Bylo mu dvacet, z komunistického totalitního režimu míval kvůli jeho nehybnosti deprese. A tak se tehdejší student olomoucké Univerzity Palackého Martin Fafejta před 30 lety zapojil do sametové revoluce. Zažil i ujíždění policii, s převratem shodou okolností pomáhal nějaký čas také v Praze na ČVUT.

V Olomouci jste studoval od roku 1987, žil jste tehdy v Pardubicích. Jak jste se dozvěděl, že se něco děje? Při návratu na koleje v neděli 19. listopadu?
Ne, věděl jsem to dříve. Do Olomouce už jsem jel s tím, že se chci do případné stávky zapojit. Zprávy o událostech v Praze byly již o víkendu na Svobodné Evropě, kterou můj táta hodně poslouchal. Když jsem přijel z Olomouce na sobotu a neděli domů, rádio u nás hrálo nepřetržitě. Věděl jsem, že divadla v neděli vstoupila do stávky a že by se v pondělí měly přidat vysoké školy.

Olomoucký Listopad 1989 26 fotografií

Musel jste se odhodlávat, abyste vystoupil proti totalitě, jež tu desítky let vládla, i díky represím?
Musím říct, že před Listopadem jsem v nějakých protestech nijak zvlášť aktivní nebyl. Ale současně jsem byl z toho režimu šíleně otrávený a znechucený. Míval jsem deprese, že se tu vlastně nic neděje, z té šílené nehybnosti. Ten režim dusil jakoukoli kreativitu, to mě štvalo. Jakmile se objevily zprávy o stávkách, spadl mi kámen ze srdce. Byl jsem si jistý, že se toho chci zúčastnit. Současně jsem si říkal, že kdyby se to nepovedlo, z Československa odejdu. Bylo mi dvacet a takto už jsem žít nechtěl.

Měl jste strach? V čerstvé paměti byl zásah při Palachově týdnu, brutální zákrok přišel i na Národní třídě.
Naštvanost na režim a to znechucení byly tak silné, že jsem v té chvíli strach neměl. Ještě než jsem v neděli přijel do Olomouce, uskutečnilo se nějaké malé setkání studentů před Šmeralovými kolejemi. Údajně tam i někoho zatkli a vyslýchali. Já přijel v momentě, kdy už se toto shromáždění rozcházelo. Ještě v tu neděli jsem se účastnil dalšího studentského setkání na kolejích, tam jsem zjistil, že spousta lidí uvažuje jako já. I proto jsem strach neměl.

Vůbec poprvé jste veřejně vystoupil v pondělí 20. listopadu, kdy jste brzy ráno s dalšími studenty zablokovali přístup na betonové prostranství, či jak se říkalo „buzerplac“, před Šmeralovými kolejemi. Měla tu mít nástup část studentů z vojenské katedry…
Tehdy jsem si říkal, že kdybych byl v jejich kůži, strach mám.

Jak to?
Museli mít uniformy, účast se přísně hlídala. Nepřijít na ten nástup, to už byl skutečně jasný protest proti režimu. My jsme se ale v neděli domluvili, že přístup na „buzerplac“ zablokujeme. Vytvořili jsme lidský řetěz, chytili jsme se za ruce, aby tam naši spolužáci nemuseli.

Co se dělo potom?
Šli jsme do výuky, učitelům jsme oznámili, že vstupujeme do stávky. A pak už bylo na ten den naplánované setkání ve Sportovní hale, kde si stávku studenti potvrdili a vyhlásili oficiálně.

Jak váš vyučující reagoval?
Řekl, že respektuje naše právo stávkovat, ale že sám výuku z vlastní vůle zrušit nemůže. Vyzval nás, že kdo chce odejít, tak může. A kdo nechce, může zůstat na přednášku. Překvapilo mě, že docela dost lidí zůstalo. Později mi někteří říkali, že toho litovali a že byli hloupí, když zůstali.

Do revoluce se v Olomouci aktivně zapojily stovky studentů. Podstatná část zůstala pasivní. Našli se i tací, co byli proti?
Pokud mohu mluvit o lidech z mého bezprostředního okolí, skutečně se malý počet studentů s režimem ať už z pragmatických či ideových důvodů identifikoval. Takže ti se ničeho při revoluci účastnit nechtěli. Také se našlo skutečně ale jen pár lidí a byla mezi nimi i hrstka studentů, kteří šli vyloženě proti nám a pracovali proti stávce. Například na Přírodovědecké fakultě přitom využili tamní tiskárny.

K čemu?
Tiskli proti nám letáky. Co přesně na nich bylo, si však už nevzpomínám. Jednali jsme kvůli tomu s předsedou tamního fakultního výboru KSČ, výsledkem byla dohoda, že nás k tiskárnám nepustí, ale sami je také nebudou používat. Ale to se stalo na začátku revoluce, těmto lidem brzy došlo, že už jim ujel vlak.

Během revoluce jste vyjížděl s jejím poselstvím na venkov. Jak jste se k tomu dostal?
Tenkrát byl člověk buď napevno v nějaké stávkové sekci – kdo uměl všemi deseti, rozmnožoval texty na psacích strojích, kdo měl novinářské nadání, psal náš časopis Přetlak a tak dále. Já spíš patřil k lidem, kteří byli tam, kde bylo zrovna třeba. Nějakou dobu jsem tak tiskl letáky, rozdával v Olomouci Přetlak a také se skutečně zúčastnil pár výjezdů.

