napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Anička sama a útok na ní 2008 (2. část)

Daleko od  Seyschel,  v Čechách, David seběhnul před dům, kde vzápětí zastavilo Vladimírovo auto, podali si ruce a vyrazili do centra, po chvilce se Vladimír ozval:

„Jen otázka, nevadilo by ti, abys vyjednával? Mluvíš racionálně a taky přece jen výborně česky, jestli nechceš, nevadí, udělal jsi už toho dost.“

David se na vteřinu zamyslel:

„No, dobře, udělám to, cílem je, aby potvrdil naši teorii a jel s námi ověřit ty podpisy, jak to právně sedí a jak je to připravené to ale vůbec nevím.“

„Ano, výborně, tak je to, tu právní podstatu dávali dohromady hodně dobří právníci, to neřeš, tady v těch deskách jsou listiny, můžeš mu je ukázat, budu tam, kdyby bylo potřeba, budu tu akci fakticky řídit, ale ty vyjednávej, on se bude bránit podepsat faktické doznání, že falešně ověřil podpis, ale to je pro nás jen jistota, pokud to proběhne dobře, můžeme mu to pak i vrátit, o něj nejde, jeho nepotrestáme, on se trestá sám.“

Davidovi se vyrojila v hlavě spousta otázek, ale potlačil je, jen se chtěl zeptat, jaký důvod uvedou, když přijdou k sekretářce, prostě jak začnou, jak se představí, než stačil zformulovat otázku, ozval se Vladimír:

„Jdeme tam jako policie, máme průkaz i pro tebe, asi nám brzy přestanou věřit, ale to už bude jedno, jde jen o první moment.“

Notář sídlil v centru města ve starém činžáku, luxusní adresa, na schodech potkali dvě dvojice odcházejících lidí, ti si asi prodali nějakou nemovitost, přestože s Vladimírem jel jen David a ještě řidič, v domě bylo najednou asi deset lidí, někteří tam už byli, zjevně čekali ve vyšších patrech, jiní se vynořili na ulici, jeden zazvonil a někdo zevnitř odbzučel zámek, kontrola nula. Dva zůstali u dveří, další čekali v chodbě, což asi byla čekárna a čtyři vstoupili do první místnosti, byl tam notář a mladá žena, urovnávali papíry, bez velkého zájmu se na ně podívali, Vladimír vytáhnul průkaz:

„Policie, pane notáři potřebujeme s Vámi mluvit, prosím o samotě.“

Notář byl vysoký, štíhlý, tmavě blond vlasy sčesané dozadu, bledá pleť, hezký, na chlapa trošku moc zjemnělý, možná proto ty holčičky, napadlo Davida, v tu chvíli se na něj Vladimír podíval a on pochopil, že nastal jeho čas, otevřel jediné další dveře v místnosti, tam přece musí být jeho pracovna, byla, notář tam dost překvapeně vešel, ještě ze dveří se trochu vylekaně podíval na svojí sekretářku, David ho vzal za loket a postrčil ho do místnosti, za nimi tam rychle vklouznul Vladimír s dalším mužem:

„Pane notáři, abychom jednání urychlili, ukážeme Vám něco ve Vašem počítači, bude to chvilička.“

Notář vykulil oči:

„Nemáte právo dívat se do mého počítače, jsou tam data klientů, ukažte mi povolení, kdo vlastně jste, ukažte mi znova ten průkaz.“

Možná by toho řekl víc, ale vylekaně zmlknul, když jej Vladimír s druhým mužem pevně chytili za ruce a preventivně mu je zkroutili za záda, byl dost chytrý na to, aby pochopil, že to je podivný postup na policii, minimálně na policii u notáře, významného a s kontakty, byl vyděšený, David během vteřin otevřel soubor, který mu IT Anička ukázala, natočil obrazovku k notáři, ten zbledl, přestože byl docela dost neopálený:

„Chci advokáta, mám právo na advokáta, nic Vám neřeknu, nebudu vypovídat, dokud tady nebude můj advokát.“

Vladimír notáře posadil a ten jako kdyby se zhroutil sám do sebe, David se přistihnul, že mu bylo toho chlapa líto, v počítači neměl žádné násilí, to by se Davidovi obzvlášť hnusilo, jen šoustání jedný holky, která možná byla pod zákonem, ale spíš to na toho blbečka nahráli, no jeho chyba, David bylo daleko od toho ho soudit:

„Pane notáři, my Vás nechceme obvinit, zažalovat a hnát k soudu, my jdeme po těch, kteří Vás tímhle vydírají, pokud ta dnešní akce dopadne tak, jak chceme (no úplně přesně vlastně nevím jak to je, ale oni to mají promyšlený), tohle zůstane Vaším tajemstvím, předpokládám, že znáte jméno Hovorka, Sebastián, že.“

Notář jen smutně kývnul.

„Tak dobře, ten se dopustil podvodu vůči jedné osobě, kterou máme rádi a chráníme, to je třeba napravit, chceme, abyste jel s námi k němu a tam ověřil další jeho podpisy, tentokrát na listinách, kterými ty původní anuluje, vše vezme zpět a přizná, že šlo o podvod.“

Notář byl jako hromádka neštěstí:

„Ten to nepodepíše, není blázen, ale zlej, hnusnej člověk, má to dobře vymyšlený, mě má v hrsti, jemu se nemůžu postavit, to raději sedět za tu malou holku, já vůl, jak já jim naletěl.“

Odmlčel se a pokračoval, tiše jakoby jen pro sebe:

„Vůbec by mě nenapadlo, že je nezletilá, netušil jsem, že to natáčejí, potvůrka mě hezky svedla, ale málo platný, má tohle a to stačí, beztak to není život, udejte mě, když bych vám pomáhal, nechá mě ten parchant zabít nebo ještě něco hůř, ne, já bych mučení nevydržel.“

Davidovi bylo jasný, že mu Sebastián vyhrožuje, cukr a bič, no cukru asi málo, teď už jen bič:

„Pokud nám pomůžete, nic Vám neudělá, na druhou stranu, Vy jste pomohl ublížit našemu příteli, máte dost co odčinit, jasný? Ujišťuji Vás, že tihle lidé, jako ten Sebastián, když dostanou takové varování, jaké dostanou, tak že si to pamatujou a neriskujou, že bychom je navštívili znovu, potřebujeme ověřit tyhle doklady, jeden i za Vás, pokud bude vše, jak chceme, večer Vám ho vrátíme, připravte se na to, vezměte si věci, co potřebujete a vzchopte se, můžete si zachránit svůj dosavadní život.“

Notář na něj minutu koukal jako na zjevení a pak se zvednul.

Půl hodiny před tím dorazil Sebastián Hovorka k Emilovi, neměl ho rád, ale táta ho vždycky učil, že obchod není o kamarádství, sympatiích a vůbec už není krevní msta a tenhle debil, nevychovanej, ujetej a tupej, nosil prachy, třeba tahle akce, zatraceně, jestli dostane těch sedmdesát rovnou z banky, no to mě poser, to bude darda. Sebastián zaparkoval svý superluxusní SUV pár metrů od vrátek, dlouho hledal auto, který by mu dokonale vyhovovalo, byl mrňous, takže chtěl velký, ale musí být děsně luxusní, nesmí ho mít každej debilní zbohatlík, prostě fakt starosti.

Tenhle jeho současnej obchod vypadal geniálně, kam se hrabou starožitnosti, jasně, měl boží ideu, na nebožtíka napíše smlouvu, má takovouhle smlouvu i s ověřením za pár dnů. Přitom  jeho nebožtík táta se s každým padělkem tak nadřel, tejdny jeho lidi patlali novýho Špálu, tohle jeho šlape, to by táta čuměl! Jenže táta ho taky učil, že co jde moc jednoduše, tam něco smrdí a tenhle poslední obchod jde moc jednoduše a při tom ten Emil je takový jelito a kurva, má tak pěknou babu, kdyby spolu nedělali obchody, vyjede po ní, ale kazit si kšefty sexem je blbost, to mu táta taky říkal, Emil se objevil u vrátek:

„Chlape čau, za chvíli to přivezou, volali, že to stihnuli dřív, sem to dovezou, ten doklad o tý záruce, dobrý, ne? To čumíš.“

Do háje, jak je to možný? Co to je za vztah banky a klienta? Na mě by se tak akorát, do prdele, jasně, jediný vysvětlení je, že ta bába je supr klient, že prostě má v kačkách stovky mega, pak jí na těch sedmdesát obratem napíšou záruku:

„Jo to čumim, asi jsme babku podcenili, zjevně pro ní fakt těch sedmdesát nejsou prachy.“

Emil se rozsvítil:

„Ty vole taky si říkám, mohli jsme tam napsat stovku, hele nevzpomeneme si, že nám dědek dlužil víc?“

„Klid, počkej, jak to bude probíhat, hele, pro Boha, proč jsi tady postavil tu zeď? To snad i v tom Berlíně měli menší.“

„Kvůli sousedovi, sere mi, představ si, stěžoval si, že mám barák moc blízko hranice pozemku, jako u něj a že mu jako stíní, chápeš to pako, co si troufá? Tak sem postavil na celý hranici k němu třímetrovou zeď, a protože sem na jihu, tak tam bude všude mít mech, cha, bastard, lítá po úřadech jak blázen a já je všechny znám, hovno platný mu to je, cha, paráda.“

Sebastián jen vrtěl hlavou:

„Vole ty seš přírodní úkaz.“

Emil se pustil sám do vyrábění kávy, byl na to samozřejmě pyšný, fakt byla dobrá, ale bylo to jen a jen dobrým strojkem a dobrou kávou, jeho přínos bylo to, že obojí objednal, přesněji, nařídil své ženě, aby to udělala a on se pak, klopotně, naučil to kafe dělat, teď se chtěl vytahovat a nechtěl sem volat starou, to není pro baby, takovýhle kšefty, ještě nedopili kafe a ozval se zvonek od vrátek, Emil vyskočil a běžel tam, před vrátky stály dva urostlí chlapi, jeden držel obálku a za nimi stálo černé velké terénní auto.

„Máme tady něco cenného pro pana Proška, Emila Proška, to jste Vy? Potřebujeme vidět doklad a pak to podepsat.“

„A kdo jako by to asi byl, ne, když tu bydlim, jakej doklad, dejte sem tu obálku, někde Vám to podškrábnu.“

Chlap co mluvil, nehnul brvou:

„Pane, doklad, je to asi hodně cenný, dával nám to generální osobně, můžete bejt, jen jaksi teoreticky, třeba zahradník, nebo bodyguard, kdo ví.“

Emil nesnášel odpor, jeho listonoška by si netroufla chtít po něm cokoli, policajti jsou ochočený, všichni mu zobou z ruky, kurva co je to za chlapy:

„Nejsem ani špinavej zahradník a ani blbej bodyguard, zrovna kurva nevim, kde mam občanku.“

Chlapík se lehce usmál, jen jako náznak úsměvu:

„Tak jí musíte najít, pane, počkáme, to víte, my jsme blbý bodyguardi.“

Emil se otočil do chodby a chtěl jít hledat občanku:

