LUBOMÍR BROŽEK
Laudatio na Oldřicha Janotu
Nedávno jsem si udělal takový malý soukromý průzkum, v němž jsem (při jedné z návštěv úřadu Prahy 10) deseti namátkou vybraným lidem položil prostou otázku: Jaké jméno se vám vybaví, když se řekne Foibos. Tři nevěděli, dva zmínili boha Apollóna, jemuž přívlastek Foibos (Zářící) přísluší. O Apollónově významu na Olympu není pochyb. Měl moc nad sluncem, světlem, rozumem, uměním, básnictvím, věštbami a proroctvími, byl vůdcem Múz. A jak se sluší na správného mytologického playboye, hrál skvěle na lyru, což je uměna, v níž nestrpěl konkurenci, jak na vlastní kůži poznal nešťastný Marsyas se svou šalmají. Ale zpět k mému malému průzkumu. Pět z deseti respondentů si při slově Foibos vybavilo jméno Oldřicha Janoty, který v čele stejnojmenné agentury působí od roku 1992 a v tomto neformálním klání tak ve zmíněných intencích zvítězil nad samotným Apollónem. Naštěstí nikoliv v hudebních dovednostech, a tak mu snad marnivý bůh nejenom odpustí, ale poctí ho jedním ze svých atributů – vavřínovým věncem.
Jsem si jist, že se za něho nejedna z Múz, těch půvabem a kreativitou obdařených Diových dcer, upřímně přimluví. Především Thaleia, jejíž jméno znamená kvetoucí, anebo také sváteční. Vzpomeňme jen na sváteční atmosféru přehlídky mimopražských divadel, pořádané agenturou Foibos, na které se prezentovaly moravské, slezské a české soubory pozoruhodnými inscenacemi, jimiž nás, rozmazlené Pražany, vždy znovu a znovu přesvědčovaly, že dobré divadlo vzkvétá i daleko za hranicemi hlavního města. Po představení pak nad sklenkou vína debatovali divadelní tvůrci s diváky, aby si společně prožili to poslední podivuhodné dějství, jemuž se říká katarze.
Tož díky, příteli Oldo Janoto, za ty milé inspirativní chvíle. Ostatně věřím, že se u Apollóna přimluví i sama matka Múz, bohyně paměti Mnémosyné, jež dozajista ocení, čím přispěls, aby se nezapomnělo na velká jména naší architektury a kulturní historie, aby pouštní písek zmaru nezavál stopy, které nám ukazují cestu k sobě samým a jsou součástí naší identity. Jak trefně poznamenala malá slečna ve svém Sedmideníčku, který provází publikaci Osobnosti a památky Prahy 10: NESMRTELNÍ NEJSOU DOOPRAVDY ŽIVÍ, ALE MŮŽEME S NIMI MLUVIT!
Knížku vydalo v roce 2014 nakladatelství Foibos Books, ve kterém je od roku 2009 Oldřich Janota předsedou Ediční rady, autorem, odborným redaktorem a manažerem edicí Slavné vily, Slavné stavby, Památky UNESCO. Dlužno podotknout, že v rámci těchto edičních řad bylo vydáno již přes neuvěřitelných 105 publikací o architektuře, které byly vždy spojeny s výstavními expozicemi putujícími po celé ČR. V roce 2014 se výstava a publikace Slavných vil V4 – Slavných vil Čech, Moravy a Slezska, Slovinska, Maďarska a Polska představily zároveň v Bruselu.
Produkce nakladatelství Foibos Books je vpravdě úctyhodná. Každý, kdo byť jenom zdálky přičichl k vůni čerstvě vydané knihy, zajisté tuší, co předchází okamžiku, kdy knížka zavoní novotou, jak náročná je cesta od námětu, přes autorské, grafické a ediční zpracování, až po konečný tisk a distribuci. A to, z vrozené cudnosti, nemluvím o penězích. Bez entuziazmu, kreativity, vytrvalé neústupnosti, manažerského talentu a schopnosti oslovit a nadchnout vysoce odborný tým externistů je takové nakladatelské dílo nepředstavitelné. Ano, to mluvím o tobě, příteli Oldo Janoto. A přitom to není tak dávno, cos oslavil 80. narozeniny. Existuje snad pádnější důkaz, že věk se nemusí vždy obout do papučí, užívat si klidu, melancholicky hledět oknem jak opadává listí, procházet tesknotou vzpomínek a vzdychat lepší už to nebude.
Rezignovat je bolestně snadné. Stačí si říci, už jsem příliš unavený, nerozumím tomuto světu, kdy se zdá, jako by se nad národními státy pomalu snášel soumrak. O to více je však třeba připomínat odkud pocházíme, kam se ubíráme a proč jsme tady. Abychom se neztratili ve tmě a prázdnotě. Abychom neztratili víru ve svítání. Proto je tak důležité nezapomínat, vracet se k velkým jménům naší kulturní historie, s láskou a péčí obzírat jejich odkaz, s úctou se hlásit k dědictví, které nám zanechali. A právě to je nepochybně leitmotivem publikací, které by, milý Oldo, bez Tvého přičinění nikdy nespatřily světlo světa. I za to ti právem náleží Apollónův vavřín. Já mohu jen tiše smeknout.