Minulý rok touhle dobou jsem byla na Anguille. Pokud nevíte, kde to je, nejste sami. Já jsem si to před cestou taky musela vygooglovat. Ukázalo se, že jde o malý ostrov v Karibiku, kde nic není. A právě proto tam lidi chtějí být.

Jen si to většina z nich nemůže dovolit, takže tam nejezdí. A proto tam jezdí ti, kteří si to dovolit můžou. Ti jsou naopak za samotu a soukromí ochotni zaplatit cokoliv, což je ovšem v naprostém konfliktu s původní karibskou kulturou – nic takového jako soukromí neexistuje a všichni jsou jedna velká rodina, která o sobě ví všechno.

Co by se tak mohlo zvrtnout?

Není ostrov jako ostrov

Jestli se ptáte, proč se někdo jako já rozhodne dobrovolně dovolenkovat s miliardáři v daňovém ráji uprostřed Karibiku, pak vězte, že jsem se na totéž denně ptala sebe sama celé ty dva týdny, co jsem tam strávila. Ale na svoji obhajobu musím zmínit, že jedna moje kamarádka z New Yorku, říkejme jí třeba Amanda, za posledních deset let dost zbohatla a koupila si na Anguille dům.

Je to takové, jejími slovy, „skromné letní sídlo“ o několika na sobě nezávislých bytech s bazénem a s výhledem na azurové moře. Když mě pozvala, ať tam za ní a jejím přítelem dorazím, znělo to jako velká řehole, ale nakonec jsem se obětovala a letenku si koupila.

„Nebal si moc věcí, tady stačí plavky, nějaké letní šaty a žabky,“ napsala mi Amanda. „Tohle není žádný Svatý Bartoloměj.“

Zřejmě předpokládala, že se orientuju v nuancích rozdílů mezi karibskými ostrovy stejně jako ona, ale já jsem byla jen jednou na Bahamách, párkrát v Portoriku a na Jamajce, prostě jen ostrovech masové turistiky plných nepříliš inspirativních all-inclusive resortů a obézních turistů v květovaných košilích, tančících po večerech na plážových barech na Despacito, jako by o kilometr dál neexistovaly slumy, kde živoří většina místních.

Jenže pak jsou tu ještě ostrovy pro bohaté, o kterých většina z nás slyšela jenom ze zpráv o tom, kam se zase ulil nějaký evropský podnikatel, aby ušetřil pár zlaťáků na daních, případně unikl před kriminálem. To jsou třeba ostrovy Kajmanské nebo Panenské, které jsou o několik levelů dražší. No a na samé špici těch nejdražších karibských destinací trčí dva ostrovy západních Antil: Svatý Bartoloměj a Anguilla.

Rozdíl mezi nimi je podle Amandy zásadní.

„Svatý Bartoloměj je plný superbohatých lidí, kteří se rádi ukazují. Jezdí tam předvést své nové jachty a letadla a milenky či milence,“ psala. „Je tam spousta Rusů a lidí s ruskými návyky. Na to jsme na Anguille hákliví.“

Jak se chovat

Anguillu prý naopak preferují lidé, kteří chtějí být inkognito. Jsou sice stejně bohatí jako ti, co jezdí na „St. Barts“, ale nevypadají tak.

„Tady neuvidíš žádné šperky, žádné podpatky nebo kabelky Hermés,“ psala. „Takže si prosím tě nic opulentního neber.“

Zjevně měla strach, že jsem za těch pár let, co jsme se neviděly, zbohatla stejně, jako zbohatla ona – a že se ve mně možná probudily nějaké hluboké východoevropské geny nevkusu, takže ji naprosto ztrapním, jestli se na Anguille zjevím oblečená a zmalovaná jako Ivana Trumpová.

V tomto ohledu jsem mohla Amandu uklidnit. Musela jsem jí připomenout, že se už nějaký pátek živím žurnalistikou, takže nic jako luxus mi v tomto životě nehrozí. Naopak, s potěšením jsem jí slíbila, že přijedu ve svých nejošuntělejších šatech z háemka a budu předstírat, že jsem eklektická dědička celého jejich oděvního impéria.

Neuvidíš tu žádné šperky, žádné podpatky nebo kabelky Hermés.

„OK,“ souhlasila Amanda. „Hlavně nikomu na ostrově neříkej, že nás znáš.“

Au.

Tak jsem jí začala říkat Amanda, ačkoli se jmenuje úplně jinak. Jestli se na Anguille něco naučíte, bude to o superháklivosti suoperbohatých na jejich soukromí. Oni jsou teda hákliví ještě na spoustu dalších věcí, nakonec proto mají rádi ostrovy, kde nic není. Minimalizuje to totiž počet věcí, které je můžou potenciálně rozčilovat a bránit jim tak v plnohodnotné relaxaci.

Letadlo nebo jachta

Když už jsem věděla, jak se oblékat a jak se chovat, už zbývalo se na ten ostrov jen nějak dopravit.

„Nejlepší způsob, jak se na Anguillu dostat, je privátním letadlem, pakliže není příliš velké,“ dozvěděla jsem se v jednom velice poučném článku. Letiště na Anguille totiž přijímá jen malá letadla, takže pokud jste například Roman Abramovič, a tudíž máte letadlo příliš velké, přibyde vám spousta logistických starostí.

Musíte přistát na nedalekém Svatém Martinu a zbytek dojet na jachtě, případně přikoupit ještě menší letadlo, ale zároveň přitom nemít opulentní ruské návyky.

Pokud Abramovič nejste, a jste například já, dokodrcáte se na Svatý Martin naprosto zhuntovaní ekonomickou třídou s několika přestupy po celém světě a pak pojedete další půlhodinu předraženým soukromým lodním charterem, kde budete muset poslouchat postarší americké páry, které se vytahují, kdo z nich byl na Anguille úplně první.

„My jsme sem přijeli poprvé, ještě když o tom ostrově nikdo v New Yorku neslyšel,“ říká jeden pán s kšiltovkou „Make America Great Again“.

„Hlavně aby už sem nejezdili další lidi,“ vkládá se do diskuse jeho žena. „Už takhle to tady není, co to bývalo.“

Cesta lodí byla naštěstí krátká, takže nedošlo na to, že by navrhli postavit kolem celého ostrova zeď a nepustit za ní nikoho, kdo nevlastní kreditku Amex Black Card. Ale neměli k tomu daleko.

Česká stopa na panenské pláži

Abych byla spravedlivá, tak musím zmínit, že úplně rozumím tomu, proč miliardáři létají právě na Anguillu. Každá nová pláž, kterou jsem na ostrově viděla, byla zase ta nejkrásnější na světě. Bílý písek, tyrkysová voda, sem tam pár palem a hlavně: na celé kilometrové pláži nás bylo asi deset, a to včetně slečny, která prodávala z dřevěné chatrče na pláži piña colady.

Za den tam projde tak málo lidí, že to asi musí být ten nejhorší business na světě. Možná proto chce za každý drink v přepočtu čtyři stovky. Ale co, jsou to nakonec jen peníze.

Foto Anguilla Beaches

„Začíná hlavní turistická sezona,“ řekla Amanda otráveně. „Tolik turistů tady zbytek roku neuvidíš.“ Trochu ji rozčilovalo, že tam nejsme úplně samy. Amanda, na rozdíl ode mě, už dvacet let pracuje čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, takže když si jede odpočinout, nechce vidět lidi. Nejlíp vůbec žádné.

Já to mám přesně naopak. Po třetím dnu nicnedělání mi došlo, proč si těch nádherných panenských pláží nedokážu řádně užít – nemám od čeho odpočívat! Od té doby, co nebydlím v New Yorku, zase tak moc nepracuju a nezažívám prakticky žádný stres. Tohle uvědomění si mého plážového problému mě natolik rozrušilo, že jsem se musela jít projít. Doufala jsem, že třeba potkám nějakého jedovatého hada, který mi dovolí se dostatečně vystresovat a pláž si adekvátně vychutnat.

Bohužel, procházka byla plazůprostá, ale narazila jsem na další osamocený plážový bar a dala se do řeči s číšníkem. Ten mi jakožto hrdý domorodec vysvětlil, že Anguilla je nejkrásnější místo na zemi. Byl přesvědčený, že je to ráj, ačkoli nikdy nikde jinde nebyl. Trochu jsem mu to přesvědčení musela závidět.

„Podívej, tady chtějí být úplně všichni, i Chuck,“ řekl a ukázal na moderní vilu v povzdálí. Chlubil se, že patřila Chucku Norrisovi, jako by to byla jeho osobní zásluha.

„A komu patří teď?“ chtěla jsem vědět.

„Nějakýmu chlápkovi z České republiky,“ řekl bez zájmu a šel připravit další piña coladu. Nějaký chlápek z České republiky pro něj nebylo žádné jméno hodné zmínky ani chlubení. Ale mě ta konverzace naopak začala zajímat.

„A jak se ten chlápek jmenuje?“ ptala jsem se.

„Kellner nebo tak nějak. Nikdo ho nezná,“ odpověděl a pro jistotu se ujistil u kolegyně za barem: „Že se jmenuje Kellner?“

„Jo, jmenuje se Kellner, ale nikdo neví, kdo to je a co dělá,“ potvrdila. „Říká se, že je to někdo z pornoprůmyslu.“

V tu chvíli jsem si Anguillu zamilovala. Už si tam taky připadám, jako že jsme na ostrůvku všichni jedna velká rodina. Pro jistotu jsem ale začala všem říkat, že jsem z Ruska. Přišlo mi to jako bezpečnější varianta.