„To nás necháte s tímhle pokladem stát na ulici? Nepustíte nás aspoň za vrátka?“

Emil jen tak mávnul rukou za sebe a odbzučel vrátka, ve dvou vteřinách byli za ním, ten s obálkou jí pustil na zem a chytil ho za ruce, druhý mu zalepil pusu širokou lepenkou, v předklonu ho dotlačili do obrovského obýváku, za nimi tam prošli další čtyři muži a ještě dva vyběhli po schodech hlídat první patro, tam někde věděli, že je manželka a děti. Sebastián seděl na gigantické kožené sedačce zády ke dveřím a díval se ven na zahradu a zrovna si říkal, že ta Emilova ženská to tu má hezký, fakt že jo, takže si ničeho nevšimnul a najednou měl zalepenou pusu a svázaný ruce, Emila hodili vedle něj a jeden chlap jim ještě svázal nohy, proti nim se posadil takový vysoký chlap, tmavý hadry jak v blbým filmu, černý brejle, ještě klobouk do očí, na co si to hrajou, zatraceně, jak je pustí, tak oni dva přivolají sto známejch a placenejch policajtů, ten co seděl se podíval na někoho za nima a kývnul, nějaké ruce je zvedly a postavili a začalo peklo, takovou nakládačku v životě nedostali, břicho, solar, koule, lámání prstů, Sebastián se bolestí pomočil první, Emil hned po něm, proboha proč, co sakra chtějí, naráz to skončilo a je nechali padnout na sedačku, ten co to nejspíš šéfoval se ozval, anglicky, Sebastián trochu rozuměl, Emil nic, ten co mluvil dal nějakým pohybem někomu vzadu pokyn a ten začal překládat:

„Za pár minut sem přijede notář a vy dva podepíšete nějaké dokumenty, tím vezmete zpět podvod, kterého jste se dopustili na doktorce Marešové, podepíšete se tak, jako se vždy podepisujete, srovnáme to s vašimi podpisy v podpisové knize notáře, vezmeme si vaše telefony a počítače, nedělejte problémy.“

Na horní galerii, která byla po celém obvodu velikého obývacího prostoru vyšla z dětského pokoje Karla, věděla, že nesmí rušit a ideálně ani být vidět, leda že by jí pán a vládce přivolal, zlobila se na sebe za tu roli, kterou teď hrála, za to, kam se tím bastardem nechala dotlačit, se svojí jedinou kamarádkou Blankou, advokátkou, spolužačkou z práv, která ona Karla nechala kvůli tomu blbci a dětem, už připravovala odchod, rozvod, jenže se třásla hrůzou, kdykoli pomyslela na první skutečný krok, tedy až mu to řekne, ale bude to muset udělat.

Byla zvědavá, všimnula si mnoha aut, chtěla vědět, kdo to je a co se děje, jen mrknout, to často stačí, než se stačila podívat přes tepané zábradlí tak se strašně lekla, někdo jí ze zadu přitisknul ruku na ústa a pevně jí chytil, pevně, ne bolestivě a pomalu jí odtlačoval od zábradlí zpět do pokoje, jak natočila hlavu uviděla toho chlapíka, co hledal pozemek a pak ještě slyšela tu větu o Aničce Marešové, neznala jí, ale věděla, že je to taková Matka Tereza pro celou čtvrť, možná celé město a ten její kretén jí ublížil! To byl, možná nečekaně nebo paradoxně důvod, proč se nechala bez odporu odvést do ložnice a padnula na postel, trochu se lekla, jestli jí nechce znásilnit, ale rezignovala, cítila, že jí je všechno jedno, jenže ten muž byl pořád stejně vlídný, milý a svým způsobem i jemný, ale bylo vidět, že nesmí klást odpor:

„Moc se omlouvám, ale to nemůžete vidět ani slyšet, není to pro Vás vhodné, Váš manžel udělal něco špatného, napravujeme to.“

„Co udělal, prosím?“

„To pořádně nevím, opravdu, samozřejmě, i kdybych to věděl, nesměl bych to říct, ale já fakt vím jen obrys, asi jste něco zaslechla, prosím, nechte si to pro sebe, vraťte se teď k dětem a zabavte je, zapomeňte, že jste něco zahlédla a něco slyšela, ve Vašem zájmu, opravdu, buďte uvnitř, za chvíli odjedeme.“

Odjezd slyšela, byla zvyklá se orientovat po sluchu, na většinu otázek reagoval Emil zle, tak se ptala minimálně, když po odjezdu pět minut nic neslyšela, sešla dolů, nikdo tam nebyl, žádné stopy, vlastně jedna, jejich luxusní bílá kožená sedačka byla počůraná, který pak to nevydržel? No možná oba, hrdinové. Uklidila to, nesoustředěně si hrála s dětmi, až se jí starší, čtyřletá Adélka ptala, na co myslí, pak udělala večeři a čekala, až se Emil vrátí, bála se, ne o něj, ale toho, aby si na ní nevylil zlost. Tohle ponížení ho musí strašně žrát, bála se usnout, děsila se toho, že jí vytrhne ze spánku a začne na ní být zlý, ale nešlo to, usnula a probudila se, vylekaně, až ráno v půl sedmé, jako normálně, aby odvedla děti do školky, Emil doma nebyl.

Neobjevil se celý další den, jen z jeho počítače přišla do kanceláře jeho úřadu zpráva, aby nic nedělali v kauze Marešová, z počítače Sebastiána dostal Svámí schválení převodu peněz, večer dostala Karla od Emila mail, že se pracovně zdrží v Mariánkách ještě tak dva nebo tři dny, pak se oba odmlčeli. Třetí den měla Karla telefon z neznámého čísla, hlas, který hned poznala a který patřil tomu muži s pozemkem, jak ho pokřtila, i když věděla, že určitě žádný pozemek nehledal, bylo to kolem poledne a požádal jí, aby odpoledne byla někde mezi lidmi, na hřišti s dětmi a tak. Měla jet k zubaři, řekla mu to a jemu se to líbilo a pak doporučoval, vlastně žádal, to hřiště, dobře, proč ne, ale proč ano? Prý jí to dojde, ať hovor vymaže a zapomene, pořád jí říká, aby na něj zapomněla, no upřímně, to nepůjde, tak dlouho s ní nikdo nejednal slušně.

Další den přijela ke Karle policie a řekli jí, že se Emil se Sebastiánem předchozí den odpoledne utopili v rybníce nedaleko Mariánek, byli oba totálně opilí, na hranici otravy alkoholem, a vjeli Sebastiánovým autem, asi omylem, do vody, vyšetřování že pokračuje, v tuto chvíli není cizí zavinění patrné.

Asi tři měsíce na to si pozdě odpoledne smutná a dá se říct zdrcená Karla sedla před okresním soudem do auta, celá ta doba od těch divných událostí byla jedním dlouhým zoufalým zlým sen, sice si napřed oddechla, že se toho grázla zbavila, za to se ale styděla a přiznala to jen Blance, jenže pak se roztočil kolotoč, který by si nikdy nedokázala nepředstavit.Tchýně, babizna, jejíž špatné vlastnosti trumfly to nejhorší z jejího manžela a syna, rozjela předání dětí do její péče, tedy dětí a majetku.Servítky si nebrala ani náhodou, byla to dost rázná osoba. Po smrti starého Proška si nechala bezpečnostní agenturu, tu Emilovi nesvěřila, jen ať se chlapec živí těmi svými exekucemi a držela se zásady, že policajti si u ní rádi přivydělají a ti bývalí si doplní důchod, to zaručovalo informace a kvalitní služby.

Karlu vylíčila jako hroznou, neschopnou, nedbalou, línou a hloupou, prostě totálně špatnou mámu a to najednou nebyla ani náznakem sranda. Vedle toho  Emilova matka tvrdě rozvrtávala Emilovu a Sebastiánovu smrt, pořád chtěla nové a nové vyšetřování a pořád zdůrazňovala, že Karla vlastně byla ten, kdo je jako poslední viděl živé, něco určitě tají, kdo ví, jestli v tom nemá prsty, možná chtěla jejího chudáka Emila opustit, no a jak známo, když se obrovská hloupost patřičně dlouho a patřičně vážně opakuje, stává se skoro pravdou, zvlášť když jí opakují vlivní lidé.

Nebýt Blanky, byla by to velice rychle prohrála, zatím kladly zoufalý odpor předběžnému opatření, kterým děti měly přejít k babičce, než se definitivně rozhodne, dnes to zase odročili, na Blance viděla, že má starosti, zdálo se, že proti nim jdou všichni a všechno – sociálka, policajti, pracák, všichni známí, tedy ti z té jejich strany, prostě děs!

Karla netušila, že baba je zklamaná, že to nebyla taková blesková akce jak plánovala, než se ta káče vzpamatuje, bude to vyřízený, pak ať se soudí, jenže ono ne, Karla s Blankou začaly bojovat jako lvice, ostatně nebylo kam ustoupit, kdyby Karle vzali děti, bylo by to zatraceně těžké, nejspíš by provedla něco nevratného a bylo by zle a špatně na furt.

Ještě, že celé rodině Proškových chyběla byť malá špetka moudrosti, smysl pro míru a odhad situace. Bába dělala takové vlny, že snad někoho brzy otráví, to bylo jediné, v co Blanka doufala, vůbec se bála před Karlou zmínit, že by okres mohly prohrát, že jsou hrozný tlaky a že pak odvolání, věděla, že to by Karla nepřežila, měsíce a spíš roky bez dětí, ne to ne.

Karla si v autě vzpomněla, že před jednáními vypnula telefon a skoro celý den ho měla vypnutý, honem ho hledala, děti svěřila svojí mamince, protože ta starší, čtyřletá Adélka měla ráno teplotu a stěžovala si na bolest hlavy, no asi chřipka, v telefonu měla tři nepřijaté hovory, všechny od maminky a krátkou zprávu – malá má horečku, jezdíme po doktorech. Karla se rozjela, telefon tiskla ramenem k uchu a hnala se domů, když maminka telefon zvedla, zpráva byla zlá – malá má horečku stále vyšší a vyšší, skoro omdlévá a neustále si naříká na strašnou bolest hlavy, jejich děckařka má zase dovolenou, její zastupující doktor jim doporučil paralen, hodně pít a klid na lůžku, že je to chřipka. Maminka zněla vyděšeně a to není dobré, zažila hodně a zvládala strasti s klidem, to že se klepe i ona, to je špatně, Karla řešila co dál, kam  jet s malou, co jim řekne, když někam přijede – pan doktor, který zastupuje naší paní doktorku, si myslí, že je to chřipka, ale my si to nemyslíme, jak se asi bude další doktor tvářit? Bude se s nimi bavit, neochota ve zdravotnictví stoupá stejně jako hon za penězi, fakultní nemocnice – no, tam to umí, tedy snad, ale na příjmu na pohotovosti jsou zatraceně protivní, tedy pokud z vás zrovna nestříká krev, tak rovnou – co tady děláte.

Karla věděla, že je to jasné, musí na polikliniku Aničky Marešové, té doktorky, ke které jí Emil zakazoval chodit, které něco provedl a pak umřel, zrovna tam musí, tam pomáhají, tam jsou laskaví, prý, říká to i její maminka, jenže tam mají asi hodně dobrý důvod zrovna je vyhodit, tedy poslat tam, kam patří nebo na pohotovost, vlastně podle pravidel. Naložila sténající malou, která pálila jak kamínka a jela.

Šipky jí zavedly do obrovské podzemní garáže, snažila se dojet co nejblíže k výtahu, aby měla šanci tam malou Adélku odnést, měla strach, o malou i o to, jak tady dopadne, nepatřila sem, všude jinde to byl zásadní důvod, aby vás poslali pryč a ona je ještě k tomu Prošková, Adélka zavzlykala, jak jí brala do náruče, pak se rozplakala, Karle upadla kabelka a vysypala se vedle auta, Karla si klekla a pokoušela se věci sebrat a udržet Adélku jednou rukou, ta plakala a Karla tekly slzy z očí, vedle ní se ozval klidný a milý hlas:

„Nesbírejte to, pomůžu Vám s malou na vozík a pak se pro to vrátíte.“

Karla zvedla oči plné vody a uviděla, trochu rozmazaně, vysokou, černovlasou sympatickou, vlastně krásnou, těhotnou ženu, měla nápadně šikmé oči, taková vysoká Vietnamka, napadlo Karlu, tak poznala Krystýnu. Pomalu vstala, tašku nechala být a opatrně šla za tou vysokou paní, ta zjevně věděla dobře kde co je, prošla prosklenými dveřmi do malé haly před výtahy a schodištěm, otevřela dveře, kterých by si Karla asi ani nevšimla a tam byla pojízdná lehátka a vozíky, Adélku opatrně položily na lehátko, Karla běžela zpátky pro svoje věci rozsypané u auta a Kristýna přivolala výtah, ani nemusela, ten, kterým přijela, ještě byl dole, stála ve dveřích, držela Adélku za ruku, povídala si s ní a čekala na Karlu:

„Všechno vím (usmála se na pořád ještě vyděšenou Karlu), s babičkou byly u paní doktorky, která tam zase nebyla a pak u pana doktora, který byl protivný a pospíchal, řekl, že chřipka a že si mají koupit paralen, je to tak? Který to byl pan doktor? Tady od nás? To asi ne, my tu pediatra chlapa nemáme a protivnýho tedy snad vůbec nikoho?“

Toho se Karla bála, teď se ukáže, že sem nepatří a poženou jí pryč, mezitím se výtah rozjel nahoru, odpovědět musela, bylo vidět, že má strach a asi i že má nervy nadranc:

„My sem nepatříme, moc se omlouvám, ale nevím kam jít a jí je zle, prosím.“

Kristýna dovedla lidské bolesti chápat už ve dvanácti, jen pustila ruku Adélky a dala ruku Karle na rameno:

„Klid mámo, tady Vás nevyženeme, jak říká Anička, my jsme u promoce slibovali, že budeme pomáhat všem nemocným a všem, kteří to potřebují, pojišťovny a peníze neřešte, ostatně máte kliku, nahoře je náhodou teď zrovna jeden z největších světových machrů na mozek, míchu a nervy, fakt neurochirurg první světová liga a řekla bych, že je to o tom.“

Karla se uklidnila jen zčásti, jak slyšela chirurg, ztuhla, Kristýna to vycítila:

„Klid, to neznamená, že bude operace, to nemyslím, je skvělý diagnostik, řekla bych, Adélko, že to bude rychle dobrý.“

Karla se bála optimismu, nedokázala se uvolnit, viděla hořící hlavičku té zlaté usměvavé holky, která se jí, ač taková malá, už kolikrát zastala, když byl Emil hnusný a teď zase při útocích tý babizny příšerný.

Kristýna ještě z výtahu někomu zavolala, když pak jela sama s lehátkem chodbou, Karla jen tak popobíhala za ní a vlastně nevěděla, co má dělat, tak zastavila u jedněch dveří, pootevřela je a někomu dovnitř řekla:

„Zdeničko, moc prosím, přivezla jsem Lence malou pacientku, našla jsem je v garážích, prosím, připravte …….“

Karla pokyny moc nevnímala, jen že bude potřeba více sester a že se bude s její holčičkou něco dít a zase převládl strach, otevřely se dveře deset metrů před nimi a vyšla vysoká štíhlá paní, blond na krátko, čtyřicet, padesát, kdo ví, elegantní způsobem lidí, kteří mají vkus i peníze, ale nemají potřebu to předvádět, došla k nim, usmála se lehce na Karlu a začala mluvit na Adélku a při tom jí pohladila po hlavičce a začala jí jakoby nic vyšetřovat:

„Tak tebe strašně bolí hlavička a nemůžeš s ní hýbat, ano? No pálíš, holka, jako kamínka, a tohle bolí, viď, a jak že to trvá dlouho, a takhle hlavičku vůbec nedáš, to by jeden křičel, že jo?“

Adélka se rozpovídala a ta vysoká paní se usmívala a pomalu s Krystýnou odjížděly s lehátkem ke dveřím, odkud vyšla, v těch dveřích někdo stál, taková starší paní, ale Karla byla skoro úplně mimo, jak kolem ní rychle prošly dvě sestřičky, jedna vezla kapačku a druhá nesla tác s podivnými, vlastně děsnými nástroji, tak se Karle málem podlomily nohy, její tělo a duše reagovaly snad přirozeně, ale nelogicky, dokud neměla pomoc a byla na všechno sama, měla jen moc nemocnou malou v náručí a nevěděla co s ní, tak fungovala, nějaký obranný mechanismus jí zabraňoval padnout, teď byla Adélka v rukou profesionálů a ti se starali a Karla mohla padnout, málem se to stalo, slzy jí tekly a hlava se zamotala, někdo jí pevně vzal za ruku:

„Pojď děvče, malá je v dobrých rukou, můžeš si oddychnout.“

Byla to ta starší paní, co jí Karla zahlédla, jak stojí ve dveřích, pomalu jí odváděla do vedlejší místnosti, byla to taková zvláštní ordinace, bylo tam vyšetřovací lehátko a pak nějaké přístroje, psací stůl se spoustou papírů, proti stolu dvě židle, pak velká knihovna a také tady byla malá sedací souprava a konferenční stolek, tam nadirigovala ta paní Karlu a sedla si vedle ní:

„Nebojte se, Kristýna se asi trefila s tou diagnózou, Lenka nabere vzorek, laboratoř to potvrdí, nejspíš, jen tím jak natáhne trošku toho mozkomíšního moku, tak se uvolní to napětí a tlak v hlavičce a malé najednou bude líp, Lenka říkala, že má nějaké nové léky, ona je opatrná, určitě si je jistá, že fungují, to bude dobré, řekla bych, zítra touhle dobou Vám jí vrátíme a promiňte, že jsem Vám tykala.“

Karla se na ní podívala skrz slzy a docela nesmyslně řekla:

„Tykejte mi, prosím, jsem Karla, to bylo moc milé, já jsem byla úplně zoufalá, nevěděla jsem, kam jít a sem my nepatříme, já se hrozně bojím, že nás pošlete pryč, ale ta mladá paní, jak jí říkáte Krystýno, ta řekla, že můžeme.“

Karla se najednou rozklepala a rozbrečela, Anička jí vzala za ruku a pak i kolem ramen:

„Děvče, to se ví, že můžete, vy sem patříte, kdybyste sem nepatřili, nebyly byste sem přišly, tak je to, co má být, to je, opravdu, patříte sem a na papírech nezáleží. To s pojišťovnami není důležité, ale nejspíš zvládneme i to, máme tady na to moc výborného a děsně přetíženého pána, Ondřej, zlatý chlapík, moc k němu potřebuju někoho šikovného, ale nemáme štěstí, asi musíme počkat, až přijde ten pravý.“

Ta paní mluvila jakoby sama k sobě a Karla taky jen tak vydechla:

„Kdybyste věděla, jak ráda bych pro Vás pracovala, jenže já nic neumím.“

„Tak jsi přijatá, skromní jsou nejlepší, možná si myslíš, že to je moc na rychlo, ale není, pochop, jsem stará a nemám už moc času a ještě mám spoustu práce a pak dám na první dojem a ten byl dobrý, hned jak jsem na tebe koukala na tý chodbě a teď tady z tebe cítím, že jsi dobrá holka, jen strašně zmlácená, jo to znám, tak a hned to dám Ondřejovi vědět a nevykej mi, všichni mi říkají Aničko, i když nevím vlastně, proč to zdrobňují, jsem Anna, Anka možná i Andula.“

Ve staré tváři jí svítily krásné modré oči se zlobivou jiskrou, jenže Karle se zatočila hlava, tak to je ta paní, které ten blbec ublížil, ona je opravdu tak hodná, jak lidi říkají a teď nebo nikdy jí musí říct, kdo je její muž, tedy byl, Karle zase začaly téct slzy, Anička psala na telefonu zprávu, ale překvapeně zvedla hlavu, když Karla vzlykla:

„Tak to jste Vy, nezlobte se prosím na nás, my za to nemůžeme, že Vám ten můj blbec ublížil, moc prosím, vyléčete tu malou, prosím.“

Karle se rozvzlykala, jak se tak strašně bála, že je pošlou pryč a jak se sečetlo všechno utrpení ne za poslední týdny, spíš za roky života, Anička položila telefon a vzala Karlu za obě ruce:

„Především, holka, ta malá už je nejspíš zaléčená, Lenka už určitě udělala lumbálku a infúzí do ní foukli medikaci, nějaká antibiotika, takže už je v podstatě hotovo, teď to je hlavně o kontrole, fakt, věř mi, jsem tak zkušená jako stará, takže hodně, no a zadruhé, pokud někdo někomu chce ublížit, tak ublíží především sám sobě, no a jestli ten tvůj chlap je takový blbec, jak říkáš, nevím, jestli u něj máš zůstávat, cítím z tebe velikou bolest a nejen o tu malou, promiň, nic mi do toho není.“

Karle se zdálo, že je v nějaké krajině zázraků:

„On už se mnou není, utopil se, jmenuju se Prošková a mám bolest, bojuju o děti, jeho máma mě je chce vzít, dneska byl soud, zase, nevyhrála nade mnou, ale jen to odročili, ani nevím, jestli bych to přežila, kdyby mi je vzali.“

Anička jí pohladila po tváři a setřela slzu, Karla si uvědomila, že z těch rukou do ní proudí klid a energie, která pomalu rozpouští strachy a úzkosti:

„To je moc dobře, že jsi sem přišla, mělo to být, tak se ta dlouhá historie ukončí, určitě, neboj se, my tě pomůžeme, máš právníka? Jestli ne, tak my jich máme spoustu a pošleme je na to.“

„Jaká dlouhá historie? Já nic nevím, právníka mám, mojí spolužačku z práv, já je nedodělala, měla jsem děti, a manžel o to nestál, abych studovala, ona to dostudovala a pomáhá mi, ale vidím na ní, že už dostává strach, ona mi asi špatné zprávy neříká.“

Anička znova vzala telefon a zatím co něco hledala, mluvila:

„Ty práva dostuduj, to se ti bude moc hodit a tady taky, to stihneš, budu ráda, když tu budeš pracovat, děti tu můžeš mít ve školce, v baráku, klid holčičko, to bude dobrý a tu historii, to tě někdy povím, to není důležitý.“

Dala si telefon k uchu:

„Taky vás zdravím, pane doktore, mám dvě věci, je tady Lenka, jak jsem vám říkala, ví o tom, dala jsem jí tu dokumentaci od Vás, …………… Váš syn jí může večer zavolat, řekla bych, že mezi desátou a půlnocí, ……. nebude to pozdě, napsala si to, …………… kde to odoperuje, to záleží na jejím vytížení v Praze, nemá přesný plán, neví, co na ní nebo pro ní chystají, …………. možná to udělá tady, máme tady už všechno vybavení a dobrý lidi, tak to je jedna věc, ……………. ne neděkujte, mám tu ještě jednu záležitost, urgentně potřebuji něco od vás, mám u sebe jedno děvče, je soud o svěření jejích dětí po smrti otce do péče jeho matce, nerozumím tomu, že by to bylo možné, ……… ona má právníka, ale ten boj je asi dost bez pravidel, ……… ano, pošleme vám to nějak, nevím jak, scanner nebo fax, nevím, ale někdo to tady bude umět, ……….. moc děkuju.“

Než se Karla stačila zeptat, co se chystá, co bude, ucítila, jak jí dal někdo ruku na rameno, Kristýna, ta jí odvedla k její malé holčičce, trošku unavené, ale usmívající se:

„Mami, už je mi dobře, Lenka je bezva doktorka, taky budu taková.“

Karla se zmateně rozhlídla, Lenka se už zjevně balila, Karla jí začala děkovat, ale ta jen mávla rukou:

„Klid mamko, kdyby všechno bylo tak jednoduchý, tedy doufám, že laborka nic divnýho neukáže, první výsledek by měl být za chvilku, ale nemyslím, fakt že ne, máte bezva holku, jestli si to můžete zařídit, zůstaňte tu s ní do zítra, má o vás starost, jasně, ona o vás.“

Lenka se usmála, Karle přišlo, že trochu smutně, zajela domů, a když se vrátila, našla Adélku na pokoji, jak se spokojeně dívá na televizi a je celá natěšená, až jí všechno poví, protože už všechny zná a všechno ví, pokoj měl dvě postele, Adélka měla kolem té své nějaké přístroje a z pokoje vedly troje dveře, na chodbu, do malé koupelny a do sesterny, kde byla služba, sestřička se taky hned přišla představit, že je nebude rušit, že všechno vypadá v pořádku, že má všechno převedeno k sobě, kde to sleduje a že můžou klidně spát, naopak, kdyby něco potřebovaly, ať hned přijdou, evidentně už se s Adélkou skamarádila.

Karla se nepřevlékla do pyžama, přišlo jí to trošku hloupé, když není pacient, jak byla v džínách si sedla na Adélky postel a nechala si od ní vyprávět všechno z pohledu té malé milované hlavičky, kterou jí chtějí sebrat, snažila se poslouchat, ale myšlenky jí pořád utíkaly ke všemu, co se seběhlo od té chvíle, kdy se jí vysypala taška v garážích, hrozně toužila, aby se všechno obrátilo a mělo to dobrý konec, konečně, ale bála se uvěřit a při tom tihle lidé tady, ta Anička, to tak svádělo k důvěře, jenže na druhou stranu ten její blbec Emil proti Aničce nějak nastoupil a hup, byl v rybníce, ne že by to nezasloužil, ale je fakt tak hodná? Karle přeběhl mráz po zádech. Jenže malá Adélka, tak ta kouzlu lidí tady propadla naprosto, ale Karla se po řadě zklamání a průserů prostě bála.

Malá do ní strčila nožičkou:

„Mami, ty mě vůbec neposloucháš, ty máš starosti, jo, jasně, ale oni ti pomůžou, ta kouzelná babička to říkala, a zná tě, proč jsi mi o ní neřekla, no byla tady, když sis jela pro kartáček na zuby.“

Než překvapená Karla něco řekla, ozvalo se tiché zaklepání a pomaličku se otevřely dveře ze sesterny, objevila se Kristýna a zašeptala:

„Můžu dál? Neruším?“

Karla jen zavrtěla hlavou, Kristýna se usmála:

„Sestřička říkala, že podle těch mašinek dobrý, laborka taky dobrý, tedy odhad byl správný, přišla jsem se jen tak podívat.“

Pohladila Adélku, rozhlédla se, obešla její postel a z nočního stolku u Karly postele vzala její mobil, dala si prst na rty, mobil otevřela a vyndala z něj baterku, Karla jen zírala.

„Tak teď si můžeme, Karlo, pokecat a tykáme si, jo?“

Karla jen kývla a už se zase trochu bála, nevěděla čeho, ale měla nervy nadranc, jak říkala její maminka, Kristýna se usmála a sedla si na její postel:

„Takže my tě pomůžeme, Anička, než odjela, všechny zaúkolovala a už na tom pracujou, ti potřební, můj David, Ivanka Lexová, její mužskej Ondřej, budeš teda mít parádního šéfa, nebo kolegu, ten je fakt skoro tak pěknej, jako můj David.“

Kristýna se smála, natáhla se ke Karle a dala jí ruce na kolena:

„Hele, chápu, že máš strach a nevíš, jestli nám můžeš věřit, protože sis prošla pěkným bahnem, znám to dost dobře, ale prostě počkej, uvidíš, děda Karel vždycky říkal – „koukej na to, co lidi dělaj, ne na to co říkaj“ – beztak nemáš jinou možnost, tedy obávám se, takže ten telefon je napíchlej, za chvíli ti přinesou jinej, nejspíš máš plnej barák kamer a mikrofonů, zítra se na to s tebou mrknou, to je věc Davida, tedy jeho lidí, ostatní chystají protiútok, tomu nerozumím, ale řekla bych, že něco vyšťourají, jsou hodně dobří, za chvilku přijdou, abys věděla, kdo je kdo.“

Adélka poslouchala, snažila se to rovnat ve své, před chvílí tak bolavé, hlavičce:

„Tak ona to je fakt kouzelná babička, hned jsem to věděla, tak ona nás ta druhá babi mamce nesebere, bezva, beztak bysme jí s bráchou utekli, prej by nás pak dali do děcáku, furt lepší než ta bába.“

Kristýna se na ní vážně dívala:

„Tak druhá babi, hm, dobrý, no Adélko, děcák není dobrý, vůbec ne, znám to dobře, dlouho jsem tam byla, ale kouzelná babička opravdu pomůže, tomu věř.“

Adélka se spokojeně usmála a najednou jí hlavička klesla na stranu a ona zavřela oči, jak to děti dělají, žádný pozvolný usínání, Karle došlo, že Kristýna nejspíš ví, o čem mluví, když se jedná o lidský bahno, ale začala jí tím víc věřit, i když to nebylo úplně logický, chtěla se zeptat, jak se z holky z děcáku, no kdyby jen to, stala doktorka, ale Kristýna pokračovala:

„Někdy ti něco o sobě povím, nedělám to ráda, ale ty ses mi líbila od prvního pohledu tam dole v garážích, drahý auto jak pro šukací modelky, oblečená v sekáči, nebraň se, poznám to, taky nakupuju skoro jen tam, nervy na sračku a nejen z horečky tý malý, celá ses třásla, neznám hodnějšího člověka, než je Anička, nech jí, ať ti pomůže, riskni to, dobrá rada, fakt.“

Karla nestihla nic říct, protože se ozvalo další tiché zaklepání a otevřely se tentokrát dveře z chodby a dovnitř nahlédla hezká, vlastně krásná paní, jak si Karla hned řekla – krásná dáma no určitě přes padesát, tak poznala paní Lexovou a vzápětí jejího manžela Ondřeje, Kristýnina Davida a ještě i IT Aničku.

Druhý den odpoledne si přivezla Adélku domů, vlastně obě děti, klučina si poprvé vyzkoušel školku na poliklinice, nadšeně vyprávěl Adélce a ta ho zase trumfovala zážitky pacientky a tím, že prostě všechny znala. Doma na ní čekala maminka s Blankou, pili kafe a povídali si, Blanka se usmívala, to v poslední době nedělala, vzala Karlu podpaží a odvedla jí do ložnice, kde si sedly na postel a Blanka spustila:

„Zázraky se dějí, dneska ráno mi zavolal Osvald, hele právnická první liga, řídící partner hodně důležitý pražský kanceláře, učí na právech, přednáší všude možně, spoluautor zákonů, prostě zavolal, on, ne sekretářka a jestli bych byla tak laskává, pozor – žádná ironie, a udělala si na něj dneska čas, přijel v poledne, kdyby byl chtěl, jela jsem za ním kamkoli, hned, ne tak, on s kytkou a že jeho nejdůležitější klient ho požádal, aby mě pomohl v tý tvý věci, že tě dál zastupuju, že jako to dělám dobře, hrozně mě zalichotil, ale bude pomáhat, to je samo o sobě neuvěřitelný, pak vysypal věci, že jsem koukala, byla jsi totálně sledovaná, telefon, auto, barák, děs, no a jeho pomoc asi budou kontakty. Prostě ten tlak, co byl na nás, asi přestane, viděla jsem to na tom soudci, znám ho, ten byl v presu, že se na mě styděl podívat, a pak nám dodá střelivo, prostě ta babizna bere zákon u huby a on jí za všechno zažaluje. Už rozesílá stížnosti, oznámení o podezření z trestného činu, daně, sociálka, kdeco, ten jede, cestou ke mně se už stavil u předsedy městskýho soudu, nějak se znají, tedy holka, nevím, jak jsi toho dosáhla, ale asi to máš vyhraný, i beze mě.“

Dva dny na to se konala v budově Proškových hlídací a detektivní agentury porada, paní Prošková si pozvala několik nejbližších lidí, zaměstnanců i externistů, a řešila s nimi Karlu, byla velmi nespokojená, což v jejím případě znamenalo, že tahle těžko snesitelná ženská se stala zcela nesnesitelnou:

„Všichni ste neschopný, to je úplně šílený, potřebuju zmáčknout jednu mladou blbou krávu, která nikoho nezná a nikdo nezná jí, všechno o ní víme a my nejsme schopný dostrkat jednoho nezletilýho soudce k rozhodnutí a vy mi teď říkáte, že už jí dva dny nereaguje telefon, sledovačka auta a z baráku taky nic, do prdele, co dělají technici?“

Všichni sklopili hlavy, věděli, že kdo se ozve, riskuje, v lepším případě vynadání, hodně sprostý, v horším výpověď, což v místním pojetí pracovního práva byl odchod na hodinu, jenže tentokrát se někdo ozval, sám od sebe, Hrádek, bývalý major od policajtů teď v penzi, klidně sdělil do pléna:

„Podívej, Dano, ty dobře víš, že ta věc je hnutá, prostě není důvod, jí ty děti brát, ani jeden jedinej, leda snad ten, že ty je, nevím proč, chceš. My to víme, ty víš, že to víme, ještě ke všemu, pokud to prosadíš, bude to pro všechny špatně, pro ty děti především, pro jejich mámu a nakonec i pro tebe, věř mi a vykašli se na to.“

Prošková vypadala, že vzlétne, zuřivostí se úplně nafoukla, napřed nemohla promluvit, jen zalapala po dechu, jedině díky tomu, mohl vůbec Hrádek vůbec doříct tu větu:

„Drž hubu a neser mi, zvedni zadek a mazej za předsedou soudu, je nám dlužnej a neplní, ať to dá jinýmu soudci, když ten mlaďoch neví, co je poslouchat, a pak se zastav u ní v baráku, vypusť šarm a zapni to tam znova, vypadla pojistka nebo nějakej blbej drátek, ideálně, seber jí telefon a dej jí tam novou štěnici, a padej, platím tě sakra dobře.“

Hrádek se zvednul:

„Padám, definitivně, za poslední práce ti pošlu fakturu na ty sakra dobrý peníze a ty mysli! Ta mladá odvezla nemocnou holku do Marešovic polikliniky, to ještě víme, za pár hodin se nám ztratil její telefon, hoďku na to i auto, druhý den ráno celej barák, to není pojistka nebo drátek, tak to nefunguje. Přišla na to, tedy nejspíš ne ona, ale někdo na to přišel, nejspíš Marešovic parta, je hotovo, to nevyhraješ, sbal to, dokud nejsou ztráty moc velký a nevratný.“

Když Hrádek odcházel zasedačkou, klepl na rameno jednomu mladíkovi, relativně, v policejní uniformě, ten to měl jako druhé zaměstnání, z jednoho rodinu neuživíš a vysokou hypotéku nezaplatíš, na tu myslel, když se zvedal, ale byl natolik chytrý, aby pochopil, co Hrádek říká, křik a nadávky slyšeli až na chodbu. Druhý den dopoledne se dva lidé z Proškové agentury vloupali ke Karle do domu, nikdo nebyl doma, to si ohlídali, jenže to nikdo platilo jen na rodinu. V domě hlídali dva chlapíci z jiné bezpečnostní služby a ti na ně čekali, chytili je, svázali, zavolali policii a na pokyn doktora Osvalda i generální inspekci, jaksi pro podezření z přátelských vztahů té zdejší policie k paní Proškové. Ti dva zadržení ihned svorně vypověděli, že jednali na výslovný příkaz paní jednatelky a na základě ujištění, že práce je řádně objednaná.

Hrádek měl pravdu, bylo dohráno a ztráty byly veliké.