Hlavní obsah

Tajemství „Jakešovy věštírny”. Archiv Prognostického ústavu zůstává neprobádán

Foto: Profimedia

Václav Klaus a Valtr Komárek, dvě nejznámější postavy Prognostického ústavu.

Reklama

Co všechno ještě nevíme o proslulém Prognostickém ústavu? Řada informací o jeho poslání a činnosti zůstává i 30 let po listopadu 89 pod pokličkou.

Článek

Ve dvoupatrové novorenesanční budově na rohu Opletalovy a Růžové ulice, která v 19. století patřila známému průmyslníkovi Čeňku Daňkovi, už nelze najít nic, co by připomínalo významné obyvatele, kteří se sem nastěhovali v posledních letech komunismu.

V prvním patře budovy, kde měli před 30 lety své kanceláře Valtr Komárek, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba či Václav Klaus, bylo letos v dubnu za účasti čínského velvyslance otevřeno centrum tradiční čínské medicíny. A o podlaží výše sídlí Městská policie Prahy 1.

Že před rokem 1989 obývalo tyto prostory nedaleko hlavního nádraží vedení legendárního Prognostického ústavu Akademie věd, nikdo ze současných nájemníků až do naší návštěvy nevěděl.

„Jak bych to mohl vědět, když mi je třicet,” komentoval to jeden z městských strážníků.

Jakešova věštírna

Vedle „hlavního stanu“ sídlícího ve zmíněné pražské budově měl ústav, který v době největšího rozmachu zaměstnával asi stovku výzkumníků, další filiálky na různých místech hlavního města, jedna z nich byla třeba na Václavském náměstí.

O poslání a způsobu fungování instituce, která vznikla v roce 1984 jako československá mutace obdobného akademického pracoviště v Sovětském svazu a lid jí přezdíval Jakešova věštírna, se toho dosud mnoho neví. I proto, že je stále omezen přístup k oficiálním dokumentům tohoto ústavu zrušeného v roce 1993.

„Celý archiv byl převeden do archivu Akademie věd ČR, avšak dodnes tento fond nebyl zpracován,” uvádí historik a bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček. Přístup do archivu je podle něj zapovězen i kvůli moratoriu vyplývajícímu ze zákona o archivnictví, které by mělo padnout po 30 letech, tedy v roce 2023.

Nicméně Luboš Velek, ředitel Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR tradované informace, že se k materiálům badatelé nemohou vůbec dostat, odmítá. “Nebrání tomu nic, fond je dokonce jiz řadu let utříděn a k dispozici badatelům je i archivni pomůcka,” prohlásil. Ke studiu materiálů je prý ale třeba získat předběžný souhlas předsedkyně akademie věd Evy Zažímalové, což nepovažuje za velkou překážku.

Se Štrougalem v zádech

Prognostický ústav vznikl v roce 1983 s požehnáním tehdejšího federálního premiéra Lubomíra Štrougala nakloněného reformám. Právě jeho důvěru si získal i šéf ústavu Valtr Komárek, který na svou stranu při budování ústavu dostal i vedení Československé akademie věd.

S mocným Štrougalem se znal ještě z období před normalizací. V roce 1968, v době pražského jara, byl totiž generálním sekretářem Hospodářské rady vlády ČSSR, přičemž Štrougal byl jejím předsedou. Potom ale Komárek na rozdíl od Štrougala z mocenských struktur zmizel. Z KSČ jako mnoho jiných vyloučen nebyl, ale dostal důtku s výstrahou a mnoho let setrval v „karanténě” v Ekonomickém ústavu ČSAV. Budování „prognosťáku“ tak pro něj znamenalo i osobní satisfakci, možnost návratu na výsluní.

Vlivní, kteří vzešli z „Jakešovy věštírny“

Komárkem řízený ústav po sovětském vzoru hledal cesty, jak zastavit očividný společensko-ekonomický úpadek socialistického zřízení. To, co dříve v rámci dlouhodobého plánu zabezpečovala Státní plánovací komise, bylo nově svěřeno akademikům.

Vznikala tu souhrnná prognóza, která měla vykreslit výhledy země na dvacet let dopředu (1990 až 2010). Její dílčí výstupy nosil Valtr Komárek k projednání komunistickým pohlavárům. Podle pamětníků však práce na prognóze nikdy nebyla oficiálně dokončena. Na veřejnost se těsně po listopadu 1989 dostalo jen určité torzo, a to v podobě knihy Prognóza a program, pod kterou je podepsán Valtr Komárek a kolektiv.

VIDEO: Na práci v Prognostickém ústavu vzpomíná pro Seznam Ivo Kaderka

Ivo Kaderka patřil k mladším zaměstnancům proslulé akademické instituce.Video: Jiří Pšenička, Seznam Zprávy

Peníze a práce na panském

Otázkou je, kdo z výzkumníků měl nějaký významnější zájem bádání o reformě nereformovatelného urychlit.

