napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Anička sama a útok na ní 2008 (1. část)

Několik měsíců po Karlově smrti Anička ráno vstala jako vždy v šest, nakrmila pejska, vypila si ranní silnou italskou kávu, jak se s Karlem naučila v Itálii a pomalu se chystala vyrazit na polikliniku, budila se unavená, už léta, pochopila, že lepší už to nebude, zakázala všem jejich výzvy, aby si odpočala, neordinovala a nechala všechno na nich, věděla, že jí mají rádi, ale oni prostě nechápali, že ona tady je aby pracovala, pomáhala lidem a organizovala v té své poliklinice s nemocničkou tu pomoc. Viděla, že jí síly pomalu opouštějí a tak měla méně pacientů, neobjednávala si je před devátou, rutinní řízení nechávala jiným, jak to Karel připravil, ona byla na koncepční otázky, dobré rady a dobré slovo.

Už byla oblečená do práce, věci měla v tašce a chystala se projít do garáže, když jí zarazil zvonek od branky, to zvonění bylo nepříjemné, takové neurvalé řekla si pro sebe, podívala se oknem a uviděla dva cizí chlapy, na první pohled se jí vůbec nelíbili, odbzučela vrátka a oni šli ke dveřím domu, šla je otevřít a čekala, co jí poví, několik vteřin na sebe koukali, až se ozval asi ten důležitější, malý obtloustlý s odpornýma prasečíma očima:

„Přišli jsme zajistit majetek, který podléhá exekuci, tenhle dům, zahradu, všechny věci v domě, kromě vašich nejnutnějších osobních věcí, ty si sbalte a odejděte, jmenuju se Prošek, Emil Prošek a jsem exekutor.“

S Aničkou se zhoupnul její svět, před chvílí přemýšlela, co musí udělat, že je třeba rozhodnout, jestli přijmou tu mladou doktorku na neurochirurgii, jestli se tam uživí, jestli to není šílený luxus, pravda za ty operace se platí balíky a s Lenky pomocí a pověstí se pacienti hrnuli a teď prásk, musí to být omyl, no zatím se nastěhuje do své kanceláře, moc toho nepotřebuje, jenže ten chlapík se zjevnou prasečí radostí pokračoval:

„Ta Vaše poliklinika je taky předmětem exekuce, tam nechoďte, není Vaše a ta pražská agentura, ta účetní firma, tak ten Váš podíl už taky není Váš, ty firmy převezmeme ještě dneska.“

Aničce se v hlavě všechno motalo a točilo, je to přece blbost, dluhy neměla, co to ten chlap plácá, věděla, že je vlastně bohatá, vůbec to nevyužívala, tedy ne nijak moc, bydlela v jejich hezkém domě, ale dnes vyloženě obyčejném, jezdila autem, asi drahým teréňákem, jak jí Karel řekl, že je to bezpečné, ale jinak neutrácela a plat si posílala, tedy posílali jí, velký, v jejích očích, ale přes tenhle hrozný zmatek a katastrofální zprávu od toho divného chlapa, se jí pořád vracela otázka, kde už viděla tenhle pohled, tu radost z problému jiného, to popásání se na bolesti, najednou se celá zatřásla, když si vzpomněla, ano, tehdy, když jí s maminkou přepadli, takhle se jeden z nich tvářil, jenže teď Karel už není, musí bojovat ona, popadla jí zuřivost, ale věděla od něj, mnohokrát o tom mluvili, že člověk musí bojovat s chladnou hlavou:

„Nemám a nikdy jsem neměla dluhy, to je omyl, proč bych Vám měla věřit?“

Malý Prošek se nafouknul, malý Prošek proto, že byl synem starého Proška, nechvalně známé figury ve městě, nyní už po smrti a tenhle starý výtečník zametal chlapci cestu a on to taky byl, kdo pochopil zlaté dno exekucí – není nad to, ničit chudé a bezmocné, chlapec byl hoden svého otce a učitele, ne moc chytrý, ale grázl převeliký, pro svojí nepříliš váženou profesi měl všechny předpoklady a náležitě je využíval, za svůj majstrštyk považoval exekuci fungující mikrovlnky, jedné paní, která se starala o tři nezletilé děti a při tom se snažila, neúspěšně, platit gamblerské dluhy svého manžela, tak tu mikrovlnku odhadl na dvacet korun a za deset jí prodal, sám sobě, aby jí obratem střelil za dvě stovky překupníkovi, všem se tím chlubil, lidé, kteří jej nesnášeli a opovrhovali jím, tak ti by se nevešli na fotbalový stadion, jenže nikdo si netroufl dát mu to najevo, tatínek ho naučil podlézat a vlichocovat se mocným a vlivným a tak byl bohatý, důležitý, obávaný a nenáviděný, Emil si to všechno vychutnával.

