Výpravy pro starší a pokročilé. Cestopis Jiřího Peňáse vzdělá i rozesměje

Bedekrů, průvodců a různých „toulek“ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát.

„Nejsem žádný dobrodruh, a tak mi stačí většinou Střední Evropa, kde, jak říkal Hrabal, když chcete, tak je Kilimandžáro i v Kersku,“ uvádí Jiří Peňás, jehož zápisky zachycují různé destinace v Čechách a na Moravě, ale také v Maďarsku, Sasku, Bavorsku, Rakousku, Polsku a v knize i nejexotičtější Sicílii. Zápisky „muže středního věku“ zahrnují 58 míst v 58. kapitolách. Ty Jiří Peňás, držitel několika novinářských cen, navštívil v posledních dvou letech, aby o nich každý týden napsal do časopisu Týdeník Echo.

V knize se tak sejdou sušení kapucíni v Brně, uvězněná hraběnka Kozlová na saském hradě, plavba po rakouském jezeře plném pijavic, výpravy do sudetských Zubrnic, vzpomínky na jednu brigádu v Boru u Tachova, loketské elegie, jazyk olizující hvězdy v kostele na Zelené hoře, kejklíři a andělé v Lublinu v polské Haliči, světelný meč v Syrakusách a další „perličky na dně“. Jiří Peňás je pro čtenářky a čtenáře systematicky objevuje už od roku 2008, kdy napsal na internet svůj první fotoblog.

A proč název knihy mluví o výpravách a nikoli o výletech? „Důležitou součástí výpravy je, že se o ní pak dá vypravovat – od toho je to ostatně výprava,“ vysvětluje autor rozdíl mezi výletem a výpravou. „O blbém výletu se dá vypravovat jedině tak, že jsme někam jeli, pak tam došli a potom se zase vrátili. Výprava si naproti tomu říká o epiku a hlubší podání. Co tam bylo, proč to tam bylo, kde se to tam vzalo. S tímto pohledem je to pak zajímavé všude, i když tam nic není. Nakonec ale všude něco je,“ je přesvědčen Jiří Peňás.

Přitažlivost takto osobitého psaní přesně vystihl i spisovatel Jáchym Topol: „Peňásovo vyprávění se neroztahuje po světadílech, ale vede nás podomácku nejčastěji za humna, kde ale hned začíná svět. Nadšený poutník a spisovatel Jirka Peňás jej popisuje s vtipem, švihem a neokázalou učeností, přičemž kdejakému stavení v krajině věnuje stejnou odbornou péči jako dějinným zvratům. Výborné čtení!“

Úryvky z knihy:
Polámaní andělé z Chotěšova
A ty saleziánky nepřišly do Chotěšova jenom tak, nýbrž s velkolepým plánem zřídit tu exkluzivní školu pro dívky z rodin, které si to mohly dovolit. Tak tu ve vzorně uklizených komnatách v sálech pod barokními freskami, jejichž autorem byl plzeňský malíř František Julius Lux, zněl perlivý smích i šeptavé v modlitby dívek a mladých slečen, které tam šprtaly nejen věrouku, ale i francouzská a anglická slovíčka, cvičily se ve hře na klavír či základech zpěvu, učil se, jak prostírat na stole či jak ustlat lože, jak vykuchat králíka či kapouna a jak zadělat na vánočku či táhnout štrúdl. Snad i nějaké základy zdravovědy ty dívky dostaly, i když jen ve slušné míře: zbytek si pošeptaly horkým dechem mezi sebou.

Zprvu převládaly Němky, po první válce tu již byla polovina dívek českých. Na fotografiích, které po nich zůstaly, vidíme sličné tváře a lepá těla v secesních kostýmech, na něž vlídně dohlížejí řádové sestry, a všude je řád a lad starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího.

Z trosek toho kláštera si jeden mladík přinesl v krabici s kusem mýdla anděla, kterému ulámali křídla. Ten mladík tu byl v roce 1963 na vojně a jmenoval se Karel Kryl. Jeho invalidní anděl byl podle všeho z Chotěšova.

Není to náhoda, že tu leží Otec národa
Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj.

Bikiny z časů antického soumraku
Vnitrozemí Sicílie je na konci července vyprahlé a sežehlé, ale protože přece jen se zvedá až do výšky kolem sedmi set metrů nad mořem, vane tam mírný vánek. To byl asi i důvod, proč ta luxusní vila byla postavena uprostřed ostrova, a ne u moře, i když tím druhým důvodem bude bezpečí a klid, taková pozdně antická „splendid isolation“, kde se dala provozovat skvělá zahálka. Jako třeba to poskakování dívek s něčím, co skutečně vypadá jako míč a nejspíš to bude míč. Ten výjev s „bikinami“ je z vily nejslavnější a je reprodukovaný na pohledech a suvenýrech, které si můžete koupit na celé Sicílii. Ukazuje velmi pozemské scény, které se nijak neliší od těch, co provozuje člověk naší doby. Dívky nejsou mytologicky nahé, ale v něčem, čemu se nedá říct jinak než plavky: prý je to vůbec první zobrazení plavek v dějinách – a na dlouho asi i poslední. Je to cudné a zároveň svobodné, protože jim zatím nikdo nenařizuje, aby se zahalily, to teprve přijde. Tady si ještě mohou pohansky skotačit a pak třeba hupsnout do nějakého bazénu – a těšit se třeba na večerní orgii… Inu, antika.

Foto v úryvcích z knihy: Jiří Peňás