Zajímavá krajina v okolí vietnamského městečka Dong Van láká k procestování na motorce

Zajímavá krajina v okolí vietnamského městečka Dong Van láká k procestování na motorce

Provincie Ha Giang na severu Vietnamu je proslulá zajímavou krajinou posetou krasovými kopci. Nedaleko vietnamských hranic s Čínou stojí malé městečko Dong Van, které je skvělou základnou pro výlety po okolí.

Jelikož zde ale veřejné dopravní spojení s okolními vesnicemi dosti zaostává, je nejlepším způsobem, jak se dostat na nedaleká zajímavá místa, vypůjčená motorka.

Odlehlý Dong Van dosud nezasáhl masový turismus

Oblast Dong Vanu je dosti odlehlá, a proto se sem zatím vydávají jen opravdoví nadšenci. Najdou zde dechberoucí krajinu krasové oblasti Dong Van Karts Global Geopark, která je zapsaná na seznamu UNESCO a přátelské, turismem ještě nezkažené příslušníky zdejších horských etnik, kteří vás rádi a nezištně pozvou k sobě domů třeba na čaj.

Jedno takové pozvání jsem přijala od mladého hmongského párečku, na který jsem narazila během procházky kolem Dong Vanu. Byli tak pohostinní, že jsem se v pravé poledne po asi šestém panáku rýžového vína posunky raději rozloučila a v podnapilém stavu s přiblblým úsměvem na tváři pokračovala ve své objevné cestě po okolí.

Hlavním důvodem, proč jsem se do Dong Vanu vydala, byla ale zdejší krajina, kterou jsem si chtěla projet na motorce, protože jsem věděla, že nějakým místním autobusem se třeba na nejseverněji položené vietnamské místo nedostanu. Musím podotknout, že předtím jsem na motorce nikdy neseděla, ale protože ve Vietnamu na skútru jezdí každý včetně dětí, rozhodla jsem se, že se to zde naučím. Když můžou všichni Vietnamci, proč ne já?! Ostatně na tom prý nic není. Teorii ježdění na skútru jsem měla zvládnutou prostřednictvím instruktážních videí na youtube. Chyběla již jen ta praktická část.

Dong Vanské cesty nejsou vhodné pro začátečníky

Malovala jsem si to pěkně. Jenže realita pak byla jiná. V Dong Vanu totiž motorky půjčují, jenže jen poloautomatické. Zdejší terén totiž není pro automatické skútry vhodný.

Jednu poloautomatickou motorku k půjčení měl i strýc majitele hotelu, ve kterém jsem bydlela. Když pak ale majitel motorky viděl, jak se zkouším na poloautomatickém stroji poprvé rozjet, zarazil mě s tím, že raději to necháme na další den. Ještě ten večer ke mně přišel majitel hotelu, kterého jeho strýc zřejmě informoval o mých řidičských “zkušenostech”, a nabídl mi na další den motovýlet po okolí s domluveným řidičem.

Na nabídku jsem nakonec kývla a s odstupem času musím uznat, že to bylo skvělé rozhodnutí. Kdybych totiž trvala na tom, že se na motorce naučím jezdit právě v Dong Vanu, taky bych taky mohla dopadnout jako Američan, kterého jsem potkala sedícího na terase svého homestaye. Tomu to v jedné zatáčce na štěrku podklouzlo a pěkně se vysekal. Měl štěstí. Odnesl to jen podvrtnutý kotník.

Na motorce s jednookým řidičem

Následujícího rána mě před hotelem čekal postarší zavalitý řidič staré motorky s tlustými dioptrickými brýlemi a jedním okem napuchlým tak, že přes něj málem neviděl. Nevím, jestli to byla nějaká alergická reakce, následek rvačky v hospodě a nebo mu jeho stará preventivně dala pěstí do oka. Každopádně tento “jednooký” řidič mě měl provést po zajímavých místech dongvanského příhraničí.

Anglicky uměl jen velmi málo a tak se veškerá naše konverzace omezila na příkazy typu “Stop!”, “Go!”,“O.K.” nebo “I wait here”. Naštěstí majitel hotelu, který podobné výlety pro turisty organizuje, mi řekl, jak bude výlet probíhat a že můžu řidiči kdykoliv říct o zastavení a i řidič měl své instrukce.

Počasí jsem si nemohla přát lepší. Ranní mlha se během jízdy k 25 km vzdálenému nejsevernějšímu bodu Vietnamu naštěstí rozešla. Po cestě jsme projížděli serpentinami klikatícími se nádhernými sceneriemi krasové oblasti Dong Van Karst Global Geoparku. Řidič mi několikrát zastavil na focení. Po cestě nebyly téměř žádné směrovky a cesta občas nebyla v nejlepším stavu. Když jsem viděla, jak pomalu a opatrně řidič sjíždí silnici a řadí, byla jsem ráda, že mi nakonec tu motorku nepůjčili. Sem by se na vlastní pěst měli vydávat na motorce jen ti, co už nějakou tu zkušenost s poloautomatikou mají.