Teď, teď se radostí přímo vznášel, jak je ta bába vyděšená, to by táta koukal jak to tý famílii Marešovic vrátil, za něj, za tátu, kterýmu ten bastard ublížil, nevěděl sice jak, táta to nikdy neřekl a u něj ve firmě se o tom nemluvilo, ale bylo to určitě hnusný, určitě moc, protože táta se toho Mareše potom vlastně bál, no ne moc, táta se samozřejmě nebál nikoho, ale řekněme držel se stranou a vždycky Emilovi říkal, dej si na něj, na Mareše, bacha, má moc vlivný kamarády, jenže už je pryč a na tu bábu se kamarádi vyserou, ha:

„Helejte teta, sem exekutor, já si srandu nedělám, můžete si mě najít v rejstříku a dluhy nasekal Váš manžel, velký dluhy a Vy, kdybyste přebírala poštu, tak byste věděla, takhle halt nevíte, Vaše chyba, hezky se pakujte.“

Anička se ale už rozhodla bojovat, parchantům se nesmí ustupovat:

„Ukažte mi papír, musíte mít nějaký písemný doklad, poštu jsem přebírala, ať se to ztratilo nebo ne, ukažte mi to, teď, nebo vypadněte z mého pozemku.“

Ten druhý chlapík vyndal z kufříku pár papírů a s tázavým pohledem na Emila je podal Aničce, ta mu je vytrhla a práskla dveřmi. Emil na ně začal zuřivě mlátit, ale Anička jen křikla:

„Jdu si to ofotit, vrátím Vám to.“

Anička vyrazila do pracovny ke kopírce, musela se ale opřít o futra, měla pocit, že upadne, jenže ani ta futra, ani ta podlaha už nebyly její, Bože, jak je to možný? Věděla, že si sama neporadí, měla kolem sebe spoustu chytrých lidí, no jasně, Toník, snad zvedne telefon, nevěděla, že její číslo zvedne Tonda vždycky, no fakt vždycky, i kdyby zrovna s Jitkou to, no jasně, tak i tehdy, ostatně nebylo to zas tak často, jak by Tonda chtěl, teď to nebylo, byl v agentuře a měl jednání, ale Anička má absolutní přednost. Vzhledem k prostředí, kde se pohyboval, ho její zpráva tak nešokovala, jako jí. Lépe řečeno, věděl, že se takové podvody stávají, nepochyboval ani na vteřinu, že by to nebyl podvod, ale jakási ledová ruka na něj sáhla, poprosil Aničku, aby ty papíry naskenovala a poslala mu je mailem a pak chtěl toho exekutora k telefonu, Anička s třesoucíma se rukama zabojovala s kopírkou a počítačem a podle Tondova návodu, klidného, trpělivého, i když propadal zoufalství a zároveň v něm bublala zuřivost.

Jednání omluvným pokynem ukončil a zavřel se do své kanceláře, když uviděl, že se mu mail objevil v poště, poprosil Aničku, aby mu dala k telefonu toho exekutora, mezitím, aniž dokumenty četl, je přeposlal paní Lexové s poznámkou – všeho nech a rozeber to. Emil Prošek telefon napřed odmítal, nemá zájem se s kýmkoli bavit, pak se uvolil, trochu ze zvědavosti a taky s chutí někoho dalšího rozzuřit, zesměšnit, poslat do háje, tenhle pocit moci miloval:

„No, co chcete, to rozhodnutí je pravomocný.“

Tonda věděl, že bojovat musí člověk v klidu i když má milion důvodů se vztekat, starý zákon bojových sportů – naštveš se a jsi mrtvý, mluvil klidně, skoro vlídně:

„Jmenuji se Soukup, zastupuji paní doktorku, jistě jde o omyl a do doby, než se ten omyl vyřeší, Vám poskytneme bankovní garanci na celý dluh.“

Emil se nafouknul:

„Tady není co vyjasňovat, řek sem že je to pravomocný, peníze hned nebo to začnu rozprodávat, nejspíš to ten dluh nepokreje ani s tou poliklinikou a půlkou tý účetní firmy, dědek se pěkně rozšoupnul.“

Tonda rychle letěl očima po dokumentu a hledal částku dluhu, listy nebyly popořadě a některé byly vzhůru nohama, pořád jí neviděl, raději se zeptal:

„O jakou částku dluhu se vlastně jedná?“

Emil se nafouknul a skoro zaklonil, tohle je nahrávka:

