Disidenti podle Kunderové jejího manžela nenáviděli, protože se už před revolucí obávali toho, aby se Kundera nepostavil do čela politické opozice. „Vybrali jako vůdce protikomunistické opozice (pozdějšího prezidenta Václava) Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice.Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho,“ řekla.
Pro časopis Host se vyjádřila, že se jí po rodné zemi stýská. „V Paříži se už nedá normálně žít. Jednak kvůli turistům, kteří zničí všechno, ale zhoršují se i služby, veřejná doprava, bezpečnost, všude je špína, nedá se dýchat kvůli smogu. A k tomu neustálé stávky, demonstrace, žluté vesty. Všechno se rozpadá a nic už pořádně nefunguje,“ řekla Kunderová.
Dokázala by si podle svých slov představit, že by v roce 1975 z Československa neodjeli. „Milan by nejspíš nenapsal některé knihy, ale upřímně řečeno: no a? Prožili bychom prostě jiný život,“ tvrdí.
Kunderová také označila za další z důvodů setrvání ve Francii novináře. Uvedla, že nemožnost návratu do Česka si poprvé uvědomila poté, co v roce 2008 vyšel v týdeníku Respekt článek o údajném Kunderově udavačství v 50. letech.
Zároveň se však zrodila touha být doma, řekla. „Připadám si jako otrok na plantáži, který se v noci ve snech vrací do své země,“ podotkla. Připomněla také verše Viktora Dyka o vlasti, kde říká: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Respekt: Kunderovi se neomluvíme, zákony jsme neporušili |
Nic není jen černé, nebo bílé
Uvedla, že jejího manžela i ji samotnou zdravotně zničil článek v Respektu, který spekuloval o tom, že Kundera spolupracoval s StB. „A nikdo se mu dosud neomluvil!“ posteskla si. V textu tehdy historik Adam Hradilek upozornil na archivní dokument, který naznačoval, že Kundera v roce 1950 udal západního agenta Miroslava Dvořáčka. Kdo ho doopravdy udal, však české instituce dodnes jednoznačně nerozřešily.
Kundera se proti vznesenému podezření důrazně ohradil, a dokonce uvažoval o žalobě na Respekt. Jedenáct světově známých spisovatelů, mezi nimi čtyři laureáti Nobelovy ceny za literaturu, ve společném prohlášení kauzu odsoudili jako „očerňovací kampaň“.
Spisovatelova manželka také v rozhovoru vysvětlila, proč se vyhýbala českým emigrantům. Stále si jen stěžovali a pořád nadávali na komunisty. Připomněla, že byl její otec pět let bez soudu vězněn, a tak rozhodně nemá důvod bývalý režim hájit. „Ale ta hrůza skončila někdy kolem roku 1963, po kafkovské konferenci. To, co bylo potom, byl jiný komunismus, který dělali jiní lidé. Já dokonce ani na ty Rusy nemůžu nadávat, tak jako to děláte vy. Ano, přijely tanky, mne vyhodili z rozhlasu a z televize a zničili nám normální život, ale to neznamená, že je budu všechny nadosmrti nenávidět,“ podotkla.
Kunderovi je devadesát. Přání odmítá, české občanství může mít obratem |
Přidala k tomu vzpomínku na 21. srpen 1968. „Pamatuji si, jak jdu Bartolomějskou ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků, mladý kluk, chytí a zatáhne do domu. Já si říkám, skončím někde zabitá v průjezdu, ale ten kluk mi vrazil do ruky horu letáků. Tam čtu v azbuce něco jako: ‚My nevíme, kde jsme, my jsme si mysleli, že jedeme do Německa, my jsme tohle nechtěli.‘ Ten kluk riskoval život! Kdyby si toho všimli, tak by ho namístě zastřelili. Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se ti přihodí něco takového, tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílé,“ vyprávěla Kunderová.
Nenavázat na pražské jaro byla chyba, míní Kunderová
Největší chybou po sametové revoluci bylo podle Kunderové to, že disidenti chtěli vymazat celou dobu komunismu, že se nenavázalo na pražské jaro ze 60. let. „Dopustili jste, aby šedesátá léta takto amputovali z dějin a zničili,“ řekla.
Natáčí se portrét spisovatele Milana Kundery, ale zatím bez Kundery |
„Z pohledu disidentů to bylo asi logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by možná nevypadali jako takoví hrdinové a bojovníci, ale tu zemi to poškodilo,“ uvedla. Lidé v tehdejším Československu si podle ní nechali namluvit, že komunismus trval 50 let. „Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ doplnila.
První návrat do Československa v roce 1990 vyvolal u Věry Kunderové smíšené pocity. Nezvykle na ni působili lidé žebrající na ulici a přítomná angličtina. „Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možné ani při ruské okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašné odcizení,“ řekla.
Báli jsme se vydávat knihy česky
Poslední čtyři romány Kundera napsal ve francouzštině, české vydání čtvrtého z nich Slavnost bezvýznamnosti se podle Kunderové dlouho odkládalo, protože zvažovali, že Kundera ho přeloží sám.
„Ale teď už to nejde, tak to bude aspoň kontrolovat. Pokud to dopadne dobře, tak by další měla být Nevědomost,“ řekla. Hned v 90. letech nové Kunderovy romány nevycházely v češtině kvůli obavě z toho, že politická témata pro čtenáře v Česku zastíní to, co je v nich podstatného. „Jako tehdy v osmdesátých letech, když Češi rozdupali Nesnesitelnou lehkost bytí. Ale teď už vyrostly nové generace a ty to snad budou číst úplně jinak,“ dodala Kunderová.
Věra a Milan Kunderovi dlouhá léta žijí v Paříži, kde se rozhodli zůstat v 70. letech. Kundera tehdy dostal pozvání vyučovat na univerzitě. Spisovatel rozhovory neposkytuje. Po listopadu 1989 několikrát navštívil Československo i Českou republiku, v roce 1995 mu prezident Havel udělil medaili Za zásluhy. Přebírala ji tehdy Věra Kunderová.
Milan Kundera Dnes devadesátiletý český spisovatel pochází z Brna. Z jeho deseti románů dosud čtyři v domácím českém vydání nevyšly. Od konce 80. let odmítá poskytovat rozhovory. Nejednoznačný Kunderův osud i jeho dílo probouzí vášně. Někdy je veleben, jindy kritizován či přímo ignorován. Známá je jeho polemika o okupaci s Václavem Havlem v roce 1968. V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl. V roce 1974 odjel do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání knihy "stesku po Čechách", románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák "prezidentem zapomnění" a zpěvák Karel Gott "idiotem hudby", byl zbaven československého občanství. Francouzské získal o dva roky později. Teprve v roce 2006 se čeští čtenáři dočkali prvního oficiálního vydání Kunderovy knihy Nesnesitelná lehkost bytí; předtím Kunderova kniha vyšla jen v exilu. Česky vyšly i některé Kunderovy eseje. Je nositelem řady ocenění. Po listopadu 1989 několikrát navštívil Československo i Česko, stále však žije s manželkou Věrou v Paříži.    |
