Takže nikdy nepropadáte sebelítosti?
Mám být upřímná, že? (smích) Jasně že na mě lítost či sebelítost sem tam přijde. Učím se s tím pracovat, aby se z ní nestalo něco horšího. Třeba naučená bezmoc. Pocit, že už to lepší nebude. Domnění, že to, co se mi zrovna nepovedlo, je nezměnitelné. Ale toto mé motto vnímám hlavně jako prevenci.

Jak to myslíte?
Připomíná mi jednu studii od profesora Philipa Zimbarda. Dělal rozhovory se seniory a ptal se jich: Kdybyste mohli cokoliv změnit jako mávnutím kouzelné hůlky, být zase mladí, vrátit čas zpátky, co byste udělali jinak? A oni nelitovali toho, co se stalo, ať už to dopadlo jakkoliv, ale spíše toho, co se nestalo, do čeho se neodhodlali, na co si netroufli, jaké zážitky odkládali a nikdy se nezrealizovaly. Proto se snažím žít tak, abych jednou nemusela litovat promeškaných příležitostí i každodenních radostí.

Ale není sebelítost vlastně forma prožitku a prostředku, jak se ponaučit z vlastních chyb?
Může být startérem určité sebereflexe a přemýšlení nad tím, co příště udělat lépe. Jen ať to u sebelítosti neskončí. Dnes jsem na kurzu o zvládání negativních vlivů položila svým účastníkům otázku: Proč může být chyba dobrá? Odpovídali velmi pestře a na tom si uvědomili, že nikdo nejsme bezchybní.

Co říkali?
Zaznělo, že chyba je příležitostí k sebereflexi, impulz hledat nové řešení. Na vlastní chybě se nejvíce naučím, vím, co už nedělat, posun vpřed a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Že chyba vede k práci na detailech, poznám víc sama sebe, je podnět k zastavení a přemýšlení, základní stavební kámen učení. To bylo super si připomínat, že chyby můžeme vnímat jako prostor ke změně k lepšímu a nemusíme už tolik litovat minulosti, kterou stejně nezměníme. Ale to, co je tady a teď, ovlivnit můžeme.

Jenže přístup „co mohu změnit, změním, co ne, tak se z toho ponaučím a jdu dál“ se podle mě daří hlavně optimistům, ale může to opravdu zvládnout každá povaha?
Pokud přijmeme fakt z vědeckých studií, že optimismus či pesimismus je spíše naučitelný než vrozený, tak by to mohl zvládnout kdekdo. U toho bych jen poznamenala, že záleží, jestli já sama chci něco změnit. Od mého rozhodnutí a vůle to začíná. Pak až přichází na řadu pravidelnost a trénink. Je to jak u sportu, hudby, tance. Než si zautomatizuji taneční kroky, trvá to. I tak po letech praxe mohu šlápnout tanečnímu partnerovi na nohu. Takže i po letech trénování optimistického životního stylu mě může něco hodně vykolejit a přijde pocit zoufalství, výčitek, lítosti. Ale už to může trvat kratší chvíli a dokážu pokračovat dál.

Říkáte, že jakkoli složitému momentu v životě čelíme, můžeme se vždy dobrovolně rozhodnout, jak na něj zareagujeme. Odborně se tomu říká inner game neboli vnitřní hra. Znamená to, že můžu vědomě měnit svoje automaticky naučené chování či prožívání?
Je to tak. Tuto inner game popsal vídeňský psycholog Viktor E. Frankl. Svou teorii si ověřil i na vlastní kůži v koncentračních táborech. Popisuje, že mezi podnětem a reakcí je určitý prostor, ve kterém máme svobodné rozhodnutí, jak zareagujeme. Jestli automaticky na negativní podnět negativně. Nebo se rozhodneme reagovat neutrálně, anebo dokonce pozitivně. Příklad z každodenního života – v dlouhé frontě u pokladny do vás cizí člověk drcne. Byl to nepříjemný moment, ale mohu zareagovat i úsměvem a přejít to, že se vlastně nic hrozného nestalo. Tuto vnitřní hru lze vztáhnout na rozdílné reakce po traumatických událostech. Říká se tomu posttraumatický stresový nebo růstový syndrom.

Jak to funguje?
Trauma je pro někoho zdrojem k růstu, ponaučení, sdílení zkušenosti s druhými lidmi. Například v Brně jsou lidé, kteří v dětství zažili náročnou onkologickou léčbu s velmi nízkou pravděpodobností na vyléčení. Nyní jako dospělí založili neziskovou organizaci Společně k úsměvu. Pomáhají tak zvládnout těžké období léčby jiným dětem. Tím, že prožili něco podobného, mohou jim být oporou a lépe se do jejich situace vcítit.

Dá se to zautomatizovat, nebo to vždy potřebuje čas, aby člověk získal odstup?
Opět tréninkem si můžeme zautomatizovat své reakce týkající se běžnějších situací. Zase stojím v koloně aut, mluví na mě nepříjemný člověk, mám „den blbec“ a nic se nedaří. U těch bolestivějších záležitostí to vždy bude chtít čas a odstup. Když nás bezdůvodně vyhodí z práce, když přijdeme o blízkého člověka, když se na nás snese obrovská kritika, když řešíme zdraví…

Školíte lidi v sebedisciplíně a osobní efektivitě – není to jen prohlubování dnešního všudypřítomného zaměření na výkon?
Chápu, že to tak může na první pohled působit. Sebedisciplína je totiž jednoduše o tom umět si poručit a poslechnout se. Dokázat si nejen říct, co je dobré udělat, ale zároveň to dotáhnout do zdárného konce. Zvládnout x úkolů v práci, připravovat se do školy včas, pravidelně cvičit. Sebedisciplína se týká na druhou stranu i odolávání různorodým pokušením. Nesníst další tabulku čokolády, nepodívat se na další díl seriálu, když potřebuji už jít spát, nesledovat pořád novinky na Instagramu, když si povídám s kamarády u čaje, nekoukat po cizích chlapech, když jsem vdaná. Pokud bych neuměla odolávat některým pokušením, docela bych si zavařila. (smích)

Každý má jiné tempo a povahu. Vy jste v jednom rozhovoru zmínila, že vám pomohla naučená vytrvalost, vycepovala vás hra na klavír a pomohla vám podnikatelská nátura maminky. Takže jak důležitá je v tomto ohledu výchova?
Výchově jako takové se nevěnuji. Zaměřuji se na to, co může změnit jednotlivec sám za sebe. Takže za mě je dobrý příklad u rodičů, učitelů i vedoucích v práci důležitý, ale ne tím jediným. Co se týká zmíněné vytrvalosti, podle studií od Angely Duckworth je vytrvalost ovlivněna z jedné třetiny našimi geny. Ten zbytek mohu ovlivnit svou praxí. K trénování vytrvalosti podle ní pomáhá dodržování slíbených závazků. Pokud jsem slíbila, že odchodím půlrok na klavír, tak to zvládnu a neskončím po prvních dvou lekcích.

Spolupracovala jste s bankami, televizí, školami, radnicemi... Pomáháte společnostem s budováním firemní kultury, ujasňováním firemní vize a definováním hodnot. Jak má vypadat zdravá firma?
Firma si je vědoma toho, čím je prospěšná veřejnosti. Nesleduje pouze finanční ukazatele, ale také společenský užitek. Zdravá firma umožňuje lidem využívat své silné stránky, budovat osobní mistrovství jednotlivců tím, že mají příležitost se učit nové věci a posouvat se vpřed, seberealizovat se a jejich práce obsahuje prvky autonomie. K tomu se přidají sdílené hodnoty v kolektivu a společný dlouhodobý směr.

Četla jsem vaši radu „hýčkej si svůj osobní odpočinek a dobíjení baterek“. Je na to nějaký úzus, jak často a intenzivně?
Jo, jeden univerzální tip, který je nedoceňovaný, bych měla. Spánek a každý den 8 hodin. To je hlavní zdroj dobíjení baterek. Schválně, kolik hodin denně spíte? Podle neurovědce Matthewa Walkera spíte-li v noci pravidelně méně než šest nebo sedm hodin, ničíte svůj imunitní systém, což vede k více než dvojnásobně vyššímu riziku onemocnění rakovinou. Dále má vliv na rozvinutí Alzheimerovy choroby, kterou dnes trpí jeden z deseti lidí. Hrozí riziko ucpání a kornatění cév, s čímž souvisí kardiovaskulární onemocnění, mrtvice a městnavé srdeční selhání. Přispívá k úzkostem, depresím a sebevražedným tendencím. V neposlední řadě k chronické bolesti, neplodnosti, nadváze a obezitě. Svým klientům doporučuji si dát pozor na základní čtveřici: spánek, pohyb, odpočinek či relax a stravování. A to patří do každého dne.