„Ha, Vy jste ale podvodník, kecáte tady o garanci a ani nevíte na kolik, na to se Vám, pane, vyseru, každej se Vám na to vysere, abyste věděl, dluh, teda jistina, je padesát mega, ale v kačkách pane, jenom v kačkách, žádný eurovky, ha, ha.“

Emil se začal řehtat, jak je úžasně vtipnej a jeho podržtaška nadšeně přizvukoval, aby šéfa potěšil, kdyby byl Emil chytřejší, byl by věděl, že majetek Aničky je desetkrát větší, nejméně, a byl by si vymyslel ještě větší dluh, naštěstí to netušil, na druhou stranu rychle zaplatit tyhle peníze, tedy vlastně ihned, to není jen tak, Tonda během celého hovoru přemýšlel, horečně a zoufale, jestli se obejde bez pomoci šéfa, jestli má šanci to zvládnout sám, teď se to vyjasnilo, vlastně to byla blbost se pokoušet něco dělat sám, vzápětí Emil pokračoval:

„Tak to bych rád viděl, která banka Vám dá garanci na pade plus příslušenství, což už je dneska nejmíň deset, určitě víc, takže dohromady přes šedesát, takže blbost, pane.“

Tonda se rychle ozval, aby ten bastard nezavěsil, mluvil klidně, dalo by se říct naprosto distingovaně:

„Pane Prošku, řekněte mi svojí mailovou adresu a já Vám obratem pošlu závazné oznámení, že do 24 hodin doručíme do Vaší kanceláře bankovní záruku, některé v této zemi akreditované banky, na danou částku, tedy na řekněme sedmdesát milionů korun, zavážu se k odpovědnosti za případné zdržení exekuce. To je ideální řešení i pro věřitele, nedokážete jim nikdy vysvětlit, proč byste tuto nabídku odmítl, na garanci bude, že peníze budou poslány na Váš účet do dalších 24 hodin, to přece nemá chybu.“

Tonda mluvil klidně, ale uvnitř se klepal a popadala ho bezmoc, jako kdyby se najednou nemohl pohnout, ten pocit z horečnatých snů – ležíš na kolejích, jede k tobě vlak a ty nemůžeš vstát, jestli někoho chtěl opravdu ochránit, byla to Anička, jasně, může jít hned vzít k sobě, ale to je samo o sobě průser, no a Jitka k tomu, Bože, ale především, musí nějak odvrátit tenhle podvod, nejde to jinak, to nejde bez šéfa, v telefonu se ozvalo:

„No dobrá, zvážím to, nic neslibuju.“

Emil ustoupil, nadiktoval adresu a Tonda zaslechl, jak houknul na toho druhého – jdeme. Tonda poprosil Aničku, ať jede na polikliniku a na nic nemyslí, že to zařídí. Anička mu to slíbila a zavěsila, pak došla k jejímu pejskovi, který seděl u dveří, že jako bude hlídat, než paní přijede a pohladila ho:

„Tak hlídej, kamaráde, no možná naposled, možná nás vystěhujou, no uvidíme, kde my dva hlavu složíme.“

Pak odjela, ne, že by nemyslela na to, co se stalo, ale po tom všem, co zažila, jí to zatěžovalo mnohem méně, než by jeden čekal.

Tonda se zoufale snažil vyprostit z té bezmoci, sám sobě nařídil postup, scany dokumentu od Aničky hned přeposlal Vladimírovi, šéfovi zabezpečení, který se o ně a o další, patrně, staral, pak vytočil nouzové číslo Nikolaje, ještě nikdy ho nepoužil, asi proto, možná, ho Nikolaj ihned zvednul:

„Ano Tonyku?“

„Promiň, ale máme velký problém, přepadli, ne fyzicky, ale majetkově, Aničku.“

Tonda vše převyprávěl, Nikolaj během toho odešel z jednání, kde byl, a rychle šel do šéfova sekretariátu, jeho čipová karta otevírala všechny dveře, minimálně všechny, které zkusil, šéf byl u sebe v pracovně, seděl s dalšími dvěma lidmi, mužem a ženou, u malého konferenčního stolku a něco velmi vážně probírali, Nikolaj před něj položil lístek se stručnou zprávou – doktorce Aničce Marešové vzali podvodem všechen majetek, z domu jí stěhují, potřebuji bankovní záruku na čtyři miliony dolarů a rozebrat ten podvod, mohu jednat tvým jménem?

Šéf sklouznul očima na lístek, zarazil se, pohybem ruky zarazil uprostřed věty ženu, která zrovna něco říkala, a obrátil se na Nikolaje, v očích měl překvapení a zlobu:

„Ano, jistě, prosím rychle a důrazně, chci zprávy.“

Pak se obrátil ke svým společníkům, ale bylo vidět, že není duší přítomen, po dvou, spíš pěti vteřinách pokynul omluvně ženě, která zaraženě čekala, a ta pokračovala v půli věty, kde přestala.

Nikolaj pokývnul a vyběhnul, výborně, důrazně znamená tvrdě, hned, jak zavřel dveře, začal telefonovat a rozdávat pokyny, když doběhl do své kanceláře, měl na telefonu generálního ředitele jedné z bank, která měla v Čechách pobočku, předtím ještě v běhu uvedl do pohotovosti IT oddělení, když se dozvěděl, že firma, která údajně půjčila Karlovi, byla ze Seychel, poslal tam hned tři lidi, které měl právě v Kapském městě, měl spoustu lidí různě po světě.

David, Tondův syn, měl právě svůj český měsíc, tedy přibližný měsíc, kdy pracoval z Čech, vzhledem k úspěchu jeho doktorského softwaru v Rusku, by tam měl být déle a samozřejmě vzhledem k základnímu „poslání“, proč tam jezdí teprve déle, tedy vlastně pořád, ale on to dával a ono to, oboje, fungovalo a dobře. V Čechách měl tři lidi na velké složitosti, pak pět lidí na ty doktorský věci, jak říkal a jasně už větší partu, především provozní, v Rusku.

Na IT firmu, trošku hackerskou, to byl zvláštní kolektiv, David sám byl fěšák, vymydlený, perfektně oblečený a upravený, společenský, pravý opak klasického IT špindíry, no pokud ne špindíry, tak minimálně oblekového anarchisty, jeho pravou rukou byla malá, sympaticky oplácaná Vietnamka Anička, řečená IT Anička, aby se to nepletlo, ta chodila oblečená ležérněji než David, ale taky čisťounká a usměvavá a pracovitá a geniální, pořád tvrdila, že by měla mít jen půl platu, protože se starala o počítače celé její rodiny, tedy i všech tet a strejdů a taky všech známých a jak k tomu jako David přijde, když nepracuje jen pro něj.

Zbylí dva členové týmu byli klasici – to byli ti praví IT blázni, flekaté mikiny, předloni vyprané džíny, ale nadšení v očích, ti pracovali nejraději z domova, kdežto David s IT Aničkou chodili opravdu do práce, do dvou elegantních kanceláří v jednom z administrativních center ve městě, postupně ale David naučil i ty dva blázny chodit na porady, protože zjistili, že to společné přemýšlení o věcech, které je fakt zajímaly, má taky něco do sebe, ale zpočátku se bránili. Zdravotní tým byl trochu stranou, aby si nemuseli až tak moc dávat pozor, že jo.

David byl teď dopoledne v práci, jak tomu říkal, jeho šéfům bylo fuk, kde pracoval, náklady za něj platili a považovali je za směšně malé a otevřeně mu to říkali, on měl pocit, že ve své kanceláři má větší klid i když doma by byl sám, protože Kristýna byla na poliklinice, David byl ve své pracovně a IT Anička v druhé jejich místnosti, které říkali zasedačka. Davidovi se ozvala zpráva ze zabezpečeného mobilu – velký problém, podvod na doktorku Aničku Marešovou, pomoz tátovi, nejvyšší důležitost, použij všechny své lidi a budeš-li potřebovat, ihned dej vědět, potvrď. David se nadechnul, vydechnul a potvrdil, vytočil tátu, ten seděl zadumaně s paní Lexovou a probírali se podklady, které zatím sehnali, vypadalo to zoufale, jasně, že to byl podvod, Karel neměl důvod si půjčovat u jakési firmy ze Seychel, kde ostatně byla jen poštovní schránka a nějací lupiči v Čechách to provedli, jenže tím, že Anička oficiálně nepřebírala poštu, což je další podvod, ale nějak se jim to podařilo, tak všechno bylo pravomocné, odvolací lhůty prošvihnuté, jistě, dalo se to celé napadnout po pečlivé přípravě jako gigantický podvod, jenže to je spor na roky, mezitím všechno bude fuč, nejen Aničky osobní majetek, ale i poliklinika, agentura, všechno a nejspíš se Anička ani nedožije výsledku sporu.

Tonda viděl Davidovo číslo, ne teď ne:

„Promiň, Davide, mám problém, nemohu, promiň, jindy.“

„Tati, nezavěšuj, mám za úkol ti pomoct, teď mi to napsali, zastav se, uklidni se, to asi bude práce pro hackery, nahrň mi, prosím tě, co víš, hned.“

Tonda vteřinu překvapeně koukal na telefon a pak ucítil, jak se mu ulevuje, začali mu pomáhat a rovnou pořádnou silou. Vysypal ze sebe všechno, co už věděl, David si dělal poznámky a rovnou zadal první úkol Aničce, když si David nahlas zrekapituloval zprávy, které dostal, tak si řekl Tonda, že toho kluka je na IT škoda, ten by měl dělat rozvědku, ale hned si tu myšlenku zakázal.

„Takže tati, zopakuju si to a shrnu, jedou v tom tři, nějakej Hovorka, křestním Sebastián, úžasný jméno, ten jedná za tu seychelskou firmu a tomu je jako Karel dlužnej, to je první cíl, pak notář, ten prostě podepsal podvod, úplně loženej, ten v tom jede nebo na něj něco ví, myslím ten Hovorka na toho notáře, Aničko vyjeď po notáři, no a ten exekutor by taky nemusel bejt úplně náhodnej a nezávislej, takže tři cíle, pro jistotu mrknem i na tu firmu tam na těch hezkej, prej, ostrovech.

Dobrá táto, uklidni Aničku, myslím doktorku, my na ně něco najdem, no a pak zajedem za tím Hovorkou a podržíme mu zapálenej zapalovač u koulí a on nám poví, jak to bylo a podepíše to a ještě nám dá dýško, klid, táto.“

Tonda přepnul mezitím hovor na hlasito, aby paní Lexová všechno slyšela a ta teď zavolala:

„Davídku, tady Ivana Lexová, jsi báječnej kluk, půjdu s tebou a budu ho držet, bastarda zatracenýho.“

Tonda cítil, jak se zase trochu ulevilo, ale nebyl si jist, jestli to přece jen nebude zatraceně složitější. Najednou si uvědomil, kdy a kde slyšel jméno Prošek, hned to napsal Davidovi, jak říká klasik, náhoda neexistuje.

David hned zavolal své další dva kluky a jednomu dal firmu na Seychelách a druhému exekutora, a když začal přemýšlet, jak se dostat, tedy jak rychle a s malou námahou, k SMS zprávám těch dotčenejch lidí a taky k jejich odposlechům, zavolal mu Vladimír, ptal se, co už David ví, co si o tom myslí a nabídl pomoc.

Evidentně se mu Davidův postup líbil, slíbil data z telefonů a ty odposlechy, to uměl, prý žádná starost, taky vysleduje přesuny peněz, zároveň poznamenal, že připraví lidi a scénáře, jak navštíví ty jednotlivé hráče, David se nezeptal, jak to bude vypadat, ale byl si jistý, že to moc společenské nebude, cítil, jak má chuť taky někoho praštit, nakonec Vladimír jen tak pro úplnost řekl, že Nikolaj už je v letadle sem a že na Seychely někdo letí, možná už tam přistál a že poprosí Tondu, aby zajel za Aničkou jí trochu uklidnit.

Emil Prošek jel zamyšleně do kanceláře, cestou telefonem zarazil dvě dvojice jeho lidí, kteří jeli do polikliniky a do agentury, ještě tam nedorazili, naštěstí, takže se nedělal větší zmatek, ale to by bylo Emilovi nevadilo, naopak, jen si nebyl jistý, co teď dělat, ty prachy to je vítězství, postupnými prodeji polikliniky a agentury by možná dostali víc, ale byla by to práce a komplikace a tohle bylo ložený, jenže není tam nějaký háček? Banka, to není nešťastná ženská, která neví jak se bránit, která nemá pomalu na jídlo, na tu se to vyskakuje, no nic nepodepsal a ten blbec Sebastián Hovorka nebere telefon, zase někde šoustá, Emil před budovou, kde měli kanceláře vysadil kolegu a odjel, neměl chuť cokoli dělat, tedy pracovně a vlastně neměl chuť na nic, nebyl si jistý co dělat a to nesnášel, zajel domů, tahle věcička s tou Marešovic bábou ho celá požrala, ale kšeft to bude gigantickej, sedmdesát mega, Sebastián 80% dluhu a on zbylých 20 plus všechno nad to, ha, takže 30 míčů, ha, ha, ha, to by nebožtík táta čuměl, jenže ten by mu to nebyl dovolil, což se sice Emilovi v hlavě ozývalo, ale dokázal to potlačit.

Když se konečně Sebastian ozval, docela se mu řešení se zárukou líbilo, tedy hlavně neměl pořádně čas si to probrat a že se staví ve čtyři odpoledne. Emil nahodil motorku a jel se uklidnit, před odjezdem ještě vynadal ženě, aby jako neupadla do nějaký nirvány, aby věděla, kdo je tady šéf a kdo sedí v koutě a drží hubu.

Jeho žena Karla byla krásná černovláska, vysoká, štíhlá i po dvou dětech, krásné veliké černé oči, rád jí ukazoval na společenských akcích, ale ty oči už dávno měla smutný, nebyla velká ranařka a měla dvě děti a on vliv a známosti, Bože, jak by ten rozvod asi dopadnul, no blbě, tak zatím trpěla a to dost.

Jak Emil odburácel, dal si záležet, aby to všichni slyšeli, nevšimnul si auta, které parkovalo nepříliš šikovně nedaleko jeho domu, trochu překáželo, ale stálo tak, že z něj byl dobrý přehled, kdo přichází a kdo odchází a i pohyb na zahradě byl vidět, když Emil odbočil na hlavní, vystoupil z auta muž, šel k jejich vrátkům a zazvonil na zvonek. Karla otevřela dveře, ale nesešla k vrátkům, chlapík měl velmi milý úsměv, moc se omlouval, že ruší, shání pozemek, oni jsou poslední v řadě, jestli neví, není tu něco na prodej, že by byli sousedé, jeho příjemný hlas a vlídné jednání pomalu rozpouštělo její stres a napětí, ne, k vrátkům ty dva metry nepůjde, to ne – když ho neznáš, tak tam nelez, chytne tě a přinutí otevřít a vykrade nás – myslela si o tom své, ale dodržovala:

„Víte, to manžel by snad věděl, ………. ta louka vedle je naše, …………….. ne, tu určitě neprodá, …………. není tady, zrovna odjel, ………………… nevím jak má čas, odpoledne tu má jednání, ve čtyři, pak snad, …………… promiňte, nevím.“

Chlapík si chvilku povídal, příjemně, lidsky, když odešel, měla pocit pohlazení, ale zakázala si na to myslet.

Aničce, tedy IT Aničce v Davidově firmičce, netrvalo ani deset minut dostat se notáři do počítače, nosil si jeden noťas z práce domů a na něm dělal všechno, bezva, za dalších deset minut přiběhla k Davidovi:

„Davide, ten notář nejspíš to bude prasák, odpornej úchylňák, je na malý holky a tím ho vydírají, tedy asi, našla jsem jen jednu věc, ale podle fotek je tam on s jednou docela malou holkou, nejspíš nezletilou i tam ta potvora mává nějakým papírem, jako že jí není patnáct, je to divný, ale neřekla bych, že je to montáž.“

„Holka zlatá, to víš, nebo si to myslíš? Pomalu, popořadě a neříká se úchylňák, ale jen úchyl.“

„Jo, dobře, je to úchyl, to, že ho tím vydíraj nevím, to myslím, přepošlu ti to a jdu hledat dál.“

Otočila se a odcházela, David za ní volal:

„Jsi jednička, největší a nejlepší a hvězda moje, pasuje to na maily, který mu posílal ten Sebastián, zmrdeček jeden.“

David chvilku přemýšlel, no vteřiny a zavolal Vladimíra a řekl mu, co Anička našla a že to odpovídá textům mailů od Hovorky, které byly jako „přece bys nezlobil“, Vladimír si oddechl, za tenhle konec to vezmou, začal připravovat akci u notáře.

Za pár minut se Davidovi ozval jeden z jeho chlapců, jak říkal těm dvěma typickým IT, ten, který řešil Proška:

„Hele, chlape, ten blbec se tu několikrát chlubí, jako že ta, jak on píše bába Marešová, je nejlepší nápad jeho života, to je skoro doznání, jak se říká v detektivkách, co myslíš?“

„Myslím, že seš zlatej hacker, díky moc.“

David tu informaci poslal Vladimírovi s poznámkou, že hledají dál a že je kdykoli k dispozici, vzápětí zablikalo chráněné spojení, video hovor, David se připojil a uviděl Vladimírovu tvář, už ho několikrát zahlédl, teď se mu díval do očí, takřka:

„Davide, potřeboval bych tě u toho notáře, uděláš to pro nás?“

„Jasně, rád, pro Vás a především pro Aničku a sem vlastně zaměstnanec.“

David věděl, že ta otázka nebyla ani tak o tom, jestli pojede s nimi, ale byla to zkouška, viděl, jak se Vladimír dívá, chladně a upřeně do očí, jasně, tyhle lidi musí umět otipnout člověka, dobře, ať si tipuje, zeptám se:

„Co plánujete? Tedy jestli mi to můžete říct.“

Vladimír se pořád tak vážně díval do očí:

„Máš u nás jedno z nejvyšších oprávnění, vysokou důvěru, tvoje výsledky jsou mimo diskuzi, jak říká Nikolaj, jistě, rád ti to řeknu a zajímá mě tvůj názor, na druhou stranu, spoustu informací, vlastně většinu, máme od tebe – prostě ten exekutor, který ráno hrubě vtrhnul na Aničku a dost možná zařídil, že nedostala nic poštou, tak ten je syn chlapa, který chtěl Karla asi před dvaceti lety zabít, my jsme mu tehdy vysvětlili, že se to nedělá a že kolem Karla a jeho rodiny bude  chodit  po špičkách! Byla to chyba, měli jsme to vyřešit definitivně, Karel ale nechtěl, dnes jsou oba po smrti a syn možná, snad, dostal nápad, možná chtěl pomstít tátu, který dostal přes koule, nebo si chtěl jen nakrást a dal tip Hovorkovi.

