Horkým politickým námětem dnešních dnů se stává odpověď na otázku, co je to svobodná diskuze. Politiky k úvahám nevede třicáté výročí pádu komunismu, ale běžná praxe v českém parlamentu. Přesněji rokování o vládním daňovém balíčku a způsob jeho prosazení.
O balíčku se v pěti dnech jednalo téměř 18 hodin. Opozice obstruovala. TOP 09 se kvůli tomu, že vládní většina silově uťala diskuzi, rozhodla obrátit na Ústavní soud. Podle ní byl při projednávání návrhu hned dvakrát porušen jednací řád sněmovny. A jsme u místa, kde je zakopaný pes.
Parlamentní obstrukce, jakkoli jsou legitimní, sužují sněmovnu zhruba devět let. Namátkou: na začátku roku 2010 ODS se Stranou zelených blokovaly přijetí některých zákonů až do květnových parlamentních voleb, o rok později ČSSD stejným způsobem bránila přijetí čtrnácti norem vrácených Senátem, k nimž tehdejší vládní koalice sloučila rozpravu.
Ve výčtu by se dalo pokračovat až k přijímání návrhu zákona o EET a současnému balíčku. Sněmovní obstrukce při svém vládnutí zkrátka zažívá jak pravice, tak levice. Právě tato zkušenost zatím vždy prakticky zastavila snahy o racionalizaci jednacího řádu. Nyní se o této nutnosti mluví znovu a zdá se, že tentokrát by to mohlo klapnout. Stran, které jsou přesvědčeny, že mají šanci chopit se v příštím volebním období vlády, je vícero, a tak přibylo i poslanců, kteří jsou ochotni noční můře obstrukcí přistřihnout křídla.
Do čela snah se hodlá, jak jinak, postavit vládní hnutí ANO. To samozřejmě nabádá k předběžné opatrnosti, protože jeho vůdce Andrej Babiš se netají touhou po většinovém volebním systému, v němž má hlas opozice zanedbatelnou váhu. V současném poměrném systému je ovšem nutné posuzovat opatření, která by zajistila efektivitu vládnutí, s chladnou hlavou.
Fungování parlamentu by jistě prospělo, kdyby z jednacího řádu vypadlo pravidlo, podle nějž je třetí čtení návrhů zákonů možné jen ve středu a v pátek od devíti do čtrnácti hodin. Problematické už začíná být i udělování pauz na jednání poslaneckých klubů. A nakonec je tu délka řečnění poslanců, na niž se snáší nejsilnější kritika.
Inspirace Bundestagem by možná nebyla od věci. V Německu je čas, který mají jednotlivé strany pro svá vystoupení, poměrně odvozen od jejich početního zastoupení ve sněmovně. I taková možnost by odpovídala šestému článku ústavy, který říká, že rozhodování většiny má dbát na ochranu menšin. Cílem tohoto pravidla totiž není umožnit menšině při běžném politickém rozhodování většinu paralyzovat.