Kam jste jezdili?
Bylo to několik nočních výlepových výjezdů na severní Moravu. Tam bylo jediným úkolem dostat do ulic a do okolí vlakových a autobusových nádraží co nejvíc plakátů, aby si je dělníci při cestě z noční či na ranní mohli přečíst, než to policie strhá. Občas nás skutečně naháněla, byla to trochu kovbojka.

Proč konkrétně?
Bylo to, jako bychom chtěli vyloupit banku. Vyběhli jsme z auta, rychle jsme začali lepit, řidič čekal s nastartovaným motorem a otevřenými dveřmi. Někde to bylo bez problémů, ale například v Bohumíně jsme policii skutečně museli ujíždět. Ale nic se nám naštěstí nestalo.

Také jste jezdil do menších obcí, abyste tam v době, kdy média o protestech neinformovala, místním řekl, co se děje. Jak to vypadalo na těchto výjezdech?
Občas jsme místo auta jeli i autobusem, bylo to většinou tady na Olomoucku, Přerovsku či Prostějovsku. Většinou jsme za lidmi zamířili do hospody. A pak byly ve hře dva různé scénáře.

Co se dělo?
Buď byli místní šťastní a nadšení, že jsme přišli, a byl problém vysvětlit, že nám nemají kupovat panáky a pivo. Potřebovali jsme jet dál a skutečně jsme během stávky téměř nepili. Ne že bychom si to zakázali, ale euforie byla stále tak obrovská, že nic dalšího nebylo potřeba. Později, když už televize začala tehdejší události pokrývat, se ty role občas obrátily. Přijeli jsme a lidé měli nějakou aktualitu, o níž jsme ještě neslyšeli. My jsme ale s sebou měli Přetlak, spoustu letáků či sepsaná zdůvodnění, proč a co chceme. Ty výjezdy stále měly smysl.

A co ten druhý scénář?
Spíš na začátku stávky se stávalo, že se s námi nikdo bavit nechtěl, v některých vesnicích bylo to přijetí chladné. Přišli jsme do hospody, lidé se dívali skrz nás. Nevím, jestli se nás báli, či v nás viděli blázny, kteří chtějí zbořit jejich svět a dosavadní způsob života. V takových případech fungovalo, když jsme vyrazili za farářem, který s námi pak šel do té hospody. Pár chlapů si k nám potom sedlo.

Později jste při roznášení Přetlaku v Olomouci ztratil hlas. Pár dní jste se léčil na kolejích, jaký byl návrat do stávky?
Hlas mi pořád příliš nesloužil, a tak už jsem nechtěl na výjezdy, kde je třeba mluvit. Řekl jsem si, že pomohu v tiskárně, ale pak jsem měl pocit, že už je tam lidí dost. A tak jsem vyrazil do Prahy na ČVUT, kde jsem měl přátele z dob, kdy jsem studoval průmyslovku. Začal jsem pomáhat tam, aniž kdokoli tušil, že nejsem student z ČVUT. Dokonce jsem nějakou dobu fungoval jako spojka mezi redakcí Mladého světa a stávkovým výborem ČVUT. Pak jsem se zase vrátil do Olomouce.

Jak při připomínce ideálů a výročí sametové revoluce vnímáte současnou situaci v ČR?
Je určitě jiná, než jsme si tehdy představovali. Asi jsme byli i hodně naivní. Věřili jsme, že teď na celém světě vítězí liberální demokracie, svoboda jedince a lidská práva. Nenapadlo nás, že po třiceti letech bude Rusko vypadat tak, jak vypadá, že Čína bude stále totalitní, navíc v šíleném mixu s vykořisťovatelským kapitalismem. Ani ve snu bychom nečekali, že vrcholní představitelé naší země budou s těmito státy a režimy spolupracovat, podporovat a prohlašovat, že jde o příklady stabilizace společnosti. Stejně jako by nás v životě nenapadlo, že předsedou vlády bude soudně uznaný spolupracovník StB.

Takový výčet při 30. výročí revoluce nezní příliš pozitivně. Splnila vůbec revoluce účel?
Stoprocentně. Byť spousta mých kolegů, kteří se jí účastnili, zažívá dnes určitou deziluzi. Ale stále platí, že základní principy, o něž jsme usilovali, jsme prosadili a ty stále žijí. Je nezpochybnitelné, že demokracii máme. Sice vládnou lidé, u nichž by nás to ani nenapadlo, ale musíme respektovat, že byli demokraticky zvoleni. Je to jen na nás, musíme se snažit a propagovat i jiné kandidáty. Také máme svobodu cestovat, to pro nás tehdy bylo strašně důležité. Lidé, kteří minulý režim nezažili, si snad zavřené hranice ani nedokážou představit. Mně se tenkrát v noci skutečně zdávalo, že jsem na vytouženém Západě. V těch snech byl strašně barevný proti nudě a šedi, co bývala v Československu.

U bývalého sídla KSČ v Olomouci vyrostla při výročí Sametu opět zeď z krabic: