Je to neuvěřitelné a málokteré inscenaci se tohle podaří – Rychlé šípy slaví 500. reprízu. Premiéra se konala před 19 lety! Jaká je tvá nejstarší vzpomínka na "Šípy"?

Jednoznačně je to okamžik, kdy mě Robert Bellan oslovil s nabídkou na Jindru Hojera. Bylo to před popelnicemi divadla a znělo to jako nápad na dobrou legraci, která nebude mít                              dlouhého trvání.

Samozřejmě mě zajímají i vtipné historky ze zákulisí. Máš nějakou?

Většina těch historek ze zákulisí je v podstatě nezveřejnitelná. I když se s chlapci snažíme, ze všech sil, být jako Rychlé šípy, ne vždy se nám to úplně podaří. Mám jednu úsměvnou vzpomínku na zájezd do Rakovníku, po kterém náš tehdejší řidič autobusu dal výpověď, protože zjistil, že tohle opravdu nemá zapotřebí. Kombinace nekonečné noční cesty a dvě bedny šampaňského udělaly z návratu do Uherského Hradiště večírek, na který do smrti nezapomenu. Nezapomenutelná jsou i některá naše vystoupení v ne úplně standardních prostorech a podmínkách. Občas si nás někdo pozve, abychom zahráli ukázku z našeho představení. A tak se nám stalo, že jsme se těsně před půlnocí ocitli na jedné hradišťské diskotéce!!! Převlékli jsme se v kumbálku 2x2 metry a s úderem půlnoci nás DJ slavnostně vypustil na parket. Přicházeli jsme s písní na rtech: "Volají nás lesy vody…" a v té chvíli si návštěvníci toho podniku asi řekli, že už by měli přestat pít. To byla tak paradoxní situace, že ještě dnes mám problém uvěřit tomu, že se to doopravdy stalo.

Asi to nebude jednoduché, ale jaký moment, za tu dobu, co Rychlé šípy hraješ, je pro tebe ten NEJ? Třeba nejhorší, nejlepší a nejtrapnější?

Nejlepší: První setkání se skutečným Jindrou Hojerem. Nejtrapnější: Když jsem si za pařízek vybral jednu dámu ve starších letech a posléze jsem zjistil, že je to pán. Nejhorší: Když jsem zjistil, že se nevlezeme do bedny, která znázorňuje v našem představení půdu. Ten prostor se, během let, neuvěřitelně zmenšil a prý za to můžu já (směje se).

S Rychlými šípy jsi procestoval republiku. Pro jaké publikum nejradši hraješ?

Velmi záhy jsme zjistili, že nemusíme mít žádný strach a že představení funguje nezávisle na tom, jak daleko od Uherského Hradiště se nacházíme. Dodnes přemýšlím, čemu se ti lidi tak smějí. Ale asi jsme fakt vtipní!!? Diváci se řehtají, my se taky občas řehtáme a je nám všem moc dobře.  A když se nám na začátku představení třeba trochu nechce, tak s prvním smíchem jako by nás polili živou vodou, naštěstí pro nás ten první smích přichází hned v prvních sekundách.

Hrát 19 let jednu roli, to už je, předpokládám, naprostá rutina. Dokážeš si Rychlé šípy pořád užívat?

Užívám? Užívám!  Ale už nejsme žádní mladíci, takže nás občas něco bolí, no a pak to bolí. Třeba nedávno jsme řešili, komu bude Rychlonožka stát na ramenou. Je nás pět, na držení Rychlonožky jsou potřeba dva a čtyři z nás trápily bolesti zad, to prostě nevycházelo. Dokonce hrozilo, že si budeme muset půjčit někoho z Bratrstva kočičí pracky. Takže ano, užívám, i když to občas to není poznat.

Co sis myslel, když se Rychlé šípy teprve začínaly hrát? Napadlo tě někdy, že vydrží v repertoáru bezmála dvacet let a co na to říkáš?

Rychlé byly původně určeny pro Malou scénu Slováckého divadla, která tehdy fungovala jako místo, kde si kdokoli ze souboru může vyzkoušet v podstatě cokoliv, co ho napadne. Byla to taková volnočasová aktivita mimo dramaturgický plán divadla. A přesně v tomto režimu vznikly i Rychlé šípy. Minimální náklady, zkoušky ve volném čase, velmi uvolněná atmosféra a ano i víc než pár litrů burčáku. Z tohoto pohledu je jasné, že nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, jak se to zvrhne. Ale, díky bohu že se tak stalo (úsměv). Na začátku jsme si z legrace říkali, že bychom jednou mohli zahrát Šípy s nalepenými vousy a s holemi v rukou. Myslím, že jsme to v rámci nějaké jubilejní reprízy dokonce i realizovali no a vidíte, ještě pár let a nebudeme to muset hrát.

Jak si představuješ budoucnost této inscenace?

Mým velkým snem je vyrazit s Rychlými šípy na nějaký velký zahraniční zájezd. Ideálně do Ameriky nebo do Austrálie. Anebo do Číny, kdybychom Bublinu vyměnili za pandu, tak by nás třeba chtěli (směje se). Myslím, že to není úplná utopie, jen to chce najít správného člověka, nějakého milovníka Slováckého divadla a Rychlých šípů, kterému na nějaké té koruně nesejde. Jestli někoho takového znáte, tak vás moc prosím, nějak to zařiďte, děkuji.

Děkuji za rozhovor a přeji Rychlým šípům minimálně dalších 500 repríz!

Blanka Šmejdovcová