„Začal jsem s tenisem už někdy v osmi letech,“ svěřuje se věčně usměvavý optimista. „V zimě se samozřejmě nehrávalo, nebyly haly jako dnes, to jsme se pěkně zakuklili, aby nás nikdo nepoznal a naběhali jsme týdně stovky kilometrů,“ přibližuje recept na sportovní dlouhověkost.
Když začínal s raketou a míčky, ještě nezačala druhá světová válka, což je při pohledu do historie téměř k nevíře.
„Měl jsem samozřejme pauzu, po válce jsem studoval vysokou školu, ale jak jsem se usadil ve Zlíně pracovně coby projektant, už jsem zase začal s kamarády vyhledávat antukové kurty. Dlouhé roky jsem hrával v Otrokovicích, pak taky v Malenovicích, no a nepřestal jsem dodnes,“ směje se absolutně nezdolný sportovec.
Není to ani trochu fráze, ale jeho věk by mu při pohledu na jeho pohyb a chuť do hry nehádal opravdu vůbec nikdo. Snad jen ti, kteří ho dobře znají. Jako třeba dcera Michaela, sama rovněž rekreační tenistka.
„Náš táta by prostě bez pohybu nemohl být, je pořád aktivní a sport, to je jeho. Ale ne někde u obrazovky, přímo na kurtu, což je obdivuhodné,“ sklání se před otcovou vitalitou a neutuchající aktivitou.
Panu Jaromírovi bude příští rok neuvěřitelných devadesát!!!
„No, člověk už se zlepšovat asi nemůže, ale pořád to jde, s kamarády, kteří jsou o dost mladší, se tenisem báječně bavíme, tak snad to ještě nějaký čas vydrží,“ dodává u sítě.
Tento chlapík by asi v republice ve své věkové kategorii těžko hledal soupeře. Krystalický důkaz, že muži, zvláště s láskou k pohybu a tenisovým míčkům nestárnou a zestárnout nikdy nemohou.