Ten má firmu na Seychelách, která půjčuje na docela lichvářský úrok, jenže to není to podstatné, úžasné na tom bussinesu je to, že půjčuje mrtvým, když někdo zemře, Hovorka vyrazí za dědici se smlouvou o půjčce, prostě že si jako u něj nebožtík půjčil, tu milion, tu dvěstětisíc, tu víc, prostě dopředu odhadne majetek a pak to sesmolí, velmi profesionálně, soudy to mají těžké, pokud na ně vůbec dojde, údajný dlužník je po smrti a dědicové říkají jen jako že babička by si přece nikdy nepůjčila, proti tomu stojí podepsaná listina, někdy i ověřená.

No a to ověřování dělá náš pan notář, zjevně pod tlakem, takže s notářem si promluvíme, taky pod tlakem, nemyslím zrovna fyzickým, tady by mohlo stačit mu ukázat jeho vlastní počítač. Mohl by spolupracovat, naši právníci nám připravují nějaké dokumenty, které by bylo potřeba podepsat, především od Hovorky, něco podepíše i ten Prošek a jeden papír i notář. Pro jistotu, ten taky ověří všechny ty lejstra. Nejraději bych ho odvezl k Proškovi domů, ten se chce odpoledne sejít doma s Hovorkou, budeme je mít pohromadě, oba sledujeme.“

David si všechno bleskově srovnával v hlavě, tohle úplně jeho obor nebyl, ale logika jeho obor byla, taky viděl, že fakt má důvěru:

„Díky, hlavně za důvěru, kam mám přijít?“

„Nikam, přijedu pro tebe, ladíme čas, můžeš se notáři podívat do počítače na kalendář na dnešek, co dělá v poledne a těsně potom? Máme informaci, ale rád bych to zpřesnil.“

„Zůstaňte na telefonu, okamžik, běžím vedle.“

David se rozběhl k Aničce:

„Ukaž mi jeho kalendář, prosím.“

Šikovná holka popojela myší a klepla, kalendář se objevil.

„Kolem poledne tam nic nemá a ve dvě prodej nemovitosti.“

„Výborně, to se potvrdilo, takže po druhé mě čekej, ozvu se deset minut předem, dej mi prosím vědět, kdyby se Vám podařilo prolomit ten počítač tam dole, zatím díky.“

Tvář z obrazovky zmizela, David rychle vytočil druhého svého kluka, který měl na starosti tu firmu tam dole na jihu, do telefonu se ozval šťastný smích:

„Ty vole, začnu věřit na přenosy myšlenek, teď jsem ti chtěl volat, že jsem to konečně otevřel, tedy ty vole ten měl chytrý zabezpečení, to ti pak v klidu popíšu, fakt inspirace, mazanej indickej klučina, hele kam to chceš poslat a co nás vlastně zajímá?“

„Pošli to Aničce, podělte se o to a hledejte věci, z mailů a dokumentů, kde je Hovorka a ta jeho firma, ten Ind nejspíš zastupoval desítky firem, na ty kašlete, jen tohohle jednoho.“

David vběhnul k Aničce a prohlédl si notářův disk, tak tady to má schovaný, chytrá holka, že to našla. Pak se vrátil k sobě do kanceláře a snažil se uklidnit Tondu, že bude dobře, David na tátovi viděl, jak ho to sebralo, jak ta chvilka, kdy si připustil, že hodná Anička o všechno přijde, ho úplně rozhodila a při tom to byl takový bojovník.

Asi o dvě hodiny později se tam dole, jak všichni mluvili o těch krásných ostrovech,v jejich hlavním městě Victorii  se vracel mladý indický právník Svámí Anand do své kanceláře. Byl na ní hrdý, začínal z nuly, chudí rodiče, žádná stipendia, vystudovat v Kapském městě docela horor, ale byl mezi pěti nejlepšími v ročníku a i tak začínal jako poslední poskok ve velké kanceláři, ale to už bylo lepší než uklízet, hlídat nebo pracovat na poli.

