Hlavenková se dlouho zdráhala zpívat, a to přesto, že mnohé její skladby i na sólových albech měly vlastně písňovou strukturu. Že písničky psát umí, ostatně osvědčila nejen v Baromantice, ale třeba i v projektech pro děti. Nicméně až nyní je zcela zjevné, že velký podíl na náladě i formě písní Baromantiky byl právě její. A ze způsobu jejího zpěvu naopak cítíme, že od Lenky Dusilové nenásilně leccos odposlouchala. Což neznamená nějaké kopírování, prostě jen přirozené nasátí přístupu k písňovému materiálu.
Červenou nití alba Sně jsou zhudebněné básně Bohuslava Reynka a Petra Borkovce, nechybějí ale ani zpěvaččiny vlastní texty nebo příspěvek další „parťačky“ Doroty Barové. Tu a tam ostatně bývalo víceméně improvizované trio Hlavenková–Barová– Dusilová k vidění i naživo a je škoda, že tyto okamžiky posvěcené kooperace tří mimořádně talentovaných žen nejsou zachyceny na žádné nahrávce.
Jestliže byla řeč o návaznosti na Baromantiku, byla myšlena v rovině strukturální, harmonické, melodické, snad i po stránce podobné atmosféry, nikoli však ve smyslu instrumentace. Ta je u sólové Hlavenkové výrazně křehčí. Základem je většinou křišťálově znějící klavír, který v zajímavém zvukovém kontrapunktu dokreslují „žbrblavé“ syntezátory. A pak nástroje hlavního spolupracovníka na tomto projektu Oskara Töröka, fenomenálního nadžánrového trumpetisty a v tomto případě i hráče na další nástroje včetně bicích. Kytarou pak své manželce velmi účelně na několika místech přispěl Patrick Karpentski.
Album Sně rozhodně nepřináší žádné prvoplánové popové či folkové písničky. Přestože zvláště Reynkovy verše jsou vlastně podobně průzračné jako zvuk Hlavenkové klavíru, nejrůznější melodické zákruty, harmonické odbočky, dynamický vývoj jednotlivých skladeb i alba jako celku vystačí na dlouhodobý a velice příjemný posluchačský „průzkum“.
Beata Hlavenková je jaksi podvědomě řazena k jazzu, přestože s každým dalším albem, ať už sólovým, nebo projektem, na němž spolupracuje, dokládá, že je jí jakákoli škatulka těsná. Její album je definitivním krokem k nadžánrovému a nadčasovému „písničkářství“. A sledovat její další vývoj bude nesmírným potěšením.