Třeba jeden ze zakladatelů Karel Dyba (porevoluční ministr hospodářství), jenž do ústavu přivedl Vladimíra Dlouhého i Václava Klause, před pěti lety na webových stránkách Spolku českých právníků Všehrd zavzpomínal, že u něj a kolegů převažovaly zcela jiné motivace.

Nezastřel přitom, že jej do ústavu nalákal i vyšší plat – někteří přímí aktéři dnes potvrzují, že mnozí prognostici měli výdělky blížící se deseti tisícům korun (v roce 1989 byl průměrný plat 3 170 korun).

Relativně volná náplň práce dávala lidem v Prognostickém ústavu i dostatek času na seberealizaci v jiných oblastech. „Pro mě a mé kolegy byla práce na Souhrnné prognóze práce na panském, které jsme museli nějaký čas věnovat, abychom měli jistou svobodu psát a číst jiné věci, jež jsme považovali za seriózní a smysluplnou ekonomii,” vzpomínal Dyba v roce 2014.

Mimo jiné popsal, jak celou druhou polovinu roku 1989 strávil na stáži v USA, a sametovou revoluci tak sledoval zpoza Atlantiku v televizi CNN.

Možnost účasti na mezinárodních konferencích a stážích v západním světě byla ostatně dalším velmi cenným benefitem pro lidi, kteří pod Komárkem pracovali. „Myslím, že většině lidí nešlo tolik o vytváření oné prognózy, měli zde spíš příležitost dělat spoustu věcí vedle,“ přiznal už v roce 2010 pro Lidové noviny bývalý člen Klausovy vlády a nynější prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý.

S podporou z Moskvy

Na vznik a práci Prognostického ústavu měli nezanedbatelný vliv Sověti.

Ti své podobně orientované akademické pracoviště zřídili v době, kdy jejich impériu vládl bývalý šéf KGB Jurij Andropov, a i tato skutečnost dodnes u mnohých lidí v Česku vyvolává podezření, že za vznikem pražské vědecké instituce mohla stát obávaná sovětská tajná služba ve spolupráci s StB. Jaká je pravda, asi nebude uspokojivě známo, pokud nebudou zpřístupněny sovětské archivy.

Valtr Komárek však až do své smrti neskrýval, že se kolegy-prognostiky ze Sovětského svazu i lidmi z ÚV KSSS zaštiťoval, kdykoliv narazil na odpor domácích konzervativců z vedení KSČ. Měl velkou oporu třeba v sovětském akademikovi Olegu Bogomolovovi, který byl poradcem perestrojkového vůdce Michaila Gorbačova. Bogomolovův kolega Vladlen Krivošejev sám v Praze celý rok působil.

Na velmi silné politické tlaky, kterým čelil pár měsíců před pádem komunismu, vzpomínal šéf Prognostického ústavu v knižním interview Poslední slovo Valtra Komárka z roku 2013. A to od někdejšího dlouholetého ministra vnitra a místopředsedy vlády Jaromíra Obziny.

Zrada socialismu

Bylo to už v době, kdy byl politický patron ústavu Lubomír Štrougal odstaven od moci. Na Obzinův podnět bylo prý tehdy svoláno zasedání nejužšího komunistického vedení v čele s novým vůdcem Milošem Jakešem a Valtr Komárek tam byl pozván. „Ministr Obzina přinesl už sofistikované obvinění připravené Státní bezpečností, že prognóza je zrada socialismu, že prognóza je vytržení republiky z varšavského paktu, takže je to i vojenská zrada,” popisuje v knize průběh debaty Komárek. Činnost ústavu, kterému prý hrozilo zrušení, pak musel hájit v ostré diskusi, která šla až „na krev”.

Pražští neostalinisté totiž podezírali ústav, jehož někteří pracovníci se například zúčastnili série kulatých stolů s odborníky z USA, že je prolezlý západními agenty. Komárek se bránil tím, že od počátku spolupracují s Moskvou. Na svou obranu uváděl i to, že jedna část prognózy bude věnována rozvoji vztahů se Sovětským svazem.

Komu tedy ústav v poslední bitvě studené války více posloužil, zda Washingtonu, či Moskvě, není úplně zřejmé. Nezpochybnitelné je, že v něm od roku 1988 pracoval minimálně jeden prokazatelný agent KGB. Totiž Karel Köcher – muž, který při svém dvacetiletém pobytu v USA naoko pracoval pro CIA, ve skutečnosti však donášel Sovětům (po dopadení jej Američané v roce 1986 na berlínském mostě Glienicker Brücke vyměnili za sovětského disidenta Natana Šaranského).

Komárek tvrdil, že Köchera vzal na milost, když to po něm chtěly stranické složky. Tím, kdo Köchera do ústavu nejvíce protlačoval, byl podle neoficiálních údajů šéf pražských komunistů a člen ÚV KSČ Miroslav Štěpán. Prý proto, že chtěl vyhovět zájmům rozvědky.

