napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

POSLEDNÍ ČÁST

Část VI. rok 2012

Jitka a Ivan,

Jitka stoupala do schodů v nové budově ředitelství podniků Ivana Molnára. Na tomhle baráku fakt nešetřil, byla to docela změna, donedávna byl nejen šetrný ve firmách, ale i ve vybavení budov, jejich stavbě a jakékoli vnější prezentaci, tady bylo i schodiště obložené černým mramorem a kolem všelijaké, nejspíš umělecké, ptákoviny. Jitka byla zamyšlená, už si zase nebyla jistá jak dál ve svém životě, to že měla všechno, co jen mohla chtít, na to si zvykla, vlastně vždycky žila na nadprůměrné úrovni, takže co, teď jí trochu ležely v hlavě její partnerské vztahy, život s Tondou byl luxusní, ale ona se nudila a on jí chtěl dostrkat k ještě větší otravě, chtěl, aby byla doma, taková blbost, co by dělala?

Ona chtěla dělat něco zajímavého, novinařina by zajímavá být mohla, jenže tohle řemeslo se změnilo v čirý obchod, tím že viděla do zákulisí neměla ani špetku ideálů, vůbec nejde o to objevit nějaké nekalosti, ne, jde čistě o to vykoupat ve sračkách někoho, koho vykoupat potřebujeme, jinak tu špínu budeme mít roky v trezoru, až už třeba přestane být zajímavá, ale bez politické objednávky s tím nic nepodnikneme, jí to tedy moc nelákalo, ale ukecat by se nejspíš nechala, jenže jí nikdo neukecával, měla pověst blázna. Už párkrát se neudržela, chtěla být slavná a navezla se kam neměla, ne že by to nebyly lumpárny, byly, ale o to přece nejde, takže noviny a jiná média ne!

Jenže její Petr, její dávno bývalý manžel pro ní vymyslel úžasnou věc, malou lobbistickou firmu, firmičku. Před lety Petra nesnášela a skákala radostí, když je konečně rozvedli, byl to takovej malej, tlustej, cynickej, svazáckej příživník, tak, takhle mu to tehdy párkrát řekla, on se smál, tehdy i teď, stejně, jako se dovedl zařídit před převratem, dovedl to i potom a protože před tím převratem se měli všichni skoro stejně, tak jeho šikovnost tolik nevynikla, ale teď, když rozdíly mezi lidmi byly nekonečné, si Petr žil jako král a opakovaně jí v poslední době nabízel, aby se zase dali dohromady, že kluci jsou velký a Janička dospělá, ti to pochopí, rodiče potřebují jen jako bankovní účet a Tonda je sice hodnej, ale nudnej a furt pracuje, jo Petr měl na lidi odhad,

Jitka váhala, ostatně mohla, Petr netlačil a Tonda nic netušil, především netušil, jak často Jitka s Petrem protáhnou pracovní večeři až do postele, sama by tomu byla před časem nevěřila, jak jí to s tím tlusťochem zase začne bavit.

Jitka se znala s kdekým. V zásadě s lidmi vycházela velice dobře, znala politiky i lidi z médií, znala spoustu lidí z bussinesu, věděla kdo o čem rozhoduje a kdo jen vykonává, prostě to je kapitál, dokázala domlouvat schůzky lidí, kteří si nedokázali zatelefonovat, občas to i moderovala, aby se nepoprali. Když Petr před dvěma lety zjistil, že to dělá za drobné dárečky, drahé večeře a tak, jen si zaťukal na čelo a založil firmu:

„Ulehčíme jim to, chudáci, pořád musí vymýšlet, co by ti koupili, takhle jim dáš číslo oficiálního firemního účtu a oni ze svých účtů pošlou penízky, mysli na zadní kolečka, holka naivní.“

U Ivana Molnára měla Jitka na vizitce „ředitelka komunikace a mediální strategie“, blbost, co to tak mohlo být, komunikace na venek se prakticky nekonala, Ivan dělal obchody někde z očí do očí a zásadně o nich nemluvil, novináři se ně ani netroufali zeptat. Jasně, bylo by na co, ale nebyla poptávka po takových zprávách a Ivan by si u jejich šéfů zajistil, aby to nevyšlo, neodvysílalo a dotyčný šťoural dostal po papuli. To byl jeden z Jitky úkolů, ukázat mu zákulisí mediálního kšeftu, moc to tomu titulu na vizitce neodpovídalo, ale to bylo fuk.

Zpočátku se Ivan tvářil, jako že média ho investičně zajímají, udělala mu přehled, co asi za kolik, kdo rozhoduje, jenže on se zatvářil kysele a prohlásil, že to si ty články radši nakoupí, než do toho cpát ty prachy a ať mu udělá přehled, komu se ty prašulky mají dávat. Tam kde byl český vlastník to bylo jasně – majiteli, ale u zahraničních vlastníků, kteří byli daleko a hlupáci netušili, co se v jejich novinách děje, tak tam bylo třeba vědět, kdo to tady ze zaměstnanců inkasuje.