Lung Cu a palác opiového krále

Prvním cílem poznávací projižďky byla hraniční obec Lung Cu nad níž na kuželovitém pahorku stojí 33 metrů vysoká vlajková věž nesoucí stejné jméno. Věž Lung Cu byla postavena v roce 2010 a označuje nejsevernější místo Vietnamu. Na stožáru věže vlaje obrovská vietnamská vlajka. Zaplatila jsem vstupné a vystoupala po téměř tří stech schodech na věž. Z jejího vrcholu se mi nabídly opravdu zajímavé výhledy na okolní kopce a dvě jezera s vesnicemi pod věží. I když věž stojí prakticky na hranici, žádná fyzická hranice zde není. Obyvatelé vesnice na vietnamské straně tak chodí na čaj k čínským sousedům a naopak.

Dalším bodem na programu motovýletu byla zastávka v údolí Sa Phin, kde stojí palác hmongského krále Vuonga. V 19.století, kdy severní Vietnam spadal pod francouzskou kolonii, se etnika v provincii Ha Giang živila výrobou opia. Hmongský obchodník Vuong Chinh Duc se stal díky prodeji opia do sousední Číny bohatým mužem ovládajícím okolní oblasti a nechal si postavit palác, který ctí principy feng shui. Dědicové rodiny vlastnili tento dům, který je dnes národní památkou, až do roku 2004, kdy jej věnovali místní komunitě. Kolem přístupové cesty dnes stojí stánky s lokálním občerstvením a za poplatek si lze skromně vybavený palác opiového krále prohlédnout.

Ma Pi Leng Pass je oblíbenou zastávkou etnik

Po prohlídce paláce jsme zamířili zpět do Dong Vanu na oběd. A poté se vydali na druhou stranu směrem na vesnici Meo Vac. Cílem ale nebyla vesnice známá svými nedělními trhy, kde se setkávají zdejší etnika, ale horský průsmyk Ma Pi Leng Pass. Ten je od Dong Vanu vzdálený asi 20 km. Ma Pi Leng Pass je označovaný za “krále vietnamských průsmyků” nejen kvůli obtížnosti terénu, ve kterém byla silnice postavena, ale i kvůli nádherným panoramatům, která se během jízdy po silnici nabízejí. Na stavbě silnice vedoucí kolem srázu do údolí pracovaly v 60. letech minulého století deseti tisíce dělníků. První cestu zde však již předtím budovali příslušníci zdejších horských etnik.

Již cesta na vyhlídku, která dnes stojí na vrcholu průsmyku Ma Pi Leng Pass, nabízí velmi zajímavé pohledy. Když ale můj “jednooký” řidič zastavil na parkovišti u vyhlídky, zatajil se mi dech. Okolní hory strmě padají do údolí, kterým teče řeka Nho Que.

Toto místo s nádhernými panoramaty je oblíbeným dostaveníčkem zdejší mládeže. Na vyhlídkových terasách postávalo několik mladých dívek v barevných etnických oděvech a mobilem na selfie tyči v ruce. I ony se sem z okolních vesnic dostaly na motorce.

Po hodince strávené obdivováním průsmyku jsme se vrátili nazpět do Dong Vanu. Výlet to byl velmi zajímavý, i když jsem byla odkázána na služby řidiče. Na skútru jsem se nakonec naučila jezdit o dva týdny později na ostrově Cat Ba.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zkušenosti čtenářů

Libor

Já jsem si v Dong Vanu loni v říjnu půjčil skútr automat (v hostelu u tržnice). Na okolí Dong Vanu je OK, ale je fakt, že většina lidí tam jezdí na vícedenní okruh z města Ha Giang a na něj je lepší poloautomat. Na učení se na skútru okolí Dong Vanu není opravdu vhodné (Cat Ba je ideální) a cestu z Ha Giang, která je mnohem náročnější a s větším provozem než okolí Dong Vanu, bych doporučil jedině zkušeným (tím spíš že se jezdí většinou ve dvou a s batohem, byť část věcí se dá nechat v Ha Giang). Já jsem jel do Dong Vanu busem kvůli předpovědi deštivějšího počasí.
Jinak naučit se jezdit s poloautomatem je snadné a v Laosu, kde je automat mnohem dražší, jsem zjistil, že je to i mnohem příjemnější (motorky – měl jsem Hondu i Suzuki – jsou lehčí, mají lepší jízdní vlastnosti, menší hluk).

Bear

Jeli jsme s kámošem takový větší, 6-ti denní okruh z Ha Giang – Tam Son – Pho Bang – Dong Van – Lung Cu – Meo Vac a zpět do Ha Giang. Tento okruh velice doporučuji, jedna z nejúžasnějších cest přes nádhernou krajinu. Měli jsme každý svůj poloautomat a přestože jsem měl poloautomat osedlán poprvé, nebylo nic složitého se naučit s tím jezdit…takže kdo jezdit alespoň na skůtru umí, tak bez obav. Jinak myslím, že automat se do těch míst ani nehodí, převodovka by asi dostávala hodně zabrat 🙂
P.S. Chytnul nás i jednou pořádný slejvák, jeli jsme asi 2 hodiny v dešti, než jsme to vzdali a šli se schovat – ale i to se dalo, zima nebyla 🙂

Libor
Bear:

To jste jeli standardní okruh, který jste si protáhli na 6 dní. Jinak to ani projet nejde, jen jdou přidat nějaké kratší odbočky. Spěchající to projedou za 3 dny a mluvil jsem i s lidmi, kteří to projeli za 2 dny bez odboček (tedy i bez Lung Cu). Ale seděli od rána do večera oba dny na motorce s kratšími zastávkami.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: