RECENZE: Rybičkám a kočce se tu nedaří. Inscenace To mám kliku nehladí diváky proti srsti

Americký autor, ročník 1968, prožil část dětství v Anglii jako syn herce, obdobně jako velikán světové dramatiky Eugen O’Neill. Hru z roku 2013 nastudoval v Ungeltu režisér s ostravským domicilem Janusz Klimsza.

Podivný příběh s tajemstvím, které můžeme ve finále hodnotit jako vyřešené, ale také jako nedokonale rozlousknuté, začíná příchodem letištního sekuriťáka Toma (Ladislav Hampl) do bytu záhadné čtyřicátnice Sáry (Klára Sedláčková Oltová), která se zranila pádem ze střechy. Tom jí pomohl, převezl k lékařskému ošetření a teď ji, bez berlí prakticky neschopnou pohybu, dovedl domů. Domov žena sdílí se svým poněkud záhadným a nerudným otcem (František Němec), slepcem a podle prvního dojmu starcem trpícím Alzheimerovou chorobou. Její symptomy se ovšem s dalším vývojem příběhu začínají jevit jako jakási sebeobranná hra, jisté vlastně není ani to slepectví. Tatík Leo na Sáře majetnicky lpí, při dalších návštěvách Toma v jejich bytě se vyjevují útržky epizod, v nichž figurují nepřítomná Leova manželka a také partner jeho dcery Brad.

Mezi Tomem, který na návštěvy chodí jako pomocník momentálně dvou handicapovaných jedinců, a Sárou vzniká citové pouto, z jeho strany přímočaré, z její pak – především kvůli nenormální rodinné konstelaci – velice komplikované. Při jedné z konfrontací podivného tria se do silokřivek vztahů připlete ještě ukrajinský (sic!) správce domu Juri (Zdeněk Dušek), varující Toma před vztahem se Sárou a naznačující, že s ní snad také kdysi něco měl. Obětavý bezpečnostní zaměstnanec „bez bázně a hany“ nakonec bludný kruh nevyjasněných frustrací prolomí, otázkou však je, na jak dlouho.

Herci podávají v soustředěné Klimszově režii přesvědčivé výkony, první část do přestávky působí jenom jako náznak jevištní anekdoty, později dokáže zkušený divadelní tvůrce atmosféru patřičně dramaticky zahustit. František Němec ztvárňuje Lea jako tatíka na dceři chorobně ulpívajícího, v „testování“ Toma jako jejího eventuálního partnera patřičně škodolibého, zároveň jako nešťastníka, který má za sebou nejspíš nepěkný čin, možná aktivní podíl na průběhu smrtelného zranění.

Klára Sedláčková předestírá složitou postavu Sáry jako bytost vykolejenou, toužící po partnerské lásce a chovající k otci ambivalentní vztah, sestávající ze starostlivosti, výčitek i společně prožitých traumatizujících událostí. Postavě Toma režisér Klimsza v programové brožurce přisuzuje statut nositele „skautského étosu“ hry a Ladislav Hampl vytváří s přirozeně civilním temperamentem chlapíka, který po prvním ztroskotaném manželství vidí v setkání se Sárou novou šanci a bez hysterie se pídí po tajemstvích podivné domácnosti. Nabručený Juri v podání Zdeňka Duška bezchybně doplňuje obsazení inscenace.

Důležitou roli hrají v příběhu také domácí zvířátka, zmizelá kočka a akvarijní rybičky, které Sára patrně neumí chovat, takže vždy po nějakém čase chcípnou. Nadějeplný návrat kočky ve finále (zpodobený naštěstí jen mňoukáním za scénou a Tomovým následným chystáním granulí) představuje poněkud kýčovitý bonus.

Novinka Ungeltu ale nehladí diváky vysloveně po srsti, naopak dává nahlédnout do odvrácených stránek našich existencí.