V dalším kole mu tedy udělala přehled, kdo je kde ta kasička, věděla to dost dobře, taky mu ty lidi povětšinou představila, jenže on si pak tyhle věci vyřizoval sám, zjevně nechtěl, aby u toho byla, jo jasně, občas něco vykecala, ale jen maličkosti, to byla její jediná chyba, tedy jediná v jejích očích, prostě novinář věci zveřejňuje, proto je hledá a shání aby je zveřejnil a tyhle obchodníci se můžou z každý drobný indiskrece podělat, přece ten obchod není vždycky o porušení zákona a na druhou stranu přece mají páky na to, aby ho mohli porušovat, že jo, proč by si jinak platili ty policajty, prokurátory a politiky.

V tomhle vyšiloval i ten její Tonda, nejen že jí nic neříkal a to kvůli takový maličkosti před šíleně lety, je prostě paranoidní, ale ještě jí před nedávnem vynadal, když mu povídala něco ze zákulisí Ivanovy firmy, že prý se takové věci nesmí nikdy nikde říct, no a co, říkala to, do prdele, přece doma, ne?

Stoupala teď do třetího patra, kde si Ivan zabral další kancelář, byla s ním občas sranda, jednak nepřešel na počítač, on pracoval s papíry a těch měl kolem sebe tuny a když zaplnil kancelář, vzal si jinou a zaplňoval zase tu, ty plné nějakou dobu zůstávaly nedotknuté a po čase jeho asistentky začaly pomalu s úklidem, ovšem to byla procházka minovým polem, když pak nemohl něco najít, naprosto šílel a byl docela dost sprostý, taky ty asistentky fofrem vyměňoval, když nemohl najít něco ve svém chlívku, to si jenom zoufal, strašně se při tom litoval, div nad sebou neplakal. Tuhle zatím poslední místnost měl teprve krátce a stohy papírů byly docela nízké.

Ivan tam teď seděl a hádal se po telefonu se svou ženou, nedělal to často, tedy že se s ní hádal a už vůbec ne po telefonu, ale teď ho rozzuřila do běla, prostě se rozhodla, že vezme děti a pojede na dva týdny do Burgundska na svůj zámeček. Ona si klidně dělá co chce, potvora jedna ukrajinská, místo aby mu denně ráno a večer líbala ruce, nejvíc ho štvalo, že  takhle vyletěl, už dávno pochopil, že ona si udělá co bude chtít, nic špatnýho, žádný chlapi, žádný zbytečný rozhazování, žádná ostuda, ale co chce, to bude. Potvora, když chce na výlet tak prostě pojede, on vlastně pojede vyloženě rád s ní, jenže se mě má zeptat, uctivě, kurva, neměl se hádat a čím byl vzteklejší na sebe, že se začal hádat, tím víc nadával, nakonec praštil telefonem, zrovna když Jitka přišla a hned začal Ivan nadávat jí, protože někde vyšel článek, který se mu nelíbil, nešlo o nic, ale on měl důvod nadávat, Jitka se nedala a tak se docela rozjeli, pak zazvonil telefon, Ivan rukou ukázal na židli, aby se posadila, jako že neskončili, a pokračoval v hádce, tentokrát do telefonu.

Nejprve začal vztekle anglicky a pak najednou přešel do ruštiny a to to pěkně lítalo Jitka už rusky moc nedávala, ale tomuhle docela rozuměla, nebyl to nijak vytříbený jazyk filosofických úvah, ne, kdepak, ale to, co pochopila, jí překvapilo maximálně – on asi někoho musí poslouchat, že by ten obrovský podnik nebyl jenom jeho? Nebo vůbec ne jeho? Do prdele, uvědomila si, že by to asi neměla slyšet, zvedla se a sunula se pomalu ke dveřím, najednou se ale rozesmála, to když Ivan zuřivě hulákal:

„Neserte mě, že se situace změnila, máme dohody a ty platí.“

Ivan byl totiž znám tím, že když nechtěl dodržet slib, což bylo často, tak jen prohlásil – situace se změnila – a bylo, jenže teď to nejspíš použil někdo na něj, jejího smíchu si ale Ivan bohužel všimnul, když skončil telefon, vyběhnul za ní na chodbu a bez ohledu na to, že to mohl někdo slyšet, na ní hulákal:

„Neposlouchejte cizí hovory, sakra, to Vás doma nenaučili? A dejte do pořádku ten blbej článek, ať za Vás nemusím všechno dělat a dejte si bacha, když vynášíte informace z firmy, to se nedělá, to byste mohla taky vyletět.“

Prásknul dveřmi, Jitka se vzteky rozklepala, najednou věděla, že musí něco udělat, bastard jeden, vrátila se ty tři kroky a dveře zase otevřela:

„Tak já tedy letím a Vy si tady trhněte.“

Vzteky se jen třásla, až se tomu sama divila, šla skoro poslepu dolů po schodech a málem narazila do Štefana Kislingera, znala ho, mnohokrát se s ním potkala a pokecala, ale vždycky pak zjistila, že ona pověděla kdeco a on vlastně nic, ne že by mlčel, ale informace z něj prostě nevypadla, utajovač jeden, to je stejný druh jako ten můj Tonda, že by byl taky od nich? No možná, vlastně Tonda jí říkal, že je to fajn chlap, takže se znali, no není to důležitý, přešla prostranství do další budovy, kde měl kancelář personální ředitel, sepsala s ním rozvázání pracovního poměru dohodou a ihned, ten si to nechal telefonem schválit od Ivana a Jitka byla volná, tedy nezaměstnaná, no měla tu agenturku, to by mohl být Tonda rád, neměl Ivana v lásce.

Štefan se naučil brát Ivana jako počasí, prostě je takový jaký je, nedá se to změnit, u počasí ovšem už Štefan došel tak daleko, že se mu vlastně líbilo skoro jakékoli, na svých předlouhých procházkách si liboval takřka vždycky. K šéfovi šel bez nadšení a beze strachu, bát se odnaučil už dávno před převratem, Ivana se nebál nikdy, přestože věděl, že je to smrtelně jedovatý had. Snažil se nezavdat mu příčinu, aby kousnul, ostatní nechával na Bohu, neodešel od něj, protože věděl příliš a Ivan se svou paranoiou by se mohl bát, že něco někde poví, Štefan by to sice nikdy neudělal, ale Ivan nikomu nevěřil, asi soudil ostatní podle sebe, no a Štefan zase věděl o několika lidech, kteří byli Ivanovi blízko, určitou dobu, pak najednou nebyli kamarádi a pak měli nehodu nebo zmizeli, nebylo jich moc, dva, tři, čtyři, kdo by to počítal, soukromou praxi používal tedy Štefan jen na malé meloušky, na dobročinnost a na stejné účely jí poskytoval synovi, který byl taky právník.

Ivana našel zuřícího, to bylo vždycky nepříjemné, bohužel to musel vydržet, Ivan ho zavolal a hned začal hulákat:

„Ta kráva, ta píča, ta mě tak sere, poslouchá cizí telefony, vynese všechno, co tady zjistí, před těma debilníma novinářema nás nevochrání, pude do prdele, potvora jedna, píča blbá.“

„To myslíš Jitku Soukupovou?“

„Kurva koho jinýho, si jí snad potkal, ne?“

„Jo potkal, ale co blbneš, ta nic nevykecá, nic podstatnýho, občas se jako blejskne drbem nebo jako nějakou nedůležitou pikantérií a všichni jí pak na revanš vykecají spoustu věcí, který ty potřebuješ, neblbni, řekni, vzpomeneš si na něco důležitýho, co vykecala?“

„Hele nedělej jí advokáta, já tě platim, poslouchala můj telefon a bylo to zrovna s těma kreténama, však víš, ty seš jedinej, kterej o tom ví a i to je o jednoho víc, než je dobrý, a teď vona, musím se jí zbavit.“

Štefana přejel strach, tohle Ivan nemůže myslet vážně, jenže problém je, že může, on jo, může to i udělat a nebylo by to poprvé:

„Neblbni, jak mohla něco pochytit z ukřičenýho telefonu a to jste ještě hulákali anglicky nebo rusky, ne?“

Ivan měl barvu zralé broskve, to bylo o infarkt, no byla by to až taková škoda?

„Smála se, když se směješ, tak rozumíš, a taky to co bylo v tom zasraným bulváru před tejdnem to taky pustil někdo zevnitř a kdo s nima je jedna ruka, no tak vidíš, ale to neřeš, nech to bejt, není to tvoje věc, chtěl jsem ti jen říct, proto jsem tě volal, že jedu o víkendu, asi už v sobotu ráno, se ženou a dětma do Burgundska, nejspíš na dva týdny, takže ty věci, o kterých jsme včera mluvili, potřebuju už zejtra, vezmu si na to celý odpoledne, tak s tím počítej, že to musíme udělat, abys nemusel za mnou jezdit, jasný? A to je všechno, čau.“

Štefan zamyšleně odcházel, tohle mohlo být zlé, ale nemuselo, jak to zjistit a co dělat, měl pro Jitku slabost, byla hezká, chytrá, milá, nemachrovala, takže vzácná, jenže Ivan byl ve vztahu k lidem na zabití, vždycky si někoho oblíbil, přitáhnul ho k sobě, postupně vymačkal jako citron a když ho ten člověk přestal zajímat, odhodil ho, budiž, on jí Tonda uživí, ale aby to s tím zmizením nemyslel ten blbec doopravdy, zjistit se to dopředu nedá, už tak toho řekl až příliš, Štefan doufal, že když o tom Ivan mluvil, nemyslel tu nejhorší variantu, ostatně když je to vážné, nic se neříká, hm, v tom bulváru určitě nejela, to není její parketa a Valerii, třetí paní Molnárovou, měla ráda, ta by o ní žádný pikanterie nepouštěla, notabene vymyšlený, co dělat?

Štefan Tondu samozřejmě znal, jenže jenom pracovně, tohle podezření se dalo říct jen někomu, s kým se člověk zná ale hodně důvěrně, to byl třeba Karel Mareš, jednak se znali roky, potkali se poprvé dávno před převratem, ale nebyla to žádná velká spolupráce, jenže krátce po tom, co Ivan udělal kyperskou dohodu, se Karel Štefanovi ozval, ten hned tušil, která bije a nespletl se. Karel mu otevřeně popsal svojí roli v Ivanově obchodě a Štefan si té otevřenosti vážil, Karel ho pak požádal o pohled zevnitř, oba věděli, jak je to riskantní, ale oba si dost věřili, na druhou stranu i odmítnutí by mohlo být nebezpečné, několikrát se pak setkali, velmi opatrně, naštěstí k žádnému zásahu nemuselo dojít, Ivan si zjevně svůj plánovaný podvod vůči investorům rozmyslel.

Ale co teď? Ostatně, co by vlastně Tonda s tou informací mohl udělat? Zabít Ivana? Jo to by věc řešilo, ale udělal by to? Nebo schovat někde hodně dobře Jitku? Jednak dobře schovat je hodně velká starost a pak Jitka není člověk, který dobrovolně někam zaleze, snad si to Ivan rozmyslí, ten jejich zámeček v Burgundsku je tak pohodové místo, tam přijde na jiné myšlenky, beztak je zajímavé, jak Ivana ta jeho třetí ženská perfektně zmákla, no nebude to jen tak, Štefan si jí zlehka prověřil, aby nezanechal ani náznak stopy a silně pochyboval o náhodě, ale na tom neviděl nic špatného, naopak. Nakonec se rozhodl a schůzku s Tondou dohodl, netlačil, takže příští týden, no než se Ivan vrátí je čas, snad.

O pět dnů později Jitka běžela ráno na schůzku, kterou jí dohodl Petr, její Petr, zatraceně dva chlapi, to je furt na hraně, byl krásný den a ona si nechtěla dělat starosti a výčitky svědomí jsou fakt děsná otrava, ne, nebude na to myslet, Tonda jí sleduje z arkýře, takhle koukal na kluky, jestli dobře přejdou, blázen stará, na druhou stranu je to ale chlap jako z pohádky a možná má pravdu, kam se hnát.

Za chvíli budou kluci tak velký, že jí budou potřebovat jen na peníze a možná ani na to ne, teď si ještě, občas, potřebují popovídat, jenže ona má málokdy čas, ale zase dokud je mladá a ještě může, musí to využít, no ještě se líbí, tenhle chlap v tom zaparkovaným černým meďáku málem zapomněl telefonovat, jak na ní kouká, jasně, je jí padesát, ale figuru má, promyslí to jindy.

Hele, ten řidič je slušnej chlap, často tady naopak přidají, protože tady není přechod, kterej blbec ho sem nenaplánoval, zamávala na něj a usmála se, Bože můj ….

Tonda pomohl naložit Jitku do sanitky, snažil se pomáhat, a přestože byl šikovný, dá se říct profesionál na krizové situace, trochu se jim pletl, neodháněli ho, hned začali oživovat, ale z jejich výměny pohledů pochopil, že to dělají, aby jim někdo nevyčetl, že se nepokusili, pak se rozběhl ke svému autu, v běhu zavolal Vladimírovi a Janičce, pro tu se zastavil u fakulty a letěl do nemocnice, kam mu řekli, že Jitku vezou.

Na recepci pohotovosti jim ochotná sestřička skoro důvěrně řekla, že Jitku operují, že je tady nějaká profesorka z Ameriky a ta že vždycky strašně bojuje o každý život, pak je poslala, kde se mají posadit a čekat, po chvíli se objevil Petr, Tonda nevěděl, jak se to dozvěděl a neřešil to, seděl se skloněnou hlavou a čekal, jeho hlava se rozdělila na dvě části, jednu přikryl mrak a ta jen čekala na výsledek operace i když v dobrý nevěřila, druhá polovina pracovala, promítal si co viděl, možná to náhoda byla, ale nevěřil tomu, náhody nejsou, jsou jen nepochopené zákonitosti.

Jak seděl se sklopenou hlavou tak si nevšimnul, že se napravo od nich otevřely dveře a v nich se objevily dvě doktorky, tedy nejspíš, vždycky se to podle toho zeleného oblečení nepozná, obě se na ně podívaly a ta starší, vysoká na krátko ostříhaná blondýnka se zarazila, vytřeštěně se na Tondu dívala a pomalu zacouvala zase zpátky, ta druhá se překvapeně vrátila s ní, po chvilce se ta druhá, o hodně mladší, objevila znovu a šla k nim, dopadlo to špatně, Jitka umřela.

Ten den, kdy se měl s Tondou sejít, se brzy ráno, poměrně brzy, Štefan v práci dozvěděl, že Jitku porazilo auto a že špatné, moc, odešel k sobě do kanceláře, zatáhnul žaluzie, protože byla prosklená jako všechny v Ivanově království, sednul si za stůl a nechal téct slzy, nevěděl, proč tečou tolik, měl jí rád, ale ne tak moc, snad brečel nad sebou, nad životem, který doposud vedl a který končil, nevěděl, co bude, ale bude to jiné, to věděl.

Po hodině zavolal Tondu, bylo to nevhodné, v té chvíli, kdy asi Jitka bojovala o život, ale museli zrušit tu schůzku a Štefan chtěl předat vzkaz, Tonda telefon zvedl:

„Dobrý den, měli jsme se sejít, promiňte, nemohu.“

„Neomlouvejte se, vím o tom, prosím, jak to vypadá?“

„Zle, definitivně, je konec.“

Štefanovi se zatemnělo před očima a pokračoval připravenou větou:

„Upřímnou soustrast, cítím s Vámi, prosím, až budete moci, rád se sejdu, vzhledem k dnešní situaci je to na Vás, kdy.“

Bylo ticho, Tonda pomalu zpracovával informaci, spojení „dnešní situace“ byl klíč, klíč, který znamenal – je to moc důležité, v podstatě hoří, tento klíč měli s Karlem, nikdy jej nepoužili, ale byl, existoval, Štefan si nebyl úplně jistý, že Tonda klíč zná, Karel mu řekl, že Tonda jednou převezme všechno, převzal:

„Dobře, samozřejmě, zítra ráno? V devět? Tam jako minule?“

„Ano, přijdu tam, těším se, ještě jednou upřímnou soustrast, moc mě to mrzí.“

Matouš na Slovensku 2012

Matouš byl v té době na východě Slovenska, už napořád, vykašlal se na software pro doktory a pomáhal řídit rodinnou firmu, kterou založil Míši táta, ten jejich „spolek manufaktur“, hned jak se poprvé vrátil po své cestě za Míšou, tedy po té cestě po dlouhé době kdy zjistil že má dalšího syna a Míša ho nevyhodila, tak tehdy Tondovi vyprávěl, jak ho zarazil Anton, Míši táta, jak je sešlý, skoro zlomený, ten chlap plný energie, no jednoduchý příběh, jeho první manufaktura – uděláme všechno od železa a opravíme cokoli – tak ta prostě jela a v okolí padaly malé fabričky, taky tam byla jedna ze zbrojovek, které nepřežily údajně mírové plány pana prezidenta letiště a následné opakované pokusy o záchranu a Anton je přikupoval, za pár šupů, naštěstí. Julča to jistila, a Anton se snažil najít pro ty lidi práci, až to dotáhl na dvě stě zaměstnanců.

Nechtěl být bohatý, to si ostatně připadal už teď, ale bylo mu líto těch šikovných chlapů. Ono udělat něco přesně, opravdu hodně přesně a vždycky, tak to je umění a toho je třeba si vážit, no chvíli to šlo, pak získal dvě tři hezčí zakázky a najednou dostal nabídku na prodej celé firmy, bylo mu zdůrazněno, že jí nemá odmítat, odmítl. Začaly chodit kontroly, udání na kdeco, no Julča bojovala, ale pak  začal přicházet o práci, zákazníci odcházeli a snad i neradi, ale nějak jakoby museli, najednou stroje stály a on neměl na výplaty, nebyl to Ivan a tak se cítil zodpovědný za všech těch asi dvě stě rodin a to do toho nepočítal navazující služby.

Firmu nechtěl prodat proto, že viděl, jak se jedná s lidmi ve firmách lidí, kteří tu jeho chtěli koupit, prostě galeje, nebo by si rovnou přivezli někoho z východu, kdo by za ty galeje byl ještě rád, takže vlastně zase kvůli starosti o lidi a bylo to těžký, druhá strana samozřejmě našla spojence uvnitř a tak slyšel a nahlas – kdybys prodal, tak máme práci a nemusíš nás propouštět – a tak podobně, na to Anton nebyl stavěný a v tomhle stavu ho našel Matouš, který vůbec netušil, proč Julča, sotva dorazila, se tak podrobně vyptává na jeho praxi z tiskárny, jak tam sháněl práci a prodával jejich knihy a diáře a jak prodával software a reklamu v něm a vůbec jak se vyptávala na ten nezajímavý obchod, který tedy, pravda, nějak nesl koruny.

Docela ho zarazilo, když mu tehdy před půlnocí řekla na rovinu:

„Hele chlapče, mám prosbu, velkou, sbal to tam u těch Němčourků a u toho šukajícího Rakušáka a pojď pomáhat Antonovi, je na šrot, nejlepší by bylo, kdybys to od něj celý převzal i když by to bylo sprostý, hodit ti na hlavu takovej průser, ale on se co nevidět sesype.“

Matouš vykuleně koukal a trošku koktal:

„Proboha Julčo, já o tom nic nevim, nevím nic o strojírenský výrobě, co ta firma nebo ty malý firmičky umí, ale především, to je šílená odpovědnost, promiň, ale vůči vám tady a vůči těm lidem, abych jim sehnal práci, já nepoznám soustruh od horizontky, já nejsem dobrá volba a já se nějak uživím a Míšu taky.“

„Hele kámo seš dobrá volba, hlavně proto, že jsi řekl to o tý zodpovědnosti, to nenapadne žádnýho z manažerů, který nám za těžký prachy pošlou ti head hunteři, úžasnej terminus, kurva, ti pohovoří akorát tak o svejch bonusech a o tom jaký auto nutně potřebují, aby firmu dostatečně reprezentovali, hele, promiň, že tlačím, jsem taková, ale moc prosím, zvaž to, jasně Míšu uživíš, dokud na tebe neklekne ten Rakušák, ale o to nejde, peníze doma jsou a na dlouho, ale tady jde o Antona a tím pádem i o ty lidi.“

