Dá se nějak stručně vyjádřit, čemu se ve svých kurzech věnujete?
Těch kurzů je více druhů, ale když to zjednoduším, tak tomu, aby dospělí lidé zahodili mobily, laptopy a účtenky a všechny ty dospělácké problémy a šli si spolu hrát.
Proč by to měli dělat?
V době sociálních médií, neustálého shonu a přísunu děsivých zpráv se bohužel děje to, že se nějak od sebe vzdalujeme. Mnoho lidí se cítí být samo, pohlcuje nás pocit bezmoci, strach a smutek. Prostě nám chybí obyčejně sdílená radost. A to je přesně to, co umí řešit herecká cvičení. Jsme spolu. Bavíme se. Hrajeme si. Improvizujeme. Sdílíme. Smějeme se. Při hraní etud se člověk uvolní a zažije spontánní a nefalšovanou radost z partneření. Na kurzy a workshopy chodí už víc lidí, kteří hledají právě toto, než lidí, kteří by se toužili stát herci.
Jací lidé na ně tedy chodí?
Právníci, tiskoví mluvčí, knihovnice, studenti, nezaměstnaní, zdravotní sestry, maminky na mateřské dovolené… Po lekci je to parta smějících se lidí, kteří jdou ještě na kafe nebo víno, aby si stihli pokecat, než se rozeběhnou za svými povinnostmi. Vznikají někdy i přátelství a chodíme občas společně do divadla, na výstavy nebo na procházku nebo jen sdílíme, co nás kde zaujalo.
Co myslíte, že je na tom přitahuje?
Je to vlastně paradox, protože divadlo vnímáme jako něco umělého a předstíraného. Ale když si společně hrajeme, není v tom faleš. Ve hře jsme bezprostřední, i když jsme dospělí. Možná právě proto: prostě nám to „blbnutí“ chybí. A je skvělé si tento luxus čas od času dopřát.
Cesta ke zdravému prožívání
Je to tedy spíš zábava, nebo si tak účastníci kurzů snaží řešit nějaké problémy?
Hlavně je to zábava a relax. Když si hraju, nemusím nikomu nic dokazovat, nikdo mi nic netlačí do hlavy, co jak má být, prostě si užívám svobodné reagování a možná díky tomu někdy zjistím i něco nového o sobě. Ale vůbec nemusím. To, že se uvolním, bohatě stačí. Už to je důležitý zážitek a rozhodně ne banální.
Když si propojím tělo, emoce a slova, dostávám se ke zdravému prožívání. Po prvotním ostychu z hraní, který je naprosto normální (i většina herců má trému), přichází radost. Z čeho? Že jsem, že mě něco napadlo, že jsem se projevila a druhý na to reagoval, že jsem do toho šla a překonala své obavy.
To zní až pohádkově jednoduše…
Zní to pohádkově, že? Všechno by mělo jít ve výkonnostní společnosti přes pot a námahu, abychom mohli být odměněni dobrým pocitem, abychom si ho zasloužili. A najednou může jít něco snadno, lehce? Odvykli jsme si a hodně lidí hledá způsob, jak odfiltrovat napětí, co s pocitem nedostatečnosti. Člověk se nemůže opít každý den.
Máte nějaké základní techniky nebo nejčastější postupy?
Jéje, těch je hodně, co člověk to přístup. Mám ráda etudy, ve kterých je hodně zapojené tělo. Třeba tu, jak jedete vlakem, který hodně drncá a jednomu cestujícímu se ztratila peněženka. Nejenže hrajete situaci, ale ještě k tomu se s partnery stále ladíte, abyste se hýbali v podobném rytmu drncání vlaku. Stává se, že na peněženku ani nedojde, protože drncání se stane hlavním tématem.
A je to jen o improvizaci, nebo pracujete i s konkrétními situacemi z divadelních her?
To se těžko popisuje, to chce zažít, myslím ty situace. Třeba cvičení na pohybovou představivost jsou parádní, ale slovy těžko popsatelná. Z her jsme zatím realizovali v kurzu jednu – současný text slovenského dramatika Petera Lomnického Památkář. Aktuálně pracujeme na dialozích z Hamleta. Hry pro kurzisty vybírám s myšlenkou, kam se potřebujeme posunout a jakou část herecké práce prozkoumat. V hereckých kurzech, které jsou dlouhodobé, diskutujeme, jestli mají účastníci chuť pracovat třeba na dialozích, celé hře či výlučně na hereckých cvičeních.
Nabízíte i kratší kurzy, pro někoho, kdo si chce herectví jen tak zkusit?
Pořádám dílny či workshopy, které jsou jednodenní či dvoudenní, zaměřené na konkrétní téma, například práce s rekvizitou, jak vzniká slovo, plasticita těla apod. Oblíbená je například dílna „Mluv, mluv, zajímáš mě“, která je zaměřená nejen na mluvní a komunikační techniky, ale také herní situace a etudy – jak se dá zacházet se slovem, jaké to je, když někdo mluví moc nebo málo atd. Vedu kurzy, které trvají jeden semestr (3 – 4 měsíce) a některé se prodloužily na dva roky. Kurz komunikačních dovedností mám koncipovaný na jeden měsíc.
Hrajte si v každém věku
Co míváte na konci jako výsledek společné práce?
Někdy to dokonce vůbec nekončí! Jako se skupinou, se kterou jsme už dva roky, a vypadá to, že pojedeme dál. Jak už jsem říkala: lidé odcházejí uvolněnější, radostnější a odnášejí si zkušenost a zážitky.
Jaké má vaše práce úskalí? Co je na ní nejtěžší?
Navštěvuji svého supervizora, abych se rozvíjela a absolvovala pravidelnou psychohygienu. To se týká hlavně mé práce na Psychosomatické klinice. Hlavně musím, spolu s Hamletem „Být připraven, toť vše.“ My lidé jsme křehké nádoby a toto ctít je pro mne alfa a omega. Nikoho nikam netlačit a pečovat o rozvoj pocitu vzájemné důvěry ve skupině. A také abychom třeba pro samou hru nezapomněli na pitný režim.
A co vás na tom nejvíc baví?
Jak jsme různí, to je fajn pozorovat. Že si můžeme být navzájem inspirací. Že i v neporozumění tkví obrovský potenciál naučit se přijímat druhé takové, jací jsou. To všechno se díky herní situaci může dít, což je pro mě stále na úrovni zázraku.
Co pro vás znamená divadlo?
Divadlo je hra. Nedýchám ho a nenajím se ho, nepotřebuji ho, abych žila. Jen myslím, že by byla škoda si zapomenout hrát, a to v každém věku.
MgA. Vendula Ježková, Ph.D.
Vystudovala Janáčkovu akademii múzických umění, obor činoherní herectví, v jehož rámci absolvovala stáž na Filmové škole v polské Lodži (činoherní a filmové herectví) PWSFTiT im. Leona Schillera. V roce 2016 obhájila disertační práci „Herectví jako tvorba“ a stala se Ph.D. v oboru dramatická umění. V současné době vede hereckou platformu justmonkeys.cz, spolupracuje s Psychosomatickou klinikou Prahy 6, hostuje v Divadle Husa na provázku a věnuje se užití divadelních a komunikačních technik pro organizace a veřejnost. Má ráda jablkový koláč.
