Rekordních 128 milionů za český obraz? Po očištění to bude skvost, říká znalec středověkého umění

O obraz měla zájem i Národní galerie, v aukci ale nakonec neuspěla. Deska s malbou se prodala za částku, která víc než dvojnásobně přesahuje aukční cenu dosud nejdráže prodaných obrazů českých umělců. Rozhovor s Janem Klípou vznikal v pátek – den před konáním dijonské dražby.

LN: Jak se dá určit, že je takto vzácná malba skutečně pravá?
Kombinací exaktních metod, trénovaného znalectví a intuice. Exaktně dokážeme určit stáří použitých materiálů, zejména podložky či pigmentů. V případě této konkrétní desky je to zřejmé ze snímků, které pořídila francouzská aukční síň. Jde o významný objev, takže se rozhodli nad rámec toho, jak běžně aukční síně postupují, provést rentgen a IR reflektografii. Jde o fotografii v infračerveném světle, které dokáže procházet i svrchními vrstvami malby a podívat se na to, co je skryté pod malbou. Použitá technika malby, jak zjistitelná okem, tak těmito dvěma metodami, je zcela typická pro české malířství kolem roku 1350.

LN: Je takové určení naprosto spolehlivé?
Stoprocentní průkaznost vám nikdo nikdy nezaručí. Ale v tomto případě pochyby v podstatě nejsou. Nejde jen o názor historiků umění, ale i specialistů na umělecké technologie a restaurování. Všichni jsme se na tom jednoznačně shodli. Navíc se například podařilo zjistit, že použitá modř je ultramarínová. To je pigment, který se v té době používal pro ty nejnáročnější zakázky. V pozdějších dobách byl nahrazen azuritem. V té době byl ultramarín, vyráběný z lapis lazuli, dražší než zlato. Možnost, že by se nejednalo o dílo z poloviny 14. století, je i tímto dosti minimalizována.

LN: Lze rozhodnout, jestli obraz Trůnící madony s dítětem pochází přímo od samotného Mistra, nebo je produktem některého z malířů jeho rozsáhlejší dílny?
Otázka je komplikovaná už ze své podstaty. O Mistru Vyšebrodského oltáře totiž nic nevíme. Je to vlastně konstrukt, který se zrodil v první polovině 20. století na základě skupiny děl, která spolu formálně souvisí, přičemž tím nejvýznamnějším a nejkvalitnějším je Vyšebrodský oltář. Respektive několik jeho desek, protože i jejich kvalita kolísá a v rámci oltáře je možno rozeznat jednotlivé „ruce“ malířů, kteří se na něm podíleli.

Tradiční historická uměnověda potom postupuje tak, že z takovéto skupiny obrazů označí ty, které dobově hodnotí jako nejkvalitnější, a řekne: „Toto je dílo ‚mistra‘.“ Ostatní, které jsou té nejvyšší kvalitě, jádru díla, vzdálenější nebo vykazují jiné formální prvky, se pak označují termíny jako dílna, okruh, „pod vlivem“ a podobně.

Trůnící Panna Marie

LN: Takže ani nevíme, jestli ten mistr, jakožto šéf dílny, byl skutečným malířem?
Dneska si skutečně dokážeme velmi dobře představit, že dílny byly organizované i jinak, než že mistrem byl nejlepší umělec, který měl kolem sebe slabší pomocníky. Někdy ti mistři mohli být vlastně podnikatelé, kteří si umělce najímali. Víme třeba z pozdní gotiky, že existovaly dílny, kde mistrem byl truhlář. Dělaly řezané a malované oltáře, kde řezbářská i malířská složka mohou být skvělá výtvarná díla, ale vedoucí dílny, který podepisoval kontrakty, měl na starosti až jejich truhlářské sesazení.

Z tohoto hlediska mluvit o Mistru Vyšebrodského oltáře jako o nějaké konkrétní historické osobě, o které s jistotou víme, co namalovala, je dosti problematické. Ale můžeme se stále pohybovat v konceptu dílny, produkující řadu děl, z nichž některá máme naštěstí dochovaná.

Jan Klípa

LN: A máme s čím srovnávat?
Jaroslav Pešina, největší znalec malířství té doby, napsal monografii, ve které několik děl řadí přímo do těsného dílenského jádra. Jde samozřejmě o samotný Vyšebrodský oltář, dále Madonu římskou, Diptych (dvoukřídlý obraz – pozn. red.) z Karlsruhe a Madonu z Veveří. Madona, která se dražila v sobotu, je vlastně sesterská s Madonou římskou a s Diptychem z Karlsruhe. Rozšiřuje ono jádro nejkvalitnějších maleb, neboť při srovnání s nimi je patrné, že vznikala ve stejné době a podle stejných předloh.