Matouš nechtěl opouštět software pro doktory, bylo mu tam dobře, tedy zatím, a takových peněz vydělával, jasně, nějaký drobný problémky, ale půl mega měsíčně, kde ti to dají, na druhou stranu chtěl pomoct a tak poprosil Tondu, jestli by neporadil nebo dokonce o něčem nevěděl a Tonda to zkusil. Znal spoustu lidí a firem, něco byly hodně chladné obchodní vztahy, někdy to bylo i o trošku lidském kontaktu, ale tohle byl obchod, tady o lidský přístup zase tak nejde, zkusil všechno, co ho napadlo, přesný železo se hodí leckde.

Proběhly kontakty, zkoušky, Matouš jezdil sem a tam a vyjednával, postupně se učil, co vlastně nabízí, co ty jejich dílničky umí a co umí výborně, netrvalo dlouho, pár týdnů, a byla první zkušební zakázka, několik velmi přesných součástek z oceli a drahých slitin, označené jako náhradní díly k traktorům a zemědělským strojům, odjely osobním autem přes východní slovenskou hranici, obratem přišlo vyhodnocení že dobře a že stokrát, to už přijel kamion, řidič měl u sebe hotovost, drobná komplikace a na co je v rodině přece Julie, že?

Objem se pomalu zvětšoval a Matouš hledal další klienty, věděl, že nemůže být závislý na jednom, byť v tuto chvíli docela slušném a tak Tonda tipoval, doporučoval a vůbec moc pomáhal a Matouš běhal, za naprostou spolehlivost a přímé spojení, které vynechávalo drahé zprostředkovatele, platili klienti velmi slušně, oceňovali schopnost takřka kusové výroby, s tím je sice hromada starostí, ale když se spočte dobře cena, proč ne.

Boje jasně neskončily, brzy přišlo udání, že to nejsou součástky do kombajnů, ale do kulometů, no možná byly, ale Julča opět zabojovala a druhá strana to postupně začala pouštět, velká dlouhodobá investice a pořád nic. A na Matouše v podstatě celá Míši rodina zatlačila, ať nechá software a jde dělat jen k Antonovi a on to po čase udělal, jednak software nestíhal, pak tam taky splnil, co mohl a především ten Rakušák, to drhlo, dnes ten Antonův cirkus řídil a Anton byl zase chlap v plné síle a staral se jen o svůj statek a o vnoučata.

Matouš měl dost nervy z té odpovědnosti, kterou pořád cítil, ségry mu jí opakovaně rozmlouvaly, ale on na to neměl náturu, aby si to nebral, velmi pozitivní efekt byl, že měl často co dělat s Tondou, i když práci už sháněl sám, ne že by o Tondovy klienty nestál, ten se dokonce i na jejich statku stavil a pak víckrát, pravda, Jitce se tam moc nelíbilo, ale Tonda si to místo zamiloval asi jako Matouš.

Tonda v Burgundsku 2012

Tonda v zelené plátěné bundě, džínách a kšiltovce, původně si natáhl kapuci, ale na nikom jí tam neviděl, tak si vzal kšiltovku, nenápadně především, a s ruksakem na zádech zkoumal okolí Chatel Censoir. Z ruksaku čouhal rybářský prut a složený podběrák a vůbec prostě rybář, turista co rybaří na řece Yonně a na kanálu, který jí zesplavnil, sedělo jich tady vlastně docela dost, takže proč ne. Štefan měl pravdu, kouzelné místo, ale Tonda řešil jen jeden technický problém, musí střelit z dálky a bude mít jen jednu ránu, nesmí se motat blízko, znají ho, to je chyba, takže rána z dálky, vždycky střílel dobře, ale tohle bude dálka docela velká, vybavil se na to, teď záleží na štěstí, bude potřeba najít místo, kde se dají chytat ryby, nebo to alespoň předstírat, odkud se dá vystřelit a potom zmizet, neviděl žádné, které splňovalo všechny tři podmínky.

Nepřemýšlel o tom, co udělá, pokud Ivan odjede zpět dříve, než se mu jeho plán podaří, prostě se připravil, věděl od Štefana, že si Ivan zamiloval zámeckou terasu nad údolím, kde tráví spoustu času, včera jej tam také zahlédl, ale nebylo to v situaci, kdy by mohl vystřelit, od té doby ho tam neviděl, dnes čeká od rána a už se šeří, konec, Tonda se sbalil a šel se projít do městečka, hledal všechna místa, odkud je vidět na zámeček, především na terasu, nebylo to lehké, z terasy zámečku bylo sice vidět celé údolí a tedy z celého údolí byla vidět ta terasa, jenže.

