně působí jen zesměšňování mládeže přehnaně oslněné Spojenými státy a postava stereotypně „macho“ právníka a Matthiasova kolegy z Toronta. U nich se projevuje rozdíl mezi inspirací skutečnými lidmi a snahou o zachycení trendů. Všichni z barvité partičky Dolanových skutečných kamarádů se i přes mnohdy malý čas na plátně chovají reálněji a sympatičtěji než kdokoliv jiný. 

Náklonnost autora snímku ke svým přátelům se odráží i v poměrně benevolentním konci, který možná zklame svou nedůraznou smířlivostí, znovu však ukazuje na Dolanův vyrovnanější přístup. Očividně osobní, něžné dílo zůstává i přes množství vedlejších charakterů soustředěné na své titulní hrdiny. Kamera, která jejich klíčový polibek chytře nezobrazí přímo, se stále zaměřuje na Matthiase a Maxima, již vystupují uvnitř skupiny a celků pomocí detailů či rámování.

Kanadský film do kin poslal letošní nový distribuční label Queer Kino, za nímž stojí festival Mezipatra. Jeho divácký záběr ovšem nekončí jen u zájemců o kinematografii zaměřenou na LGBT+ protagonisty. Ani u fanoušků „pop star“ současné québecké kinematografie.