Pro Českou republiku zůstává feministická zahraniční politika tabu, stejně jako samotný pojem „feminismus“. Trendy ve světě jdou ale jiným směrem.
Když Švédsko v roce 2014 oznámilo, že bude prosazovat feministickou zahraniční politiku, vzbudilo to ve světě vlnu ohlasů – ať už pozitivních nebo negativních. Za pět let však švédský „průkopnický čin“ inspiroval další státy. Feministickou zahraniční politiku přijala Kanada, Mexiko, Francie a například Německo k ní má nakročeno tím, že do své zahraniční agendy zasadilo feministické prvky.
Jak upozornila německá expertka Kristina Lunzová, feminismus v dnešní politice již neznamená jen prosazování ženských práv. Zaměřuje se na lidská práva všech menšin ve společnosti. „Všichni jsme se učili, že každý stát bojuje jen za své zájmy. Feministé jdou proti tomu,“ uvedla Lunzová s tím, že feministé kladou důraz zejména na boj proti diskriminaci, na zlepšování životní úrovně lidí a prosazování bezpečnosti a míru napříč hranicemi.
„Feminismus je radikální a revoluční, zpochybňuje stávající struktury a má za cíl jejich transformaci,“ dodala Míla O’Sullivanová, výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů, který koncem října ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung uspořádal debatu o feministické zahraniční politice.
Přestože feminismus se objevuje v mezinárodních vztazích již od skončení první světové války, institucionální podobu mu poprvé vdechlo až Švédsko. Ve švédské společnosti je totiž feminismus zakořeněn dlouhodobě, politická reprezentace proto byla k přijetí takové zahraniční politiky nakloněna. Hlavní osobností feministické zahraniční politiky se stala ministryně zahraničních věcí, sociální demokratka Margot Wallströmová. Její resort navíc vytvořil „příručku“ pro ostatní země, které se chtějí profilovat podobným směrem.
Politika „čtyř R“
Konkrétně švédská zahraniční politika se opírá o „čtyři R“ – z anglického rights, resources, representation a reality check, tedy o lidskou rovnoprávnost bez ohledu na původ, pohlaví nebo orientaci; dále o rovnoměrné rozdělování prostředků tak aby z nich měli prospěch všichni; reprezentaci ženského úhlu pohledu při rozhodování; a v neposlední řadě o reálná data vycházející z výzkumů a statistik.
Stejné body zmiňuje i Kanada, která začala prosazovat feministickou zahraniční politiku během svého předsednictví skupiny G7 v roce 2018. Premiér Justin Trudeau označil rovnoprávnost za jednu ze svých priorit. V prohlášení kanadského ministerstva zahraničí se například uvádí, že kanadská feministická politika usiluje o odstranění chudoby a vytváření mírumilovnějšího, inkluzivnějšího a více prosperujícího světa.
„Kanada věří, že prosazování genderové rovnosti a posilování role žen a dívek je nejefektivnější způsob, jak dosáhnout tohoto cíle.“ píše se ve vládním dokumentu.
Na kanadské předsednictví v G7 posléze navázala Francie, která se rovněž vyslovila k prosazování feministické zahraniční politiky. Letos se k feminismu přihlásila i mexická diplomacie, která se chce k jejímu dodržování oficiálně zavázat přijetím dokumentu v roce 2020.
Feminismus do své zahraniční politiky promítá i Německo. Šéf německé diplomacie Heiko Maas se k prosazování práv menšin často hlásí, jak ale zdůraznila Lunzová, feministická zahraniční politika není v Německu dosud institucionalizována.
Švédská vláda ale podle Lunzové výrazně ovlivnila místní společnost a inspirovala vznik aktivistických skupin a organizací, mimo jiné i Centra pro feministickou zahraniční politiku, ve kterém Lunzová od počátku působí.
V české debatě feminismus chybí
Pro Českou republiku zůstává feministická zahraniční politika tabu, stejně jako samotný pojem „feminismus“. Během diskuse na půdě Ústavu mezinárodních vztahů představila českou perspektivu výzkumnice O’Sullivanová. „Slovo feminismus v české diskusi chybí,“ uvedla.
Česká republika sice přijala plán pro genderovou vyváženost a připravuje v této oblasti strategii, která má mít svůj zahraničně politický rozměr, otázkou ale zůstává, zda se podaří závazky skutečně provádět.
„Všechno to jsou deklaratorní dokumenty. Nejsou opřené o spolupráci s organizacemi a ani neobsahují žádný návod, jak deklarace implementovat do reálné politiky,“ vysvětlila O’Sullivanová.
V české společnosti jsou podle ní na rozdíl od švédské bariéry, které vznik české feministické zahraniční politiky znemožňují. „Na ministerstvech je taková atmosféra, že gender a feminismus jsou spíše terčem výsměchu,“ dodala O’Sullivanová s tím, že lze považovat za úspěch, pokud se o těchto tématech alespoň hovoří.
Jak ale uvedla Lunzová, klíčová je v tomto ohledu aktivní občanská společnost, která musí požadovat změnu současného stavu.