Objevil schodiště, které vedlo prakticky od říčního kanálu velice strmě nahoru ke kostelíku, který byl vedle zámečku, kostel byl v zoufalém stavu a právě probíhaly opravy, možná by Tonda trochu zaváhal, kdyby věděl, že opravu platí Ivan, jenže ten to nedělal kvůli kostelu, ale protože ho k tomu jemně, ale cílevědomě, dotlačila jeho žena Valerie. Schodiště bylo ukryté v divokém, nejspíš náletovém křoví, proto si ho dlouho nevšimnul, zjevně jej málokdo používal, z jednoho odpočívadla uviděl terasu zámku nečekaně blízko a na ní stojícího Ivana s cigaretou a telefonem v ruce, Tonda věděl, že nikdo nejde za ním a asi ani proti němu, naprosto klidně vytáhnul odstřelovačskou pušku, kterou mu odkázal Karel včetně několika dalších zbraní, složil jí, v pěti vteřinách, opřel jí o silnou větev jednoho z keřů podél schodů, věděl, že má jen jednu ránu. Podařila se!

Složil pušku, dal jí mezi rybářské náčiní a vyrazil nahoru, bylo to zdánlivě nelogické, ale kdyby ze zámku vyběhla ochranka hledat střelce, nebudou počítat s tím, že jím půjde naproti, nevyběhli.

Minul zámek a sešel na malé náměstíčko, hlavní náměstí tohoto kouzelného městečka, tam měl auto, třetí z aut, které na cestě z Čech použil, nic necítil, pracoval jako stroj, stanovil si úkol a ten splnil, v podstatě, zbývá se nenápadně vrátit, netušil, co bude dál, jistě, bude plnit své denní úkoly, starat se o děti a o firmu, jistě, ale jak bude žít? To bude muset nějak vyřešit, teď má ještě program na necelých 24 hodin, co pak?

Když se Tonda od Štefana Kislingera dozvěděl o jeho rozhovoru s Ivanem a dal si dohromady věci, které už sám stihl s Vladimírovou pomocí vyšetřit, byl si jist a pak zavolal Nikolaje a řekl mu, co zjistil a co chce udělat a požádal ho, aby mu v tom nebránili, nepožádal o dovolení, to ne, ale věděl, že není problém jeho plán překazit, Nikolaj mu ale nic nezakazoval, řekl, že je mu opravdu moc líto, co se stalo, že ho moc mrzí, že Jitku nedokázali ochránit a že nevidí důvod mu bránit v tom, co chce udělat. Nikolaj pak poslal zprávu Valerii, Ivanově třetí ženě, ne konkrétní, to ne, ale že Ivan dělá problémy a že na ní investoři spoléhají, tak nějak.

Když Tonda Ivana zasáhnul, do hlavy, velmi profesionálně, byl Ivan na terase sám, padnul naznak a svrhnul stolek s notebookem, papíry a pitím, rámus přilákal Valerii a jednoho ze dvou bodyguardů, Ivan to s ochranou nepřeháněl, zvláště tady ne, kde to byl, jak říkal, konec světa a nikdo ho tu neznal, nechával hlídat hlavně děti, děsila ho představa, že je někdo unese. Bodyguard hned pochopil, co se stalo, vyskočil a řítil se ven honit střelce, zarazil ho ale rázný povel od Valerie, která klečela vedle Ivanova těla, povel, který nečekal:

„Vrať se, firmu teď šéfuju já a já tě neplatím za to, abys honil nějaký grázly, hlídej děti a mě, Ivanovi tím nepomůžeš, zavolej záchranku a policii.“

Zlomil se jí hlas, přece jen, byla s ním tak dlouho a měli spolu tři děti, strážce něco vrčel, že jako ten lump není daleko, ale nikam neběžel.

Druhý den krátce po poledni přejel Tonda českou hranici, to už jel svým autem, řízeně nespěchal, nebyl důvod, aby ho někdo honil, nevedla k němu přece žádná stopa, neměl ani motiv, Jitka – to byla nehoda, přece, jasně, těch aut jezdilo ve smyčce deset, ale jinak náhoda. Nechtěl spěchem vzbudit pozornost, ještě včera v uličce vedle náměstíčka věděl o kavárničce, stavoval se tam každý den, lámaně si s majitelem povídal, dal si tam kafe a čokoládovou dobrotu, jejíž jméno nedovedl vyslovit, ale to nevadilo, slyšel sirény, ale v klidu pil kafe, necítil nic, jen chlad, večer ještě zůstal v hotelu, 50 kilometrů daleko, odtamtud jezdil na výlety, turista a rybář, odjede až ráno, žádný podezřelý spěch.

Cítil prázdno, jednal jako stroj, celou dobu od té nehody, automat, studený, efektivní, bez emocí, měl pocit, že je mu zima. Vzpomínal si, jak mu o tom říkal několikrát Karel, jak ve vypjatých situacích takhle upadal do stavu jakéhosi stroje, ne úplně racionální, dost intuitivní, jak mu to zachraňovalo v té šílené válce život, ale jak se cítil prázdný, jak mu bývalo někde vevnitř zima a hlavně potom jak byl smutný i když splnil, co chtěl či musel.