Přezdívali mu Čaroděj

Valtr Komárek – nepřehlédnutelný muž s šedou hřívou vlasů – se po celou dobu fungování ústavu pohyboval na velmi tenkém politickém ledě.

„Jeho obrovskou výhodou bylo, že z těch šedesátých let velmi dobře rozuměl celé té politicko-úřednické mašinerii. Uměl se v tom otáčet. Však jsme mu přezdívali Čaroděj,” řekl Seznamu bývalý Komárkův blízký spolupracovník z Prognostického ústavu – pod podmínkou, že nebude zveřejněno jeho jméno.

O Komárkovi mluví jako o lidumilovi, který nikdy nechtěl nikoho vyhodit, bránil i tomu, aby jeho lidem byli seškrtávány odměny. A na historce o Komárkově projevu před pěti stovkami sovětských akademiků (v září 1989) zdůrazňuje, jak významnou měl ředitel ústavu pozici v Moskvě.

„Ještě večer před tímto vystoupením nevěděl, o čem bude mluvit. Potom ale našel krátký článek v deníku Izvestija. Psalo se v něm, že na sovětské železnici stojí 16 tisíc nevyložených nákladních vagonů. A tak řekl před těmi profesory, že s podobným problémem se potýkáme u nás také a jediné možné řešení je otevřít ty vagony a rozdat náklad lidem, ať už je uvnitř cokoliv,” vzpomíná zdroj na Komárkův moskevský projev z doby, kdy prakticky ve všech oblastech poptávka spotřebitelů vysoce převyšovala nabídku.

Pamětníci nezapomínají poznamenat, že je Valtr Komárek nikdy nezatěžoval problémy, které se soudruhy z ÚV KSČ a politbyra musel řešit. „Nevzpomínám si, že by nám cokoliv vyčítal, když někde žehlil naše na tu dobu snad odvážnější písemné či slovní projevy do zahraničních médií,” uvedl Karel Dyba v již citovaném komentáři.

Dyba, Klaus, Ježek

Do Prognostického ústavu Valtr Komárek přivedl řadu různorodých osobností, nejen sobě blízkých „osmašedesátníků” z okruhu reformátora Oty Šika.

V ústavu pracovali po boku mladší generace, jako byl již zmíněný Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Václav Klaus či Tomáš Ježek. Byli tam ale i mnozí další, jejichž jména dosud nikdy nepadla. Třeba například Hana Malinová, která nyní vede organizaci Rozkoš bez rizika pomáhající ženám živícím se prostitucí.

„My dělali spíše servis pro makroekonomy, takže třeba moje studie k problematice volného času sledovala, kolik volna nám přinese automatická pračka,” uvedla Hana Malinová už dříve v odborném tisku ke své předlistopadové práci.

Na léta v Prognostickém ústavu dodnes velmi rád vzpomíná současný šéf Českého tenisového svazu Ivo Kaderka, který do ústavu přišel, když mu bylo pouhých 22 let. „Mně stačilo mezi těmi lidmi sedět a poslouchat, když se bavili o odborných věcech. Dostával jsem do hlavy neuvěřitelná kvanta znalostí,” uvedl pro Seznam. Na Valtra Komárka nedá stále dopustit a popisuje, jak dostal od ředitele první úkol zabývat se perspektivami vodíkové energetiky.

Nepřekročil vlastní stín

Také Ivo Kaderka mohl zblízka sledovat, kterak se v čase sametové revoluce nejdříve ředitel Komárek a po něm mnozí další starší kolegové-prognostici dostali k jednání o nové vládě s disidenty kolem Václava Havla. Velmi záhy se zapojil i Václav Klaus, byť s Komárkem nikdy neměl nejlepší vztahy.

„Táta o Klausovi u nás doma mluvil jako o samolibém člověku, měl s ním osobní spory,” uvádí Komárkův syn Martin.

To třeba Vladimíra Dlouhého, náměstka ředitele ústavu, vnímal prý úplně jinak. „Ten chodil i k nám domů. Mezi ním a mým otcem býval vztah jako mezi učněm a jeho guruem,” vidí Komárek mladší zásadní rozdíl.

Ve výsledku to bylo jedno. Směr ekonomické transformace v porevoluční federální vládě začala udávat dvojice Klaus–Dlouhý, Komárek rychle svůj vliv ztratil.

„Klaus s Dlouhým měli více energie a byli i více protržně orientovaní. Valtr Komárek už nedokázal překročit svůj vlastní stín. Myšlenkově uvázl v šedesátých letech, v časech Oty Šika,” popisuje další bývalý zaměstnanec Prognostického ústavu a posléze guvernér ČNB Zdeněk Tůma důvody, proč Komárek z polistopadové scény tak rychle zmizel.

Jako charismatický vůdce Prognostického ústavu, o němž se svého času mluvilo i jako o kandidátovi na prezidenta, bude ale vnímám navždy.

Reklama

Doporučované