V reprezentaci přitom Čelůstka dlouho neměl dobrou pozici, až v tomto kvalifikačním cyklu se stal nepostradatelným článkem české defenzivy.
Konečně se tak dočkal postupu na velký finálový turnaj. Ve třiceti letech.
Česko - Kosovo 2:1 |
Gólem jste poslal Českou republiku na Euro, to už vám nikdo nevezme.
Zní to hezky. Takové branky nepadají lehce a já byl naštěstí v pravý čas na správném místě. Tečoval jsem to kolenem do brány, v kariéře už jsem dal hezčí góly. Tenhle byl ovšem postupový, moc mě to těší. Jsme na Euru, což ve třiceti letech beru jako svůj další splněný fotbalový sen, mám obrovskou radost.
Do té doby jste vsítil za národní tým branku pouze jednu. Pamatujete si ji ještě vůbec?
Už je to pár let, ale vzpomínám si dobře. Bylo to při mém reprezentačním debutu v Olomouci proti Kanadě. Tenkrát padla z mého vůbec prvního dotyku s míčem, byla hezčí než tahle.
V pátek, den po utkání, od vašeho premiérového zásahu uběhne přesně šest let...
Vážně? Na den? Tak to se dozvídám až teď od vás, zaskočil jste mě. Je to takové osudové.
Jak těžká byla situace, kdy jste inkasovali a museli dotahovat?
Nebyl to vůbec příjemný pocit. Možná bych to přirovnal k zápasu s Bulharskem, kdy jsme dostali rychlý gól. Taky nám pak nebylo moc dobře. Tentokrát jsme ho navíc obdrželi až v padesáté minutě, o to bylo složitější to otáčet. Ukázali jsme ale vnitřní sílu, šli jsme si za tím.
Na první pohled se zdálo, že i druhý gól zaznamenal Alex Král. A vy jste neměl s kým slavit...
Z toho jsme si pak dělali v kabině ještě srandu. Jediný, kdo to zaregistroval a viděl to, byl Kobra (Zdeněk Ondrášek), takže se se mnou běžel radovat k praporku. Jinak bych tam asi slavil sám, všichni ostatní běželi k Alexovi. Ve finále je to ale jedno, hlavně že to po všech těch šancích padlo. Patrik Schick pak říkal, že to vypadalo jak na playstationu, jak to cinkalo do tyček a břevna. Zaplaťpánbůh, že jsme to otočili. Myslím, že by bylo hodně nešťastné, kdyby měl tým jako Kosovo postoupit na Euro.
Proč myslíte, že si postup nezasloužilo?
I doma proti nám vytěžili skoro maximum z toho, co si vytvořili. Myslím, že týmy jako Bulharsko nebo Černou Horu nepřehrávali tak jasně jako třeba my. Tentokrát se potvrdilo, že jsme lepším mužstvem. Anglie je suverén, v top trojce nejsilnějších týmů na světě, po ní jsme měli postoupit my.
Cítíte se na Euru tedy oprávněně?
Ano, je to tak.
Berete postupovou trefu jako zadostiučinění? Reprezentační trenéři vás občas opomíjeli.
Trošičku jo. Řeknu vám to otevřeně, jak to je. Cítím to jako velkou satisfakci, roky mě to míjelo a nebylo to jednoduché. Vyplatilo se, nezůstal jsem na místě, pořád jsem na sobě pracoval a jsem za to strašně rád.
Napadlo by vás, že se toho ve třiceti ještě dočkáte?
Věřil jsem tomu. Vzpomínám si na den, kdy mi říkal taťka, který hrál také profesionálně fotbal, že se tam prostě objevím a všechno se v dobré obrátí. Beru od něj kritiku i chválu, jeho slovům jsem věřil a teď se mi to plní.