Už než odjel z domova hrozně si chtěl s někým promluvit, s někým mimo dětí i když i ty si byly asi jisté, nebo měly podezření, kam a proč asi tak táta jede, obzvláště Janička, jenže s těmi si povídat nemohl, ale teď, teď to byla životní nutnost, potřeboval někoho lidsky blízko, ano, není profesionál, chtělo by to Karla, jenže ten umřel, Matouše, ano Matouše! Ne že by mu to mohl říct, to se prostě nedozví nikdo, pár lidí to bude tušit, snad vědět, ale nemluví se o tom, ale u Matouše bylo teď tak lidsky teplo, vezme děti a pojede tam, Jitka tam jezdila nerada, vlastně tam s ním byla jen jednou, nevyšla chemie, místa, lidí, ale zajede tam, ale ne hned, to nejde.

Ale teď, teď prostě potřebuje s někým mluvit, s někým jako s Karlem, a teď hned, tak proboha kdo? Anička, jasně, prostě pojede se vyzpovídat Aničce, trošku vyzpovídat, zavolal jí, byla snad i ráda, že ho slyší, počká u sebe.

Počkala, chvíli ho k sobě jen tak tiskla, na to jaká už byla stařenka tak docela silně, pak si sedli vedle sebe na pohovku k malému stolečku a z Tondy vypadla neuvěřitelná věta:

„Víš, Aničko, já se musím jako vyzpovídat, já jsem udělal něco, co jsem nějak musel, ale Karlovi by se to asi nelíbilo.“

Anička mu položila svojí starou vrásčitou ruku na jeho, zřetelně mladší, ale přesto trochu se třesoucí, usmála se:

„Takže odhaduji, že jsi vzal spravedlnost do svých rukou, dobře, nejsem soudce, ale vím, že jinak by jí dosaženo nebylo, ne v tutý zemi, no a je na čase, abych ti něco vyprávěla, bude to o tom, jak jsme se s Karlem seznámili a co bylo pak a proč Karel pracoval, kde pracoval, přestože kdysi tak moc nesnášel tu jejich Čeku, tam někde u nich, takže poslouchej.“

Tonda poslouchal, něco z toho starého příběhu tušil, většinu ne, Anička mluvila pomalu a s přestávkami, občas se jí mluvilo těžko, když skončila, byli chvíli z ticha, Tonda cítil úlevu, nedovedl by říct proč, ale spadla z něj tíha, ne snad, že by si myslel, že udělal dobře, ale jak prý jednou řekl Karel:

„Až tam nahoře zaklepu na bránu, tak mi řeknou, jak to oni vidí, prostě počkám.“

Poděkoval Aničce a zvedl se k odchodu, unavená Anička zůstala sedět na sedačce a byla najednou jen takový věchýtek:

„Jsem nějaká unavená, nejraději bych se tady vyspala.“

„Nechceš odvézt domů? Rád tě odvezu.“

„Ne, to přejde, za chvilku se síly obnoví, jeď domů za dětmi, potřebují tě.“

Když byl Tonda ve dveřích, zazvonil Aničce mobil na pracovním stole, namáhavě se chtěla zvednout, ale Tonda jí ho rychle podal, zahlédnul jméno volajícího – Lenka. Zarazil se a tázavě, skoro vylekaně se podíval na Aničku, ta mu rukou pokynula, aby ještě neodcházel a promluvila bez úvodu do telefonu:

„Říkala jsem si, že máš moc práce, škoda, jednak bych tě byla ráda viděla, jako vždy, ale především sis před odletem mohla popovídat s Toníkem, zrovna ode mě odchází.“

Chvilku poslouchala:

„Dobře, tak za tři měsíce, udělej si na nás více času ….. to si pošleme …….. určitě budeme mít nějaké pacienty a děkuji za tu rezonanci a ta ostatní zařízení, co jsi vybrala, tady taky budou instalovaná ………… opatruje se, počkej, Toník něco chce, kdy prý odlétáš …… za tři hodiny ……….prosím tě, máš na něj počkat určitě v odletové hale, bude tam za hodinu, tvrdí, že to stihne …… už je pryč, Leni, moc na tebe myslím, holka zlatá.“

Stihnul to.

konec

P.S.

Dva nervózní až roztřesení lidé, hodně dospělí, vlastně spíš vyšší střední věk, zkušení profesionálové, se objali v odletové hale a pevně se k sobě tiskli, jakoby se báli, že se to už nebude opakovat, mnoho si toho neřekli, nebyl čas a nešlo jim to, toužili po životě spolu, ale doposud to oba považovali za nemožné a před lety dokonce za definitivně zkažené, teď se jim zdálo, že snad, možná. Netrpělivě a se strachem čekali na další Lenky cestu do Čech. Ani jeden ale neměl čas se myšlenkami na toho druhého moc zabývat, především Tonda, ten měl čtyři děti, i když David byl dospělý a samostatný a Janička už spíš pomáhala, ale zase si oba občas potřebovali povídat, Janička teď víc, ale především už před tím měl dost práce, ale teď mu spadla na hlavu starost o celé Ivanovo podnikatelské impérium, Valerie na něj hodně naléhala a Nikolaj mu naznačil, že by to měl brát jako povinnost, zatracenej chlap, ještě že Valerie byla chytrá a leccos zvládala sama.