Pak se usmálo štěstí, oslovil jej jeden turista z východní Evropy, tehdy Svámí pořádně nevěděl, že je to v Evropě docela rozdíl – západní a východní a ten chlap chtěl založit firmu a zastupovat jí, jenže cena Svámího zaměstnavatele se mu zdála velká a tak navrhnul Svámímu meloušek, tedy malou práci bokem, to bylo jasně proti firemním pravidlům, ale kdo by na to přišel, říkal ten chlapík a Svámí si dodal odvahy. Teď měl z toho východu desítky firem a svou kancelář. V advokátní komoře nebyl za oblíbeného, ale vydělával tak, že se mohl oženit, měl báječnou ženu a dvě děti a ještě podporoval rodiče.

Někdy musel trošku blufovat, některé firmy považovaly za příliš riskantní, být zastoupený právní kanceláří, která je ale vyloženě one man show, tak předstíral, že zaměstnává manželku jako asistentku a bratra programátora jako dalšího právníka, zatím to procházelo, jasně – žádná dovolená, ale to je přece nesmysl – dovolená, člověk musí děkovat Bohu, že má takovouhle práci!

Ne snad, že by neměl starosti, v komoře na něj zrovna dnes tlačili, aby srovnal ceny, byl levnější, bránil se tím, že zastupuje lidi a firmy z chudších zemí, tedy chudší z těch bohatých, jenže oni mu ukazovaly ruské a čínské miliardáře, kteří si na Seychelách také schovávali svoje podnikání.

Vstupoval do kanceláře s hlavou trochu svěšenou, ale nepomohlo by mu, ani kdyby si kdovíjak dával pozor, byli tři a profesionálové.Jeden seděl za jeho psacím stolem a hrál si s počítačem, tady byl Svámí v klidu, bráchovo zabezpečení nikdo neprolomí, další dva ho chytli každý z jedné strany za ruce, ten vpravo si dal výmluvně prst na pusu, ten vlevo držel pistoli, to bylo taky výmluvné. Ten u počítače zvedl hlavu:

„Pokus se být v klidu, myslíme si, že ty v té lumpárně nejedeš, že tady hraješ tu klasickou roli jak se říká bílého koně a daňové pradleny, jsi jakoby šéf jedné firmy z České republiky, tedy několika firem, ale nás zajímá jen jedna, kterou tady založil nějaký Sebastian Hovorka, kterému jsi dal plnou moc a on jedná zcela samostatně a ty vlastně nevíš, co se děje, jen počítáš peníze na účtu, docela se mu sypou, jak tak koukám, no a ty přiznáváš a platíš ty vaše mrňavý daně, souhlas?“

Do háje jak se dostali do toho počítače, tak tohle asi neokecám, no táta vždycky říkal, že pravda má své půvaby:

„Ano, tak je to.“

„Hm. Dobře, dej mi telefon.“

Svámí velice váhavě vytahoval mobil z kapsy saka, dát ho nechtěl, ale jak ho nedat, ten chlap za stolem měl zatraceně studený čumák:

„Podívej, chceš, aby ti napřed zlomili ruku? Nejspíš ti nic nehrozí, tak to nezkaz.“

Dal mu ho a on si ho spojil se svým počítačem, takovým malým notebookem, kterého si před tím Svámí nevšimnul, pak asi někomu poslal zprávu, po chvilce mlčení a strachu se podíval na Svámího:

„Vyčistíme ten účet, potřebuji potvrzovací heslo, na účet už se dívám, ale na vybrání potřebuji ještě jedno heslo, nejspíš je někde v počítači, ale ty nám ho řekneš.“

„To nemohu, vlastně ho nevím.“

Muž za stolem se na něj smutně podíval:

„Chlapče, neumíš lhát a bojuješ za prachy děsných grázlů, ti by se o tebe ale fakt nepostarali, takže dobrovolně, nebo to má bolet?“

Svámí ucítil, jak ten napravo od něj mu chytil dlaň a začal vylamovat palec, řekl heslo a jen napůl vzlyknul:

„Oni mě nechají zabít.“

Ten u stolu ani nezvedl hlavu:

„Nemyslím a myslím, že se nepletu.“

Po chvilce zvednul hlavu:

„Fajn, úkol splněn, podívej, Svámí, teď tady společně, dvě, možná tři hodiny počkáme, pokud vše dopadne jak má, my odejdeme a ty zapomeneš, že jsi nás někdy viděl a nebudeš mít problém, takže klid, no kdybys nás chtěl jakkoli podtrhnout, bude to bolet, možná hodně, možná to nepřežiješ, měj rozum, máš přece rodinu, krásnou ženu, vypadá chytře a mile, dvě děti, sedni si a čekej s námi.“

pokračování za týden