Přestože se Hitler nedomníval, že by ženy na vyšších důstojnických a velitelských postech byly k něčemu dobré, neznevažoval ženské pokolení jako takové. Koncentrační tábory byly plné žen, ať už v řadách dozorkyň, zdravotních sester, nebo asistentek. I z mnoha těchto dam se později vyklubaly vražedkyně, které v pracovním dni vyťukávaly za klávesnicí, ve svém volnu inkoustem zašpiněné prsty dozdobily krví nevinných obětí.
Známou sekretářkou s vražednou zálibou byla Lisolotte Meirer. Pracovala pro důstojníka SS a když neměla směnu, vyjížděla s ním na lov. Meirer si zamilovala zbraně a společně s loveckým parťákem ohrožovali místní lesy a soutěžili o co největší počet úlovků. Kořistí nebyla zvěř, ale prchající Židé. Lítost nad lidským životem projevila jen v okamžiku, kdy z toho něco měla. Ze seznamu odsouzených k smrti například vyškrtla kadeřnici židovského původu, protože nikdo jiný nedokázal s jejími vlasy takové divy.
Další lovkyní trofejí se stala manželka velitele lágru Lisel Willhaus, která nevyrážela do lesů, svou zálibu páchala v táboře Janowska. Z balkonu svého domu střílela na nic netušící Židy a nechala je umírat v kalužích krve.
Některé zdravotní sestry neměly za úkol léčit zraněné a nemocné. Pauline Kneissler byla pověřena kontrolou ústavů pro mentálně choré a výběrem choromyslných pacientů, kteří se neslučovali s novým režimem. Vybraní pacienti byli převezeni na zámek Grafeneck a zplynováni.
Nejhorší z žen, které nevykonávaly činnost dozorkyně v táboře, byla sekretářka Johanna Altvater. Ta se přímo účastnila masakru na Ukrajině. Vlastníma rukama zabila neupřesněný počet malých dětí z místního ghetta. Po válce se objevila u soudu, ale kvůli nejednotným výpovědím svědků nebyla za své činy nikdy odsouzena. ,,Byla jsem jen obyčejná sekretářka," řekla otcům a matkám, které připravila o potomky.