LN: Víme, jak se uvedený obraz dostal do zahraničí?
To se moc zjistit nedá. Dílo dal do dražby francouzský soukromý vlastník. Podle sdělení aukční síně existuje fotografie zhruba z padesátých let, na níž je tento obraz vyfocen. Jak vidíte, je to dost mladý údaj. Ale dá se uvažovat trochu analogicky. Dílo je menšího rozměru, to znamená, že asi původně nebylo určeno do kostelního interiéru. Spíše pro soukromou zbožnost, možná právě jako diptych (Klípa naznačuje otevírání obrazu jako modlitební knížky – pozn red.). To byla díla, která si lidé vozili s sebou.

LN: Měli je na modlitbu během cesty, v jizbě, kde přespávali a podobně?
Přesně tak. Vezměte si, že i zmíněný Diptych z Karlsruhe a Madona římská (původně také křídlo diptychu) se objevila v zahraničí. Je typické, že tyto malé, jednoduše přenosné věci, se nacházejí mimo naše území. I z toho vyvozuji, že i v případě Trůnící madony mohlo jít o takovýto diptych. Stejně jako podle námětu: na jedné straně madona a na druhé třeba pašijový výjev – to je celkem typické pro Itálii té doby.

LN: Právě italské malířství Mistra vyšebrodského oltáře inspirovalo, že?
Ve 14. století se vždycky musí oddělit situace v Itálii a Zaalpí. Itálie je z tohoto pohledu prostředí, které do okolí vysílá důležité impulsy. Náš Mistr z nich evidentně dost čerpal. To, že měl přímou zkušenost s italskou malbou, je evidentní jak podle stylu, tak podle techniky, kterou jsou jeho díla stavěna.

LN: Jak cenná jsou vlastně Mistrova díla ve srovnání se špičkou evropské malby té doby?
Je figurou, která byla skutečně na vrcholu toho nejlepšího, co se tenkrát tvořilo. Souvisí to s tím, že evidentně pracoval pro dvůr Karla IV. Pro nejvyšší kruhy, které byly v té době vrcholem evropské mocenské pyramidy. Panovník si rozhodně vybíral toho, kdo byl podobně na vrcholu umělecky.

Problém je, že z žádných zaalpských zemí nemáme podobný soubor jako v Čechách. Dá se předpokládat, že ve Francii na dvorech Valois také kvetlo umění na nejvyšší úrovni. Jenže se nám zachovaly jen naprosté zlomky. Stejně tak v Německu. Vždycky jde o několik děl, která ale ta česká tvorba převyšuje. Takže u Mistra Vyšebrodského jde opravdu o to nejkvalitnější, co se tenkrát v Evropě dělalo. Spolu s Itálií a Francií.

LN: Je pravda, že Národní galerie dosud nemá ve svých rukou žádný obraz Mistra Vyšebrodského?
Není tomu tak. V poslední době se to v médiích asi jako zkratka objevuje, situace je ale jiná. Galerie od 20. let minulého století vlastní zmiňovanou Madonu římskou. Je ale pravda, že po poslední vlně církevních restitucí musela instituce některá díla vracet. Například Madonu z Veveří, která je dnes vystavena v Brně. Celý Vyšebrodský cyklus připadl řádu cisterciáků, díky jejichž vstřícnosti ho ale galerie stále ukazuje – i když už jen jako dlouhodobou zápůjčku.

Mimochodem i mezi těmi devíti deskami Vyšebrodského oltáře se jen asi tři nebo čtyři tradičně připisují samotnému Mistrovi, jinými slovy patří z dílenské produkce k tomu nejlepšímu. Na dalších obrazech cyklu se dá vysledovat práce dalších, schopnějších, či méně schopných pomocníků. Například deska Nanebevstoupení svojí kvalitou za ostatními očividně pokulhává. Takže oltář není celý dílem jednoho člověka. Je výsledkem práce mnoha lidí.

LN: Kdybychom to měli shrnout: jak důležitý by pro Národní galerii byl úspěch v sobotní aukci?
Je to jednoznačně významná akvizice. Jde o opravdu krásný kus do expozice. Zvlášť po restaurování a očištění lze očekávat, že to bude skvost. Významné je to ale i z hlediska ikonografického. Předpokládáme, že dílna Vyšebrodského mistra obrazy s námětem trůnící madony tvořila. Tento je ale prvním přímým dokladem. I z tohoto hlediska je to zajímavé.

Deska je navíc podle všeho v podstatě úplně netknutá. Jediný zásah je přemalování pozadí a lehká „oprava“ svatozáře. Počítám, že obojí je případně lehce odstranitelné. Jinak samotná figura, plášť, tam nejsou žádné pozdější zásahy. Samozřejmě má obraz v dnešním stavu nějaké oděrky a ztmavlý lak, ale to se při těch 600 letech stáří stane.