„Všichni naši přátelé i protivníci by měli vědět, že jsme nepřítele v této bezpečnostní válce potlačili,“ prohlásil v úterý nejvyšší vůdce země ajatolláh Alí Chámeneí. Podobně se vyjádřil i prezident Hasan Rouhání – i on veřejně označil revoltu za dílo vnějších nepřátel íránské teokracie a bagatelizoval sociálně-ekonomický základ protestu.
K bilanci násilí, které vypuklo minulý týden v pátek a rozšířilo se do desítek měst, patří sto až dvě stě mrtvých, stovky vypálených poboček bank, státních úřadů i soukromých živností. Bezpečnostní aparát podle všeho vzedmutí protirežimních vášní opět tvrdě potlačil. Prokazatelných informací přitom moc není – íránský režim totiž prakticky zastavil provoz internetu, takže se ze země téměř žádné důkazy nedostávaly.
‚Benzin přece patří lidu‘
Roznětkou nepokojů bylo náhlé a předem neavizované zdražení benzinu. I po tomto kroku stojí litr nanejvýš několik korun – cena se liší podle vyčerpání levnějšího měsíčního limitu, po němž mohou následovat už dražší nákupy, přičemž existují i různé skupiny vozidel s odlišnými kvótami a cenami. Íránští motoristé každopádně mají jedny z nejlevnějších pohonných hmot na světě. Jenže daleko důležitější než finanční hodnota benzinu je psychologický a sociální rozměr celé věci.
Íránem po zdražení benzinu zmítají protesty. Sabotáže a žhářství páchají chuligáni, reagoval Chameneí |
Po celé 20. století v rozvojových zemích produkujících ropu postupně doutnala nespokojenost s faktem, že těžbu měly zpravidla v rukou bohaté západní společnosti, které většinu zisků odčerpávaly do koloniálních metropolí. V Íránu byla tato frustrace mj. základem programu oblíbeného premiéra Mohammada Mosaddeka, který se na počátku 50. let rozhodl zestátnit tamní ropný sektor a vystrnadit z něj Brity. Jenže tak učinil v době vrcholící studené války, a tak kromě ztráty příjmů hrozil příklon prozápadního Íránu k sovětské náruči. Britské a americké tajné služby proto Mosaddeka společnými silami svrhly a jeho osud v očích Íránců dodnes zůstává jedním z nejzásadnějších důkazů pokrytectví západních kazatelů svobody a demokracie.
I nynější teokracie, postavená zase na svržení prozápadního šáha Mohammada Rezy Pahlavího v revolučním roce 1979, do značné míry navazuje na Mosaddekův odkaz – ropné bohatství patří Íráncům, a nikoli silám „globální arogance“. V každodenním životě si řadoví Íránci toto poselství přeložili do představy, že mají nárok na neomezené množství velmi laciného benzinu.
Jenže to, co v každém městě umožňuje fungování nekonečných kolon taxíků coby součásti veřejné dopravy a slouží i jako druhý až třetí příjem chudších rodin, stále více v podobě dotací zatěžovalo státní rozpočet – zvláště v posledním roce, kdy se Spojené státy opět snaží odstřihnout Írán od světové ekonomiky. Zdražení také liberální prezident Rouhání zdůvodnil tím, že peníze ušetřené na plošných dotacích poslouží přímo těm nejchudším.
Jak pracovat s frustrovanými
Úsporné opatření však sklidilo kritiku zleva i zprava, a nadto vyvolalo zmíněné nepokoje. Daleko silnější protesty zažil Írán v létě 2009. Jenže zatímco tehdejší tzv. zelené hnutí se neslo především v duchu volání po větších politických a občanských svobodách, nynější požadavky byly spíš materiální. Před deseti lety se v bohatších čtvrtích Teheránu bouřili studenti, zelenými pentlemi byla ověšená dražší auta, mnozí nadávali na rozhazování ropného bohatství ve formě dotací chudým – a chudší čtvrti metropole naopak stály za tehdejším konzervativním prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem.
Při íránských protestech kvůli zdražení benzinu bylo zabito 106 lidí, tvrdí Amnesty International |
V uplynulých dnech byl víceméně klid v bohatších oblastech, kde desetníkové zdražení benzinu nehraje zásadní roli, a nepokoje hlásily chudší komunity – tedy populace, která je z podstaty mocenskou oporou každého revolučního režimu. Tím řada analytiků vysvětluje, proč tentokrát represivní aparát zasáhl tak razantně: establishment neohrožovaly „zpovykané“ elity, ale ti Íránci, na které se mohl v uplynulých čtyřiceti letech nakonec vždy spolehnout.
Nelze samozřejmě pominout ani otázku, nakolik byly nepokoje podněcované zvnějšku, jak tvrdí špičky íránského režimu. Vždyť už např. dokument z roku 2007 zveřejněný platformou Wikileaks cituje tehdejšího ředitele Mosadu Meira Dagana, který hovořil o utlačovaných menšinách, ale i sociálních skupinách, které mohou v Íránu vyvolávat nepokoje, a tudíž stojí za tajnou podporu Izraele či USA. „Ekonomika trpí, což vede k vážné krizi íránského vedení,“ prohlásil Dagan.
Realita ale asi bude střídmější, než si představují mocenské špičky v Jeruzalémě, Washingtonu i v Teheránu. Zdá se, že ke zděšení íránského vedení tentokrát spontánně zvedly hlavu statisíce frustrovaných Íránců – což ale vůbec neznamená, že to zároveň nevyhovuje vládám, které léta marně doufají ve svržení íránského režimu.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha
